Zvláště o vánočních svátcích se mi zdá, že Bůh svým vstupem do světa překračuje hranice církví. Tam, kde láska a přátelství vede lidi k sobě a pomáhá jim prožívat svaté dny, je Boha víc než hlasitých vyznáních. Když už se s ním člověk setká, chce vstoupit do přátelského společenství, v němž Bůh nebude jen nějakým symbolem a jehož zástupci budou skutečně žít z víry a budou druhým otevírat dveře místo, aby je zavírali.
Jak obrovskou událostí je vstup Boha do tohoto světa! A jak obrovskou událostí je tam, kde ho člověk pozve do intimity svého života. Slyšíme-li Boží slovo a necháme-li ho, aby prostoupilo nejhlubšími vrstvami naší osobnosti, měl by v nás být Bůh. Přijímáme-li ve víře svátosti a sytíme-li se jako křesťané eucharistií, měl by v nás být Bůh. Modlíme-li se tak, že je modlitba zdrojem našeho duchovního dýchání, měl by v nás být Bůh. Nikdo menší než Bůh.
Romanista a literární historik Václav Černý napsal ke konci života čtyři vynikající eseje, které nejsou příliš známé: Samota, Svoboda, Hodnota a Bůh. Jako člověk, který přečetl a promyslel z křesťanské literární tradice snad vše, co v té době bylo k dispozici, se chtěl také vyrovnat s otázkou víry. Tak jako ve všech oborech, jimž se věnoval, se jako ryzí samotář a solitér snažil v úvahách o víře dívat okolo sebe a zvláště na ty, kteří se svým životem deklarovali jako Kristovi učedníci. To, co viděl, ho moc nepotěšilo. Viděl polámané a vyčpělé křesťanství, které ho ničím nepřitahovalo. Svůj esej o Bohu začal slovy, která jsou sice tvrdá, ale je v nich přece jen něco pravdy:
„Tisíckrát mi vytanula slova Pascalova o těch křesťanech, kteří milují Boha jen proto, aby nemuseli milovat někoho jiného. A to se mně vždycky zdálo snoubit se v podivuhodnou jednotu: přehlasitá vyznání nadoblačná a anonymní mravy podzemní.“
Potkat správné lidi
Má-li člověk udělat rozhodující životní krok a stát se křesťanem nebo zasvětit svůj život Bohu bez postranních úmyslů a zadních vrátek, rád by vstoupil do společenství, v němž Bůh nebude jen nějakým symbolem a kde se o něm nebude mluvit dvakrát za rok – o Vánocích a o Velikonocích.
Sám jsem poznal řadu lidí, kteří po prvním kroku přes práh kostela udělali zase krok zpátky. Mnoho z nich mělo za sebou dlouholeté zahraniční zkušenosti. Šlo o lidi vzdělané, kteří se snaží sloužit společnému dobru. Také to je vlastně přivedlo na práh kostelů. Za léta si v sobě vypěstovali velkou vnitřní náročnost – to hlavně na sebe samé, a potřebu investovat čas a energii do věcí, které dávají smysl. Nejen lidé tvůrčího života a povolání totiž vědí, jak málo je času na vytvoření velkého díla a jak trestuhodné je časem plýtvat.
Václav Černý se ve své úvaze o Bohu ale přece jen v něčem zmýlil. Moje, a tedy římskokatolická církev, i když má hierarchický charakter a i když v ní můžeme vysledovat určitou organizační strukturu římských legií, není organizací sportovního typu, v níž by na různých vrcholech byli jen a pouze mistři světa. I mezi vedoucími činiteli – což Václav Černý jako člen protinacistického odboje poznal – byli stateční a křesťansky autentičtí lidé. I mezi nimi, tak jako mezi všemi ostatními, se ale objevují, řečeno jeho slovy, „krotcí a poťouchlí kostelníci“, kteří před hledajícím člověkem dveře kostela spíš zavřou, než aby ho srdečně pozvali dál.
Ty, které měl Václav Černý a mnozí jiní potkat, ale nepotkal, nenajdeme ani dnes výlučně na vedoucích místech, natož v teologických profesích. Potkáme je napříč církevním společenstvím. Půjde spíš o lidi plaché, tiché a nevýrazné, kteří nehovoří o tom, co je to život z víry, ale takový život prožívají. Půjde spíš o lidi na okraji církevních komunit, kteří obvykle platí vysokou cenu za to, že chrání Boha před člověkem, který si z něj chce, z Absolutní Lásky, udělat roztomilého a lehce tvarovatelného plyšového medvídka podle toho, jak se to zrovna hodí. Půjde spíš o ty, kteří svým obecným kněžstvím plynoucím ze křtu připomínají velké kněžské a duchovní postavy, které v dějinách církve způsobily velká revoluční vření.
Zvláště o vánočních svátcích se mi zdá, že Bůh svým vstupem do světa překračuje hranice církví. Tam, kde láska a přátelství vede lidi k sobě a pomáhá jim prožívat svaté dny, je Boha možná víc než v oněch „přehlasitých vyznáních nadoblačných“.
Jenže Vánoce skončí a nastanou obyčejné dny nového roku. Pokud někomu z lidí vstoupil Bůh o vánočních svátcích do života, kam půjde, aby mohl s druhými sdílet svou víru? Na koho se obrátí? Koho pustí do intimity svého života, aby ho ve víře posiloval? Žádný příčetný člověk nepůjde přece tam, kde se k sobě křesťané chovají jako nepřátelé a kde se moralismus vydává za morálku. Starostí a nerváků mají lidé dost, než aby si pověsili na krk další. „Pane, ke komu půjdeme?“ ptá se Petr Pána Ježíše. Už máte, milí čtenáři Proboha, promyšlené, ke komu půjdete a kde je váš domov duchovní?
U atheistů Čechů tam asi narazíte, vše je opsáno od pohanských Keltů, a napasováno na minulost a současnost, aby mohli Ti nahoře ovládat masy, jak říkal mi jeden známý, přiveď mi sem pána Boha a pak budu věřit.
On opravdu ze znovu “narodí”a přijde až k Vám, podívá se detailně a podrobně na to jak žijete, jak slavite apod. Je přímo u Vás ve Vaší těsné blízkosti. Je s Vámi. Tohle nikdy nepodceňujte.
O Vánocích je treba Boha a Ježíše nejen uctívat, ale i oslavovat. A vyvarovat se toho aby ho člověk nebo jeho nejbližší okolí třeba nedopatřením nebo nevědomky neurazelo.To se pak těžko napravuje
Vánoce jakkoli jsou krásné, jsou také pěkná ” fuška” a nervák. Bůh je v tomto čase opravdu mezi námi a je třeba více než kdy jindy dodržovat všechny zvyky a tradice. Většinou se to daří. Někdy to ale připomíná chůzi po úzké lávce kdy i malá chyba může mít velké následky. To platí zejména pro ty kteří jsou Bohu nejblíže. Hodně lidí se pak o tom záhy přesvědčí. V tomto čase také hodně záleží jaké lidi máte okolo sebe. Já jsem vždy na trní, aby vsechno proběhlo v klidu a tak jak má.