Naši prarodiče doufali, že po pádu nacismu bude svět lepší. Naši rodiče a mnozí z nás věřili, že po pádu komunismu přijde lepší doba. V devadesátých letech jsme dlouho žili v přesvědčení, že svět směřuje k lepší budoucnosti. V roce 1992 vyšla známá kniha Francise Fukuyamy Konec dějin, která tvrdila, že velké ideologické zápasy skončily vítězstvím liberální demokracie a že svět vstupuje do nové, stabilní éry. Jenže dnes mnozí cítí opak.
Mluví se o válce, o nárůstu extremismu, o nejistotě. Přibývá úzkostí, depresí i pocitu, že svět ztrácí směr. Jak má v takové době obstát křesťan? Jak kazatel? Jak sbor, který má krásnou tradici, mnoho obdarovaných lidí, ale zároveň stárne? Bible říká, že jednou z klíčových ctností je naděje. Právě ona může být odpovědí na svět plný úzkosti.
Nepleťme si naději s optimismem
Je rozdíl být optimista a mít naději. Optimista věří v dobrý konec, protože má takovou povahu. Naděje je ale hlubší – je to síla, která nám říká, že naše správné jednání má smysl pro zlepšení světa. A i když nevěříme, že to vyjde, i když jsme skeptičtí, přesto jednáme správně, protože právě v tom naděje spočívá. Optimismus je otázkou temperamentu. Naděje je něco, o co musíme zápasit. Bible není optimistickou knihou. Velmi otevřeně mluví o bolesti, zklamání a pádech, přesto však zůstává knihou naděje.
Jako příklad si můžeme vzít proroka Jeremiáše. Ten žil v době, kdy se judské království hroutilo a Jeruzalém směřoval ke zničení. Na rozdíl od falešných proroků neříkal lidem to, co chtěli slyšet: „Těžkou ránu mého lidu léčí lehkovážnými slovy: ‚Pokoj, pokoj!‘ Ale žádný pokoj není.“ (Jr 6,14) Jeremiáš říkal pravdu: město bylo zničeno, lid šel do vyhnanství.
Jenže Jeremiáš psal dvěma skupinám lidí. Jedni byli v babylonském exilu a skrze Jeremiáše dostávali proroctví: „Až se Babylonu naplní sedmdesát let, navštívím vás.“ (Jr 29,10) To znamená, že naděje a s ní spojená očekávaná změna nepřišla okamžitě, byla dokonce určena až další generaci. Biblická naděje není rychlé řešení, ale věrnost Bohu. Proto Jeremiáš říká něco překvapivého: Stavte domy. Sázejte zahrady. Zakládejte rodiny. Usilujte o pokoj města. Jinými slovy žijte věrně i uprostřed nejistoty.
Druhá skupina, ke které Jeremiáš promlouval, žila v Jeruzalémě. Ve chvíli, kdy byl Jeruzalém obklíčen babylonskou armádou a město na pokraji pádu, kdy byl Jeremiáš dokonce uvězněn, čteme zvláštní Boží příkaz: kup pole. Jedná se o absurdní požadavek. Kdo kupuje pozemek ve městě, které se právě hroutí?
Jeremiáš to přesto udělá a říká: „Opět se v této zemi budou kupovat domy, pole i vinice.“ (Jr 32,15) Jedná se o symbolický čin. Investovat do budoucnosti ve chvíli, kdy současnost kolabuje. To je jedna z nejkrásnějších definic naděje v Bibli. Naděje není víra, že vše půjde snadno, že se vše podaří. Naděje je víra, že Bůh dokáže vytvořit budoucnost i z ruin. Jeremiáš věří, a proto něco koná. Tedy nekončí jen u víry.
Naděje v církvích odráží naději, kterou přinesl Kristus
V církvích se velmi rychle šíří dvě věci: cynismus nebo naděje. A obojí často začíná u vedoucích. Vedoucí není ten, kdo jen uklidňuje nebo motivuje. Vedoucí je ten, kdo dokáže vidět realitu pravdivě, a přesto jednat tak, jako by budoucnost měla smysl. Vedoucí bez pravdy a naděje vytváří iluzi, ale vedoucí, který drží pravdu i naději pohromadě, vytváří budoucnost.
Proto není žádoucí, aby vedení lokální církve vytvářelo falešný optimismus. Někdy je třeba říci otevřeně, že některé věci nefungují. Zároveň však místní církev nepotřebuje jen diagnózu. Diagnóza bez naděje vede k rezignaci. Proto máme jako Jeremiáš koupit pole. Pro křesťany to může znamenat například začít novou službu, investovat do mladé generace nebo více otevřít sbor, či farnost lidem zvenku. Takové kroky mohou vypadat nelogicky, přesto jsou výrazem víry, že Bůh se sborem ještě neskončil.
Jeremiáš také mluví o nové smlouvě: „Svůj zákon dám do jejich nitra a napíšu jim jej na srdce.“ (Jr 31,33). Tuto smlouvu naplňuje Ježíš: „Tento kalich je nová smlouva v mé krvi.“ (Lk 22,20) Jeremiáš věřil v budoucnost Božího díla uprostřed pádu Jeruzaléma. Ježíš přináší naději ve chvíli, kdy se zdá, že všechno končí – na kříži.
Jeremiáš kupuje pole ve zničené zemi, Ježíš zakládá Boží království uprostřed světa plného násilí. Oba ukazují jednu hlubokou pravdu: Bůh má poslední slovo nad historií, nad námi a nad církví. Přeji vám, aby právě tato naděje byla tím, co budete mezi sebou nést – aby vaše společenství bylo skutečně společenstvím naděje nezávisle na okolnostech.
„Neboť já znám úmysly, které s vámi zamýšlím, je výrok Hospodinův – úmysly o pokoji, ne o zlu, abych vám dal budoucnost a naději.“ (Jr 29,11)
„Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný.“ (Žd 10,23)
