„Málokterý myslitel podle mého mínění dokázal být tak přesvědčivý, a přitom subverzivní, výmluvný, tak zneklidňující, nepraktický, a přitom podmanivý.“ To jsou slova z úvodu biografie Roberta Zaretského na účet ojedinělé a zvláštní filozofky a mystičky Simone Weilové. Ta ve svém souboru Očekávání Boha (Kalich, 2024) českému čtenáři nabízí poměrně komplexní vhled do svého smýšlení a neotřelé nahlížení křesťanství a Boha.
Očekávání Boha otevírá myšlení Weilové do takové šíře už díky pestrosti užitých žánrových forem. Oproti do češtiny přeloženým spisům Dobro, mez a rovnováha nebo Tíže a milost neobsahuje pouze útržkovité, na sebe nutně nenavazující myšlenky. Obsahuje dopisy Weilové či výklad řeckého Otčenáše, jádrem jsou její eseje. Dříve pacifistka, anarchistka a socialistka ve všech těchto textech upíná svůj zrak k Bohu. Vždyť texty obsažené v Očekávání Boha lze právem označit za zralou etapu její tvorby, kterou v srpnu 1943 zakončuje její smrt.
V dopisech se svěřuje, že by bylo nepatřičné, kdyby sama do církve vstoupila, ale masy trpících a chudých by nechala venku. Ztratila by k nim přístup, míní. Podle ní není v Boží vůli, aby v církvi byla. „Pokud mi Bůh nedá jistotu, že mi přikazuje opak, myslím, že je to má povinnost,“ vyjadřuje se o svém setrvání stranou. Přesto bývá opakovaně označovaná za křesťanskou či katolickou mystičku.
Čím je pro Weilovou bída a pozornost?
Pro filozofii Weilové jsou stěžejní dva pojmy – bída a pozornost. Bída (malheur) je dle Zaretského tělesný a současně psychický nelidský stav. Autor výborného českého překladu Martin Pokorný uvádí za nejtrefnější český ekvivalent zbědovanost nebo zbídačenost. Bída není pro Weilovou utrpení, je to stav naprosté ztráty mezilidských stavů i sebe sama, zkrátka nelidská a lhostejná prázdnota. Touto bídou Weilová myslí naprosté vzdálení Bohu. V bídě lze však paradoxně Boha nalézt, jen skrze Kristův kříž podle Weilové dává tato bída smysl, přestože není nějakou Boží zkouškou, není „pedagogickým postupem Boha“. Je však součástí stvoření a lidské přirozenosti a každý je bídě vystaven.
Pozornost (attention, má blízko k čekání: attendre) s bídou souvisí už jen proto, že máme být pozorní k bídě druhých: „Zacházet s bědným bližním s láskou je cosi podobného jako pokřtít ho.“ V kapitolách věnovaných různým druhům lásky (k bližnímu, k řádu světa a kráse, k náboženským praktikám) se vůbec Weilová nebojí velkých slov. Mnohé je pro ni svátostí, nezužuje její působení na církevní úkony. Úhrnem jakýkoli skutečný kontakt mezi lidskou duší a Bohem je svátostí. K tomu může dojít skrze lásku mezi bližními, úžasem nad krásou přírody i v náboženském rituálu. „Bůh je v náboženských praktikách, když jsou čisté, přítomen stejně jako v bližním a kráse světa – ne víc.“
Pozornost je pro Weilovou zvláště důležitým prvkem při očekávání Boha a také opakem pohrdání. Jde o pasivní bdělost a vytrvalost, která si je vědoma, že vertikální směr nedrží člověk ve svých rukou. Křesťan není spasen nějakou záslužnou aktivitou! Pouze trpělivým očekáváním, provázeným touhou, může pozvat Boha k zpřítomnění a naplnění láskou. Setrvání v takové pozornosti dokáže kultivovat ctnost pokory, která – jak píše Weilová v Tíži a milosti – je královnou ctností a znamením odmítnutí existovat mimo Boha. Také modlitbu Weilová klade do neoddělitelného vztahu s pozorností – vždyť modlitbu utváří pozornost.
Pohled na jedovatého tvora, který uzdravuje
Skrz takovou pozornost lze také chápat několikerý odkaz na bronzového hada. Weilová tím odkazuje na starozákonní moment, kdy jsou Izraelité prchající z Egypta napadeni jedovatými hady. Mojžíš hledá záchranu v Hospodinu a ten ho vede, ať zhotoví hada a vyvěsí ho na žerď. Každý, kdo je uštknut a pohlédne na něj, zůstane naživu. Mojžíš poslechne a skutečně – pohledem na bronzového hada se postižení Izraelité zachraňují.
Spásu přináší pohled, tvrdí Weilová a tuto pravdu označuje v křesťanství za všeobecně přehlíženou. „Všechny lidské bytosti, ať činí cokoli a ať jsou kdekoli, by měly moci dennodenně upírat soustavně pohled na bronzového hada. Zároveň by ale mělo být veřejně a oficiálně uznáno, že náboženství spočívá jen a jen v pohledu.“
Weilovou lze bezesporu označit za mystičku každodenního života. Byť jsou její texty těžko přístupné, svůj život včetně práce (navzdory manuální neobratnosti pracovala na vinici nebo v továrně) prokládala modlitbou. Dokázala proměnit všední pozornost v mystický nástroj, kterým se dotýkala věčnosti uprostřed té nejobyčejnější práce. Její vliv se odrazil na celé řadě mnoha slavnějších intelektuálů, včetně Hannah Arendtové a Alberta Camuse, který ji při přebírání Nobelovy ceny jmenoval jako jednoho ze dvou autorů, k nimž se cítí mít nejblíže. Její dílo si zaslouží pozornost i dnes – dokáže totiž zdravě zneklidnit a přimět nás k proměně vlastního vnímání světa.
