Jak může církev znovu objevit svou duchovní hloubku? Ježíšova slova „nechte děti přicházet ke mně“ nabízejí inspiraci, která stojí v přímém kontrastu k mechanickým strategiím řízení a klerikalismu, které dnes ohrožují její podstatu.
Jedním z příkladů současného klerikalismu je vytváření takzvaných pastoračních strategií „od zeleného stolu“. Malá skupina lidí, kteří se těmto úkolům věnují, často vytváří představy o životě církve, jež ignorují její jedinečnost a tajemství jako živého organismu. To, co si vyzkoušeli mezi sebou v malém měřítku, pak zkoušejí aplikovat plošně.
Ze společenství věřících žen a mužů se tak na čas stává něco jako firma, kde lidé plní předem stanovené úkoly a drží se starého kanonického pravidla, známého už od středověku: věřící má konat jen to, co mu přísluší, a nic jiného. Když se zeptáte, jakou roli v těchto strategiích hraje Bůh, odkážou vás na kapitolu 2.1.8, kde je jeho místo podrobně vymezeno. Není divu, že Bůh se těmto konceptům vzpírá. Pokud nenajde jiné místo, než jaké mu bylo přiděleno, obvykle jde jinam, nebo vůbec nevstoupí do hry.
Když teolog a exulant Vladimír Boublík promýšlel téma Božího předurčení, poukázal na to, jak výběrově četli Písmo i takové osobnosti jako svatý Augustin. Boublík dospěl k závěru, že klíč k pochopení této otázky neleží ve „speciálním“, ale spíše hlubším a otevřenějším čtení Bible. Písmo přece ukazuje, že církev není firma a věřící nejsou dělníci vykonávající pouze to, co se od nich očekává. Není součástí DNA církve, aby jedni vytvářeli pravidla hry, která jsou určena pouze pro druhé.
Symbolickým obrazem toho, co církev potřebuje nejvíc, je Ježíšův vztah k dětem. Tento vztah nacházíme opakovaně tam, kde rodiče milují své děti, a také ve společenstvích, která děti nevnímají jako příjemce rozkazů a pouček, ale jako ty, od nichž lze čerpat inspiraci a duchovní poznání. V Markově evangeliu čteme:
„Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: ‚Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.‘ Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim.“
I učedníci podlehli klerikalismu. Na základě svých společenských i náboženských zkušeností si neuměli představit, že by za Ježíšem mohli přicházet jiní než dospělí. Problém měli nejen s dětmi, ale také s nemocnými a ztrápenými, které na rozdíl od Ježíše nedokázali uzdravit. Kádrování lidí nefungovalo už na počátku Kristova příběhu.
„Nechte děti přicházet ke mně…“ To je ta nejlepší a možná jediná pastorační strategie, která má v církvi smysl. Když dítě přijde k matce nebo otci hledat útěchu, objetí a lásku, a odejde s prázdnou, umírá kus jeho duše, který už možná nikdy nepůjde zachránit. Když student hledá u učitele pochopení a je odmítnut, může ho to poznamenat na celý život. Lidé necitliví k dětem a dospívajícím obvykle sami zažili necitlivost v dětství a nedokážou z tohoto kruhu vystoupit.
Když milující člověk očekává lásku a místo toho zažije nenávist, co to s ním udělá? Když hladový slyší jen přednášku o tom, že si má opatřit jídlo sám, co se s ním stane? Když je člověk bez domova opovrhován, protože „si to zavinil sám“, jak ho to přivede ke světlu? Když kněz přijde za svým biskupem hledat pochopení a dostane místo toho pokárání, jak to ovlivní jeho službu? A když v řeholních domech lidé jednají jako v korporaci, jak mohou žít své sliby, naděje a sny?
Ano, kontakt s lidmi je dnes často složitý. Stačí zajít do obchodu nebo něco od někoho chtít. Také jsem si všiml, že si pod pojmy jako přátelství, láska, bratrství či kolegiální společenství lidé představují velmi odlišné věci. Pokud se ale vztahy mají začít uzdravovat, prvním i tisícím krokem je „nechat druhého přijít ke mně“. Bez tohoto kroku se i ty nejlepší pastorační strategie budou podobat spíše firemním směrnicím a vyhláškám.
Asi každý někdy hledá ve svém životě zkratky. Sport, umění a vzdělání však jasně ukazují, že zkratky k cíli nevedou. V církvi jsou zkratky a náhražky dokonce kontraproduktivní. Tam, kde se člověk necítí jako přijaté dítě, které dostane to, po čem spravedlivě touží, zůstávají lidé jen zaměstnanci, návštěvníky a turisty. Pustit do hry Boha znamená vzdát se fantasmagorických pastoračních strategií. Pokud na nich bazírujeme, zůstane Bůh jen obsahem kapitoly 2.1.8. Pokud se ale otevřeme, můžeme už dnes zažívat s Bohem krásu, bezpečí a přítomnost jeho království.
