Přiznat se k víře není vždy jednoduché. Někdy se to ve společnosti rovná tomu, že se zařadíte mezi podivíny, moralisty nebo fanatiky. Ale víra není o nálepce, ani o tom, co si o vás kdo myslí. Je to o vztahu. A právě ten se často odehrává jinak, než si představujeme – i pro ty, kdo se za křesťany označují už dlouho.
Znáte ten moment, kdy se vás někdo zeptá: „Ty seš jako… věřící?“ A vy na chvíli ztuhnete, protože nevíte, jestli se máte přiznat, vysvětlit, nebo prostě začít mluvit o fotbale? Možná máte pocit, že když řeknete „jsem křesťan“, lidi si rovnou vybaví nějakou karikaturu – někoho, kdo se pořád modlí, odmítá se dívat na Harryho Pottera a chodí spát v devět. Anebo naopak nálepku: konzervativní, dogmatický, moralista, hlasoval pro... (dosaďte si sami).
Na střední škole jsem prožil celkem bouřlivou konverzi a projevilo se to u mě tak, že jsem radikálně dával najevo svou víru. Vyhodil jsem všechna cédéčka se světskou hudbou, přestal jsem chodit se spolužáky na pivo, rozešel se s přítelkyní. Ale taky jsem začal všechny kolem moralizovat, dával jsem najevo pohrdání jinými kvůli jejich životnímu stylu a okatě jsem vystavoval svou zbožnost – nosil jsem do školy Bibli a trička s křesťanskými slogany. Dostal jsem přezdívku „Svědek“. Nebylo to myšleno lichotivě.
Co to vlastně znamená být křesťan?
Je to příslušnost ke skupině? Správný politický postoj? Styl oblečení? Worshipový playlist na Spotify?
Tahle otázka není vůbec nová. Už ve Skutcích (11:26) čteme, že slovo „křesťané“ se začalo používat v Antiochii – a nebylo to jméno, které si ti lidé dali sami. Byla to přezdívka, kterou jim dali ostatní. Možná i posměšná. „To jsou ti Kristovci, ti, co pořád melou o tom, že nějakej Ježíš žije.“ A víte co? Oni se za to nestyděli. Naopak.
Jenže my to často komplikujeme. Děláme z víry značku. „Skutečný křesťan“ musí podle některých volit určité strany, mít určitý názor na očkování, sledovat Jordana Petersona a nesdílet vtipy o papežovi. Jiní zase tvrdí, že pravý křesťan musí být milý, tolerantní, otevřený… a hlavně nikoho nesoudit. A najednou se z víry stává lifestyle brand.
Ale Ježíš nezakládal značku. Nechtěl PR kampaň. Neříkal: „Udělejte mi komunitu lidí, co se budou chovat stejně a vypadat stejně.“ Řekl: „Následujte mě.“
Takže když se ptáme, co z nás dělá křesťany, neznamená to „patřit ke správné skupině“, ale odpověď na Ježíšovo pozvání. To je to jádro. A všechno ostatní – činy, postoje, změna života – to všechno přichází až potom. Ne jako vstupní podmínka, ale jako důsledek.
Bůh boří hranice, které stavíme my
Ve Skutcích 10 nacházíme příběh, který vypadá jako scénář ke krátkému filmu s překvapivou pointou. Kornélius, římský důstojník a pohan, má vizi – Bůh mu říká, aby poslal pro apoštola Petra. Zároveň má Petr své vlastní vidění, ve kterém mu Bůh říká, že nemá označovat za nečisté to, co On prohlásil za čisté.
Petr překročí práh domu pohana, což pro židovsky vychovaného člověka byla kulturní i náboženská revoluce. Když začne mluvit o Ježíši, Duch svatý sestoupí na všechny přítomné. Bez přípravy. Bez změny náboženství. Bez konverze. Jen tak. A Petr řekne: „Copak jim někdo může odepřít křest vodou, když přijali Ducha svatého jako my?“ (Sk 10,47–48)
Tohle je zlomový moment. Ukazuje, že přijetí Bohem neprobíhá skrze kulturu, zákon, ani předem naplněná kritéria zbožnosti. Probíhá skrze otevřenost Bohu. A někdy šokuje právě ty, kdo si myslí, že vědí, jak by to celé mělo správně vypadat.
Moderní paralela?
Co kdyby dnes Bůh navštívil influencera, který propaguje astrologii? Nebo člověka, který nenávidí církev? Co kdyby právě oni zažili setkání s Ježíšem – hluboké, pravdivé, proměňující? Ne proto, že se změnili předem, ale protože je někdo přijal dřív, než si to sami dokázali představit.
Reagoval bych jako Petr: „Když Bůh jedná, nebudu mu bránit“? Nebo bych se držel svých škatulek a čekal, až ten druhý bude dost „v pořádku“?
Křesťanství nezačíná u pravidel
Tohle bývá pro hodně lidí matoucí. A upřímně – i pro mě. Protože náboženství dává řád. Jasně rozděluje, co je správně a co špatně. Milujeme to. Když něco udělám dobře – jsem v pohodě. Když něco pokazím – mám problém. Funguje to jako rovnice. Jenže Ježíš tuhle rovnici rozbíjí.
Ve Skutcích 15 řeší první církev zásadní dilema: mají se noví věřící nejdřív stát Židy, dodržovat celý zákon, nechat se obřezat, jíst košer a držet svátky? Jinými slovy – mají dodržovat všechna pravidla, aby byli opravdoví křesťané?
A Petr, jeden z nejdůležitějších lidí tehdejší církve, tehdy řekl: „Proč pokoušíte Boha? Proč nakládáte učedníkům jho, které jsme neunesli ani my? Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Pána Ježíše.“ (Sk 15,10)
Jinými slovy: „My jsme ta pravidla nikdy pořádně nezvládli. Tak proč bychom to teď měli vyžadovat po ostatních?“
Tohle mě fascinuje. Protože to znamená, že víra nezačíná výkonem. Nezačíná tím, že mám všechno srovnané, že žiju dokonale. Začíná milostí. A ta potom mění i to, jak přemýšlím, jak jednám, jak miluju.
Neznamená to, že na chování nezáleží
Tady to chce opatrnost. Protože to, že víra nezačíná pravidly, neznamená, že je všechno jedno. Neznamená to, že můžu žít, jak se mi zachce. Znamená to, že pravidla nejsou vstupenka – ale důsledek. Ne podmínka, ale odpověď.
Představte si, že jste se ztratili v horách. Není voda, není cesta, dochází síly. A někdo vás najde, zvedne, odnese dolů, postará se o vás. A až budete v bezpečí, řekne: „Hele, až se dáš dohromady, pojď žít jinak. Ne proto, že musíš. Ale protože můžeš.“
To je pro mě obraz evangelia. Záchrana dřív. Změna potom. Ne ze strachu. Ale z vděčnosti.
Víra není status, ale směr
Křesťan není člověk, který má všechno srovnané. Je to člověk, který důvěřuje Ježíši – ne svému výkonu, ne své minulosti, ne svým názorům. Ale Ježíši, který žije, který zachraňuje, který mění srdce.
A právě tahle víra je začátek proměny. Ne tlak zvenčí, ale pohyb zevnitř. Protože když víš, že jsi přijatý milostí, přestaneš hrát hru na dokonalost. A začneš žít s větší odvahou, větší pravdivostí a větší svobodou. A to je, podle mě, přesně to, co dělal Ježíš od začátku.
