Je velký paradox, že dnes mezi mnoha lidmi, kteří se považují a vydávají za křesťany, je mnoho těch, kteří si zvolili náboženství a církev především jako úkryt, v němž chtějí vše uchovat při starém, chtějí si zachovat iluzi nezměnitelnosti. Hospodin však říká jasně: dělám věci stále nové! Život je neustálá změna a vývoj!
Tak praví Hospodin, který vytvořil v moři cestu, v mohutných vodách stezku, který vyvedl vozy i koně, vojsko i silné (reky); všichni spolu leží, již nevstanou, jako knot zhasli, dohořeli. „Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, já dělám věci nové, teď již vzcházejí, což (to) neznáte?“ (Iz 43,16-21)
Tato věta nás při běžném čtení možná neupoutá. Přesto je v ní skryta jedna z největších revolucí v dějinách lidské kultury, zásadní obrat, změna perspektivy.
Předbiblická náboženství rozdělovala skutečnost na dva striktně oddělené světy, na kosmos (svět věčného, nezměnitelného řádu) a na chaos. Svět řádu byl obrácen do minulosti – k počátkům, k mýtickému zlatému věku. Smysl lidského života a náboženských obřadů spočíval v uchovávání tohoto řádu. To, co vybočovalo, co bylo nové, bylo chápáno jako chaotické, neřádné, nebezpečné. V tomto mýtickém světě nebylo místo pro budoucnost, pro nové. Bible udělala naprostný obrat. V tomto verši říká Hospodin něco šokujícího: Já tvořím nové.
Bůh Bible je Bůh zaslíbení, Bůh budoucnosti. To nejdůležitější není na začátku, nýbrž na konci. Tím Bible přináší naprosto nové chápání času: místo cyklického času stálého opakování, věčného návratu téhož, klade lineární čas. Místo času přírodních opakujících se cyklů nastupují dějiny, sled jedinečných, stále nových událostí. Bible objevila dějiny, dějinný čas. Bohové přírodních národů se zjevovali v přírodních živlech. Bůh Bible, Hospodin, se ukazuje, jedná a komunikuje skrze dějinné události.
Idea pokroku, která je pilířem modernity, je jen sekulární verzí této biblické důvěry v budoucnost. Myšlenka evoluce, vývoje – to vše je důsledek této biblické revoluce v chápání světa, ale i smyslu života. Budoucnost pro věřící v biblického Boha není zdrojem strachu, nýbrž naděje. Pokud se náboženští lidé skrývají před novými věcmi a touží po věčném nezměnitelném řádu a pořádku, jejich náboženství není biblické, nýbrž pohanské, mýtické. Víra se nebojí nového, nebojí se budoucnosti, je to víra nerozlučně spojená s nadějí.
Je to velký paradox, že dnes mezi mnoha lidmi, kteří se považují a vydávají za křesťany, je mnoho těch, kteří si zvolili náboženství a církev především jako úkryt, v němž chtějí vše uchovat při starém, chtějí si zachovat iluzi nezměnitelnosti. Hospodin však říká jasně: dělám věci stále nové! Život je neustálá změna a vývoj! Nebojte se! Mějte víru a naději! Mějte otevřená srdce a otevřené mysli. Křesťanství není náboženství pro staromilce.
Vzkříšení milosrdenstvím
Tu učitelé Zákona a farizeové přivedli k Ježíšovi ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: „Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když na něj nepřestávali dotírat otázkami, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první.“ A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. Ježíš se vzpřímil a řekl jí: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?“ Odpověděla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“ (Jan 8,1-11)
Evangelia postních nedělí je možné číst jako různé cesty k porozumění centrálnímu tajemství Velikonoc, tajemství vzkříšení. Pojem vzkříšení znamená mnohem víc než jen oživení mrtvého těla. V kontextu Velikonoc poukazuje stejným směrem jako slova spása, záchrana, obrácení, odpuštění, znovuzrození, nový život nebo proměna, metanoia.
Můžeme to vidět i na dnešním příběhu o cizoložné ženě. Nejde jen o to, že ta žena byla odsouzena k smrti, a po Ježíšově zásahu žije. Ježíš „vzkřísil“ a obrátil i její soudce – tím, je že zbavil ducha pomsty, vyvedl je ze smýšlení kruté spravedlnosti Zákona, z žízně po krvi, k pokornému pohledu na sebe samotné a tím k milosrdenství a odpuštění. Obrátil je od hněvem zaslepeného hledání viny na druhých k prohlédnutí, k přiznání vlastních vin. Vyjmul jim – vzpomeňme na jiná Ježíšova slova – břevno z jejich vlastních očí.
Všimněme si dobře: Ježíš nezrušil ustanovení Zákona, které ukládalo trest smrti za cizoložství (ukládalo ho v duchu tehdejšího chápání mužských a ženských rolí jen ženě, nikoliv muži). Zabránil však tomu, aby se toto ustanovení uplatnilo; nezměnil literu zákona, nýbrž praxi.
Kdo jsem já, abych soudil
Nelze si nevzpomenout na bouři, kterou u farizejů naší doby způsobilo několik vět v encyklice papeže Františka Amoris Laetitia, které umožňují v určitých případech přístup k eucharistii lidem v tzv. „neregulérních situacích“ – například těm, jejichž církevně uzavřené manželství ztroskotalo a žijí v druhém, pouze civilně uzavřeném svazku. Ještě víc tyto farizeje rozzuřil, když na otázku, co soudí o homosexuálech, dal známou odpověď v Ježíšově duchu: Když je někdo gay a má dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil? A do třetice je popudil, když umožnil, abychom lidem, žijícím ve stejnopohlavních svazcích, dávali v kostele požehnání.
Tím nezpochybnil učení církve o tom, že svátostné manželství může uzavřít pouze muž a žena, nepostavil tyto svazky na stejnou církevně-právní úroveň. Pouze uznal to, že i lidé s vrozenou homosexuální orientací mají stejnou lidskou důstojnost, stejnou potřebu lásky a intimity a že pokud v jejich vztahu existuje láska a věrnost, církev jim může vyprosit Boží požehnání.
Papež tedy nezrušil stávající učení církve, ale doporučil jinou praxi: praxi rozlišování. Neřekl, že všichni v oněch „neregulérních situacích“ mohou ode dneška přistupovat k eucharistii, ale odmítl zákonicky chladnou a krutou praxi, že všichni tito lidé jsou šmahem odehnáni od Ježíšova stolu. Odmítl nakládat těmto lidem přetěžká břemena předběžných podmínek – zejména ze strany těch, kteří se takových břemen sami nedotknou ani prstem.
Vyzval zpovědníky, aby se zřekli role nemilosrdných soudců, nýbrž se stali průvodci těchto lidí a pomáhali jejich vlastnímu svědomí k zralému a poctivému nalezení cesty, která odpovídá jejich reálným možnostem a která povede k prohloubení jejich života víry. Každý životní příběh je jedinečný a zaslouží si individuální přístup, přihlédnutí ke všem okolnostem, zejména ke stupni zralosti a konkrétním možnostem lidí.
Udělá-li člověk to, co je v jeho situaci lidsky možné a má dobrou vůli a opravdovou touhu po chlebě životě, pak mu církev nemůže dát místo chleba kámen nebo hada. Mnozí, kteří uslyšeli v těchto slovech papeže Františka hlas Kristův, obrátili svá srdce, pustili kameny trestání a odsuzování ze svých rukou.
Znám mnohé lidi ve složitých životních situacích, kteří po dlouhém postu od eucharistie na základě moudrého řešení papeže Františka znovu načerpali sílu z pramene svátostí – a zažili skutečné vzkříšení svého života z víry: Kristova svátostná přítomnost v jejich životech začala nést přesvědčivé dobré plody.
Jsou ovšem i v dnešní církvi farizeové, kteří mají kamenná srdce a kameny odsuzování vždy připravené v zaťatých pěstích. Mají rádi jednoduchá pravidla, jednoduché odpovědi na složité otázky. Modleme se za jejich obrácení a vzkříšení.
