Komentář: Sedmého října byl – znovu – překročen Rubikon

S útokem Hamásu na Izrael se ve světě vzepjala nová vlna antisemitismu, největší od dob šoa. A tak jsme si to zažili hezky všechno znovu: nasprejované Davidovy hvězdy na domy s mezuzou, pokusy o vypálení synagog, útoky na židovské studenty i židovské obchody. 

Onoho osudového rána, v 5:30 středoevropského času, mě vzbudil alarm, který nechcete slyšet. Siréna a slova CEVA ADOM – CEVA ADOM (doslova „červená barva“, je to kód pro raketový poplach). Nebyl jsem v Izraeli, byl jsem doma v Praze, ale tuhle aplikaci, která varuje před raketovými útoky, mám zapnutou, ať jsem kdekoliv. Ostatně jako prakticky každý z těch, co znám a má, byť jenom trochu, něco s Izraelem společného.

Tentokrát to ale nebyl jeden alarm. Vypnul jsem ho, pomyslel na lidi v nejohroženějších lokalitách, proklel v duchu Hamás, že si zase vybral k útoku židovský svátek (tentokrát Simchat Tóra) a chtěl zase spát, když přišel další alarm. A další a další a další. Bylo jasné, že tohle není normální, ale vzhledem k četnosti jsem doufal, že je to jen chyba systému, protože kdyby nebyla, muselo by to znamenat něco strašného. 

Na Twitteru se objevily první zprávy zhruba o dvacet minut poté. Nejdřív o raketovém útoku, pak o průlomu, potom přišla první videa bílých pickupů s teroristy v jednom z kibuců, které přes okno vyfotil jeden z místních. Začalo se proslýchat, že Sderot je nová Buča a postupně začaly přicházet zprávy z jednotlivých kibuců. Došli toho dne až po relativně vzdálený Ofakim, po cestě stačili vyvraždit v poušti i místní beduíny, kteří patří mezi velmi loajální občany Státu Izrael; jako jediný v regionu jim dává respekt a plná práva, což je i důvod, proč často slouží v izraelské armádě jako dobrovolníci. Na internetu se začala objevovat ta strašná videa a zprávy o únosech; tou dobou už bylo jasné, že se svět změnil. A změnil se víc, než bylo na první pohled patrné.

Nejhorší moment od šoa

Když bylo jasné, jaký je rozsah útoku, vzpomněl jsem si na první dny ruské války proti Ukrajině a na svou tehdejší myšlenku, že to, co se stalo, je přece tak hrozné, že nikdo už nemůže stát na straně takového agresora a proti napadeným Ukrajincům. Už tehdy mi někteří lidé říkali, že je to omyl, že to přijde; a jak víme, doslova se silou druhorepublikových nenávistných žvástů, přišlo. Stejná myšlenka mě napadla i teď, že po tomhle snad už svět konečně uvidí, vedle čeho Izrael žije, a pochopí, proč musí jednat tak, jak jedná. Ale poučen Ukrajinou jsem si řekl, že když to pochopení bude trvat týden, bude to asi víc než v co lze rozumně doufat. Ani z tohoto hlediska nebyl takhle rozsáhlý útok, den, kdy bylo zavražděno nejvíce Židů za 24 hodin od konce šoa, převratný. V čem byl převratný, se ukázalo právě v následujících týdnech.

Rady pocházející z českého prostředí, jak by se měl Izrael zachovat, jsou nejen směšné, ale také nebezpečné

• Zdeněk A. Eminger
• 24.10.2023

Sdílet

Sama moderní, konkrétní myšlenka na vznik Státu Izrael, s níž přišel Theodor Herzl, se totiž opírala o přesvědčení, později potvrzené Dreyfusovou aférou, že není možné žít bez vlastního státu, protože je úplně jedno, jaké máte názory, jak moc jste integrovaní, sekulární, nebo naopak nábožensky založení; jestli máte v synagoze svitek Tóry uprostřed nebo vepředu, jestli dělíte účastníky bohoslužby podle pohlaví, nebo ne. Vždycky, vždycky vás bude dost lidí na to, aby vás to ohrožovalo, nesnášet čistě za sám fakt, že jste Žid. A důvod k nenávisti, který si vymyslí, přitom s vaším židovstvím spojí.

A tenhle raison d’être – důvod existence – Izraele jsme si všichni připomněli velmi tvrdě v týdnech, které po útoku ze sedmého října následovaly.

Tady z Česka to není tolik vidět, protože Češi se téměř univerzálně, a přitom jako jedni z mála postavili na správnou stranu dějin. Jednak masarykovská tradice a jednak mnichovské trauma způsobily, že Češi – ve své většině – umějí identifikovat toho slabšího, kdo se brání, správně – a umějí si vážit toho, kdo se brání. Poslední doba ale naneštěstí ukázala, jak vzácná to je, ze světového hlediska, dovednost.

Západním světem se totiž, zejména v levici a zejména v takzvané generaci Z, rozšířil falešný narativ o Izraeli, který způsobil, že všechna ta hrůza jako by byla vlastně nepodstatná. Byla a je ignorována, zlehčována a popírána; a v některých případech dokonce omlouvána, a to i na vysoce důležitých místech včetně nejprestižnějších amerických univerzit.

Druhá Křišťálová noc

Tento narativ zhusta říká, že Izrael je „bílý“ koloniální, osadnický projekt (settler colonialism) proti „barevným“, přičemž zejména americká mládež konflikt z neznalosti přirovnává k tomu, co zná z domova: k Britům a jeho koloniálnímu dědictví, protičernošskému rasismu a  americkému hnutí Black Lives Matter, přičemž naprosto ignoruje fakt, že jen zhruba 75 procent Izraelců jsou Židé a že více než polovina izraelských Židů jsou Mizrachim, tedy Židé z Blízkého východu, kteří jsou v regionu odjakživa doma a nemají se kam „vrátit“, protože byli arabskými zeměmi téměř do jednoho (pokud někde nějaká židovská populace zůstala, počítá se opravdu v jednotkách) vyhnáni. Jsou to lidé, kteří vypadají blízkovýchodně a umějí běžně arabsky. Není jediný důvod je považovat za o nic víc „nepůvodní“ než velkou část palestinských Arabů, jejichž předkové do regionu také přišli až v posledních zhruba 140 letech z okolních arabských zemí, zejména pak z Egypta. 

Existence například „černých“ etiopských Židů jim zcela uniká, stejně jako geopolitická realita Izraele. Ta je taková, že z hor Judska a Samaří se dá snadno střílet úplně kamkoliv. Mezi Samařím a Středozemním mořem je to asi jen 16 kilometrů, takže by i pro takovou sílu, jaká vyrazila z Gazy 7. října, nebyl žádný problém přetnout Izrael vedví, a oddělit tak Galileji od hlavního populačního centra Izraele, tedy metropolitní oblasti kolem Tel Avivu.  Hamás by mohl zcela zabrat území mezi Západním břehem a Středozemním mořem, a přerušit tak dopravu a možnost pohybu mezi Tel Avivem a Haifou, ovšem za předpokladu, že by mu patřil i Západní břeh Jordánu. Pak by skutečně došlo k naplnění palestinského hesla „From the river to the sea“ čili od řeky (Jordánu) až po moře (Středozemní). 

Stejně tak ignorují fakt, že palestinští Arabové jsou, když už se tak domáhají vzhledu, typicky velmi světlí. Ne, jim jde o to, být proti Židům a být pro někoho, koho chápou jako odpůrce Západu, jímž navzdory tomu, že žijí z jeho možností, pohrdají.

A tak jsme si to zažili hezky všechno znovu: nasprejované Davidovy hvězdy na domy s mezuzou, pokusy o vypálení synagog, útoky na židovské studenty, útoky na židovské obchody, a to na přímou výzvu Hamásu k jakési globální Křišťálové noci.

Slyšeli jsme, že to, co se stalo 7. října, je právě dekolonizace. Že dekolonizace není žádný čajíček a že takhle to prostě chodí. Znásilněné ženy najednou přestaly spoustu aktivistů a aktivistek za ženská práva zajímat prostě proto, že jsou Židovky, a můžou si tak podle nich za to samy.

Každý žijeme s tím, že se průběžně zamýšlíme, kdo by nás ochránil, kdyby přišlo na nejhorší. Za poslední necelé dva měsíce jsme zjistili o některých našich známých věci, které člověka zamrzí, ale lepší to vědět teď, než až když by šlo do tuhého.

Jestli něco sedmý říjen znamenal, je to právě tohle uvědomění, proč existuje Izrael, proč je tak kriticky důležité, aby přežil. Proč musí přežít i za cenu kritiky ze zahraničí a proč se musí i za cenu kritiky ze zahraničí udělat opravdu hodně pro to, aby se jeho přežití pojistilo. Tohle je ten překročený Rubikon a přes něj už nevede cesta zpět do světa, v němž jsme mohli doufat, že zastání máme. Ne, co si člověk neudělá sám, to nemá.

Takže ano, pokud jde o hlavní sentiment po 7. říjnu, kromě bolesti za unesené a zavražděné, kromě špatného spaní a strachu to je především pocit osamění. Že, až na naprosté výjimky, v tom jedeme zase sami. Antisemitismus se vrátil s plnou silou a jen málo zemí se k němu dokázalo postavit čelem. Vlastně jen Česko, Německo a Polsko doopravdy upřímně a silně – zatímco takové jako Irsko nemají problém ho ještě přiživovat.

Jsou to nelehké časy, ale jak říká jeden trpký židovský vtip – skoro všechny židovské svátky vlastně znamenají jedno: pokusili se nás zabít, nepovedlo se jim to, a tak to oslavíme.

Am Jisra’el chai.