Rozjímání o kráse zbytečného stvoření

Bůh stvořil svět plný rozmanitých bytostí a objektů, z nichž mnohé se na první pohled zdají být zbytečné nebo bez jasného účelu. Ať už jde o nespočet hvězd na obloze, vzdálené galaxie nebo zvířata, která člověku nejsou prakticky užitečná, vše má své místo a důvod k existenci.

Na počátku stvořil Bůh nebe a Zemi. Na nebe umístil Slunce a Měsíc. Slunce hřálo a svítilo ve dne, Měsíc lidem osvětloval noc. Na nebe pak umístil ještě hvězdy, které byly užitečné k navigaci na mořích. Pak stvořil pšenici, rýži a brambory, které dal lidem k jídlu a dobré stravě. Dalšího dne stvořil psa, krávu, koně a morče. Pes byl velmi univerzální. Všude, kam člověk šel, šel s ním. Byl mu věrným společníkem, hlídal stáda, pomáhal s prací, vodil slepé lidi. Kůň byl užitečný tím, že lidi vozil a tahal povozy. Kráva dávala spoustu mléka a masa. Morče bylo skvělou hračkou pro děti. Pak se Bůh podíval na stvoření a viděl, že je dobré, což člověku sedícímu opodál přišlo zcela evidentní a nijak ho to nepřekvapilo.

Bůh stvořil spoustu zbytečností

Jenže ono je to složitější. Bůh jistě stvořil nebe a na něm Slunce, Měsíc a hvězdy pro navigaci. Ovšem k navigaci by nám stačilo padesát osm hvězd – tzv. navigační hvězdy a Polárka. Pouhým okem je jich ale vidět asi 3000 na každé polokouli. A to zdaleka nejsou všechny. Jen v naší Galaxii máme asi 300 miliard hvězd. Ve vesmíru jsou spousty dalších galaxií. Okolo Slunce obíhají planety. Každá je jiná. Řada z nich má měsíce – a to i desítky měsíců najednou. Máme tu asteroidy, komety a sluneční vítr. Také jiné hvězdy mají své vlastní planety. Ve vesmíru je spousta různých „divných“ objektů, ať už jde o mlhoviny, neutronové hvězdy nebo černé díry. Miliardy miliard objektů, které nám zdánlivě nejsou k ničemu. Nepředstavitelné množství hmoty a energie ležící „jen tak nazmar“. Bůh mohl stvořit vesmír bez nich. A přece Bůh viděl, že jsou dobré. K čemu?

Nabízí se odpověď, že pro tu krásu. Jenže to není tak jednoduché. Pouhým okem je vidět 3000 hvězd na každé polokouli a Mléčná dráha, což je v podstatě slité světlo spousty hvězd naší Galaxie. Dále Měsíc, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Sem tam „padající hvězda“ nebo kometa. Ale co ten zbytek? Uran byl objeven teprve roku 1781 a Neptun až 1846. Krásné obrázky mlhovin a cizích galaxií čekaly na vynález dalekohledu (1570) a filmu (devatenácté století). Neméně nádherné obrázky získané v neviditelných částech spektra si počkaly až na radioteleskopy a umělé družice Země – od padesátých let dvacátého století dále. Mapování povrchu cizích těles si počkalo na radary a kosmické sondy. Stejně tak snímky planet a jejich měsíců zblízka nebo snímky z povrchu Marsu. K čemu to bylo předtím? Je úžasné, že tu krásu nám přináší exaktní věda.

Člověk, který studoval fyziku, ví, že pečlivá pozorování pohybů planet dovolila Johannu Keplerovi odvodit zákony těchto pohybů. Ty pak pomohly Isaacu Newtonovi v odvození a potvrzení jeho známých zákonů pohybu a gravitace. A Newtonovy zákony se staly jedním z pilířů technické revoluce. Podobně nám pozorování vesmírných objektů pomohla potvrdit např. teorii relativity, která má rovněž řadu důležitých aplikací, třeba v navigačních systémech. Takže i zdánlivě zbytečné objekty nám daly velmi praktické výsledky.

Ale nemusíme chodit tak daleko. Pes je skutečně skvělý přítel člověka. Ale co koala, panda, lenochod, veverka, tuleň a další? Jistě můžeme tuleně zabít a stáhnout z ceněné kůže, ale k čemu je nám živý? Pokud víte, k čemu je člověku dobrý živý tuleň, myslím, že snadno najdete nějaké jiné zvíře, u nějž to vědět nebudete. A přece Bůh viděl, že je to zvíře dobré. A přece jednomu každému zvířátku dává život, a ještě nám je předkládá jako vzor, že nesejí a nežnou, a přesto se o ně nebeský Otec stará.

Tak jsem zjistil, že Bůh tvoří spoustu zdánlivě zbytečných věcí. Pokud se začnu ptát, k čemu jsou, zjistím, že pokud vůbec k něčemu jsou, tak buď „jenom“ pro krásu, nebo pro nějaký velmi tajemný účel, na který možná někdo přijde za tisíc let. A najednou jsem si uvědomil, že i já klidně mohu být neužitečný. Tváří v tvář tlakům, abych dával, dával, dával a hlavně byl užitečný, se dívám na spoustu „zbytečného“ stvoření a říkám si, že i já klidně můžu být jen takové „zbytečné“ stvoření – a přece stvoření dobré. Zároveň se dívám na lidi, které já vnímám jako zbytečné, a vnímám, že i je Bůh povolal k životu a daroval jim důstojnost a viděl, že je to dobré.

Různá místa pro různé tvory

Bůh dal různým zvířátkům různá místa k žití a různé úkoly. Velryby nežijí na Sahaře a velbloudi nežijí v Grónsku. Tuleni nevodí karavany, medvědi nelétají a chobotnice nelezou po stromech. A přesto je každé z těch zvířátek dobré. Dokonce ani pes není tak univerzální, jak by se mohlo zdát. Zkuste si do saní polární výpravy zapřáhnout pekinéze. A tak jsem přišel k myšlence, že ani já nemusím umět všechno. Tváří v tvář tlakům, abych byl někdo jiný, jsem zjistil, že Bůh každému zvířátku daroval nějakou roli, která je přesně pro něj, a že skutečně nechce, aby tuleň vodil karavany a medvěd létal. Vydal jsem se na cestu hledání, jaképak asi zvířátko stvořil ve mně, co jsou mé dary a jaký je Boží plán pro můj život.

Bůh stvořil nejen rybu, která je doma ve vodě, a kočku, která se vodě vyhýbá, ale také žábu nebo tuleně, kteří potřebují vodu i souš. A tak jsem si uvědomil, že ideál může být někde uprostřed. Odpověď na spoustu mých otázek a potíží je v míře a rovnováze různých pohledů. 

Různá zvířátka jedí různé věci. Představme si, že uspořádají hostinu. Každé zvířátko v nejlepší snaze přinese své nejlepší krmení. Ovečka přijde se spoustou krásné trávy, kočka nebo pes se spoustou krásného masa, velryba se spoustou planktonu a sup speciálně pro tuto událost posbírá ty nejlepší mršiny v okolí. Pak začnou hodovat a dělit se o své jídlo. Je jisté, že ráno budou mít všechna zvířátka ukrutné bolení břicha. Přišel jsem tak k myšlence, že i různým lidem Bůh dal, aby ho poznávali v různých věcech a živili se jinou stravou. A poznal jsem, že co je dobré pro mě, nemusí být dobré pro druhého – a naopak. Navíc, přestože existuje dost věcí, které jsou špatné samy sobě, tak u mnoha jiných platí, že nemusí být špatné pro mě, co je špatné pro druhého, nebo pro druhého, co je špatné pro mě. 

V přírodě přichází zima, sucho a podobné věci a různá stvoření reagují různě. Některá zvířátka zůstanou na místě, naroste jim zimní srst a hledají potravu pod sněhem nebo okusují kůru stromů. Jiná to ale dělají jinak. Medvědi zimu prospí. Tažní ptáci létají tisíce kilometrů za teplem. A tak jsem si uprostřed zimy opuštěnosti a nepochopení začal klást otázku, zda nemám prostě jít jinam. Přizpůsobit se zimě je dobrá věc jen pro některá zvířátka. Jiným Bůh daroval, aby odlétla tisíce kilometrů daleko nebo zimu prospala.

Svět různorodý a standardizovaný zároveň

Bůh stvořil svět úžasně rozmanitý – a přitom velmi standardizovaný. Máme čtyři základní interakce, které se navíc za podmínek, z pozemského hlediska dost extrémních, sbližují. Máme několik málo elementárních částic. A z toho je postaven celý svět. To, že můžu jíst dneska brambory, zítra rybu, pozítří vejce a popozítří jahody, je dané právě tím, že to všechno je poskládáno ze stejných kamenů. Všude jsou stejné atomy vázané stejnými interakcemi, všude jsou tytéž esenciální aminokyseliny a na všechno mi pak stačí poměrně malá sada trávicích enzymů. Tak jsem pochopil, že skutečně dobrý standard může vést k mnohem větší rozmanitosti než snaha vymyslet co nejrozmanitější nápady.

Pastýř koček a galaxií

Přemýšlel jsem o podobenství o ztracené ovci. Vždycky mě fascinovalo, že dobrý pastýř nechá devadesát devět ovcí v pustině a jde hledat tu ztracenou. Vrátí se třeba za hodinu – a ony tam ještě jsou. Představte si, že by nechal v pustině devadesát devět koček. Přišel by za pět minut a mohl by mluvit o štěstí, kdyby jich tam zůstalo alespoň pět. Ovečka je zřejmě jiné zvíře než kočka nebo opice nebo velryba. Nepotřebuje tedy kočka jiného pastýře než ovečka? Příliš často se cítím, že v tomto světě je místo jen pro ovečku. Ale co když jsem opice a potřebuji prostor k tomu, abych na věci přišel sám, mohl se o spoustu věcí zajímat, dělat si vlastní názor a teprve ten pak někde konzultovat, zkoumat a bádat a hrát si? Co když nejsem ta ovečka, které je nejlépe ve stádě? A jak může pastýř ovcí, který neumí plavat, pást velryby?

Napadla mě odpověď, že Bůh přece je pastýřem všech svých tvorů. Bůh jistě je pastýřem oveček – ale je také pastýřem koček a orangutanů, kosatek a delfínů, orlů a albatrosů, medvědů, lenochodů, myší, veverek a ježků. Bůh sám pase i vzdálené galaxie a exotické mikročástice, které jsou popsané jen hustotou pravděpodobnosti výskytu, a pokud víme přesně, kde jsou, nevíme nic o jejich rychlosti a směru pohybu a naopak. A přece je všechny Bůh stvořil a miluje je. Kozlové na jiném místě evangelia by pak neznamenali ty, kdo nejsou ovce, ale ty, kdo neposlechli svého pastýře. Znamenali by kočku, která neposlouchá pastýře koček, lenochoda, který neposlouchá pastýře lenochodů atd.

Podobenství hovoří o Kristu. A Kristus coby Bůh je pastýřem všech. On ví, čím se liší ovečka a kočka, a tak dovede pást i ovečku i kočku, a přitom obě nechat, aby byly tím, čím jsou. Skutečně tak je jeden pastýř pro celé stvoření. Jde mi spíše o pastýře – lidi, z nichž někdy mám dojem, že znají jen ovce a zbylá zvířátka se snaží pást jako ovci. Opačně se může stát, že velryba se snaží najít pastýře v někom, kdo je skvělý pastýř ovcí nebo opic, ale s velrybou si prostě nerozumí.

Přemýšlel jsem o spoustě tlaků, abych byl jako ovečka. Není problém se jako ovečka chovat. Zapadnout do stáda se zdá velmi jednoduché. Ale bude opice, která se chová jako ovce, přinášet také ten užitek jako ovce? Těžko jí bude růst vlna, těžko bude dávat ovčí maso. A tak možná opice skončí s tím, že se usilovně snaží patřit do stáda a je jí vyčítáno, že nepřináší užitek. Přitom celý problém je jen v tom, že má skutečně být opice a ne ovce.

Rozmanitost stvoření odkazuje na Boží nekonečnost

Jednou z hlavních vlastností stvoření je tedy jeho rozmanitost. To nám říká něco důležitého o Bohu a člověku. Bůh je nekonečný a stvoření je jeho dílem a obrazem. A tak obrazem nekonečného Boha nemůže být konečné množství konečných tvorů, podobně jako nejde vzít množinu s nekonečně mnoha prvky a celou ji pokrýt konečným počtem množin s konečným počtem prvků. Obrazem Boží nekonečnosti může být zase jen nekonečnost – nekonečná rozmanitost jeho díla. V rozmanitosti stvoření jako celku a originalitě každého tvora jako jedince vidím obraz Boží nekonečnosti.

Přitom i v této obrovské rozmanitosti je řada podobností. Kočky jsou jistě velmi rozmanité, ale rozhodně jsou si navzájem podobné mnohem více, než se kterákoliv z nich podobá třeba růži. Podobnost nebo dokonce stejnost ale může být speciálním případem rozmanitosti. Kdybych si stokrát po sobě hodil kostkou, může se stát, že mi padne sto šestek, i když kostka nebude cinknutá. Není to moc pravděpodobné, ale je to regulérní možnost. Můžu dokonce dostat i takovou perlu jako opakující se sekvence 1, 2, 3, 4, 5, 6. Kdybych je chtěl zakázat, tak náhodnost naopak snížím. Podobně je tomu s rozmanitostí. Kdybych chtěl zakázat podobnost, jen ji snížím.

Boží obraz, ale ne Bůh

Přemýšlel jsem, co znamená, že člověk není zvířátko, ale Boží obraz. Napadlo mě, že to může znamenat, že i v člověku mají být obsažena všechna zvířátka a kytičky a další Boží díla současně, stejně jako jsou obsažena v Boží fantazii. Že má umět rozlišovat a někdy být více jako kočka, jindy více jako ovečka, jindy jako orangutan nebo růže nebo hvězda nebo mikročástice nebo cokoliv dalšího, co Bůh stvořil. Jenže já nejsem Bůh, a tak nemůžu a ani nemusím být vším. Zároveň je ale důležité vidět tu úžasnou rozmanitost a dobrotu Božího stvoření a vidět v ní možnost, kde hledat, z čeho se radovat a kam (v rámci možností, které mi Bůh dal) růst.