Programátor a vývojář Boleslav Vraný, který se pohybuje mezi světem počítačů a laserové technologie, hovoří o fascinaci matematikou, jejím propojení s duchovním životem a symbolikou, kterou v ní nachází. V rozhovoru zmiňuje, jak mohou matematické principy a moderní technologie inspirovat nejen vědeckou komunitu, ale i duchovní sféru a každodenní život.
Součástí teologické tradice jsou také čísla, různé diagramy, počty, zkrátka – matematika. Ta je i vaším oborem. Jak jste se k ní dostal a co pro vás znamená?
Matematika mi vždycky šla a bavila mě, studoval jsem na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT zaměření fyzikální elektronika, což znamenalo hlavně lasery a moderní optiku. Pak jsem v tom pokračoval i na Matfyzu a v Ústavu fotoniky a elektroniky na Akademii věd. Zároveň mi vždy byly blízké i počítače a nakonec se živím programováním.
Připadá mi fascinující, kolikrát matematici začali řešit nějaké otázky dávno předtím, než se pro ně našla praktické aplikace. Je to objevování něčeho neviditelného a přeci velice reálného. Matematika je pro mě také užitečným nástrojem popisu světa a zdrojem mnoha analogií, a to i v duchovním životě, podobně jako když římský setník z evangelií vyjadřoval svoji víru prostřednictvím analogie s prací velitele. (Lukáš 7:1–10)
Můžete říci nějaký příklad uplatnění matematiky v osobním duchovním životě?
Například nevlastní limita posloupnosti. Jednodušeji řečeno: limita nějaké posloupnosti je plus nekonečno, pokud pro jakkoliv vysoké číslo, které si zvolím, zjistím, že od určitého prvku jsou už všechny další prvky posloupnosti větší. Je to takové vyjádření nekonečna zdola. Líbí se mi na tom propojení konkrétního, konečného a představitelného čísla s nekonečnem. Ve světě víry: Bůh je moudrý jako Šalamoun, a ještě daleko moudřejší. Bůh je krásný jako královna Ester, a ještě mnohem krásnější.
Pravda a láska není jako černá a bílá
Existuje celá řada zajímavých titulů pojednávajících o symbolice čísel v Bibli. Jaké symboly v Písmu jsou vzhledem k vašemu oboru blízké vám?
Je mi blízká symbolika světla a vidění. Jako příklad bych se rád podělil o téma barevného versus černobílého vidění. Připadá mi v kontextu duchovního života důležité. Člověk nevidí barevně, protože by rozlišoval něco mezi černou nulou a bílou jedničkou, ale proto, že má v oku tři druhy čípků. Jedny jsou citlivé na červené světlo, druhé na zelené a třetí na modré. Barevný vjem je složen z toho, jak moc jsou podrážděny dopadajícím světlem. Barvy tak nejsou něčím mezi na úsečce od nuly do jedné, ale projevem více rozměrů. Musíte mít tři úsečky od nuly do jedné, abyste dostali krychli, ve které budou barvy. Stejně tak láska a pravda nejsou dva konce téže úsečky, na níž máte žít někde mezi, až nakonec budete důrazem na lásku odvedeni od té „rozdělující a tvrdé“ pravdy. Jsou to dva rozměry a v obou máte dojít co nejdál.
Ani počítače neznají jen nulu a jedničku a nic mezi, ale obrovská množství nul a jedniček současně, a z toho můžete zkombinovat prakticky cokoliv. Třeba barevnou fotografii z digitálního foťáku. V mém životě to znamená, že jedna veliká otázka po „něčem mezi“ se rozpadne na spoustu menších a přesnějších otázek, které jsou buď-anebo a se kterými se mi lépe pracuje. „Něco mezi“ pak dokáži docela dobře aproximovat a v určité chvíli dojít i k větší přesnosti, protože malé upřesňující otázky si můžu klást dál a dál, aniž by se mi setřely rozdíly nebo se detaily ztratily v šumu.
Fenoménem dneška je umělá inteligence. Ve světě i u nás se jí začínají zabývat také teologové. Je něco, co vás na ní fascinuje, zajímá, nebo dokonce děsí?
Určitě to není věc, která by mě děsila. Pokud bych k ní měl říci něco hodně stručného, tak bych především rád vyzval čtenáře, aby si práci s ní zkoušeli, aby jim takříkajíc neujel vlak. Je daleko pravděpodobnější, že vám práci vezme někdo, kdo umí s AI zacházet lépe než vy, než že by vám ji vzala přímo umělá inteligence. Umělá inteligence přináší obrovské přísliby rozvoje a nové práce pro lidi v mnoha oborech. Nás sice možnost automatizace mnoha činností naplňuje obavami o zaměstnání, ale žijeme v době poklesu populace, který začíná být globální, a na mnoho činností brzy nebudou stačit lidé. Druhá věc, kterou bych chtěl říci, je, že jde o velmi široký obor s dlouhou tradicí a řada metod umělé inteligence je s námi již dlouho, aniž bychom se tím nějak moc zabývali. Stejně jako celý svět, je i tento obor zasažen prvotním hříchem a přináší své velké přísliby i rizika, může být použit k dobrému i zneužit ke zlému.
Velkými přísliby umělé inteligence je kupříkladu zpracování obrovských, lidsky nezvládnutelných objemů dat, hledání vzorců, řešení úloh, na kterých zatím jiné algoritmy fungují velice pomalu – což je nesmírně důležité pro medicínu, biologii a biotechnologie. Nebo využití v zemědělství k optimalizaci zavlažování, hnojení a dalších prací. Rizika pak vidím především v možnosti zneužití k manipulaci a sledování lidí – čínská digitální totalita se systémem sociálního kreditu je odstrašujícím příkladem. Prevence takových věcí je otázka politického systému, legislativních opatření, ale i opatření technických a vzdělávání.
Práce jako podíl na Stvoření
Vaším tématem je také teologie práce. Má u nás dnes církev autoritu, aby tím, jak žije a co říká, mohla inspirovat i proměnu pracovně-právních a jiných vztahů?
Myslím, že inspirací být může. Především církev jako společenství lidí – každý z nás na svém pracovišti, můžeme udělat něco pro kvalitu vztahů souvisejících s prací. Rozhodně bych ale nechtěl, aby to vyznělo jako že máme vytvářet jakési ostrůvky pozitivní deviace v jinak špatném světě – na to jsem potkal příliš mnoho výborných nevěřících lidí. Druhou rovinou je zapojení církve do politického procesu, zase hlavně skrze zapojení jednotlivých věřících. Když hovoříme o kvalitě vztahů spojených s prací, jejich součástí je také vztah k Bohu. Jan Pavel II. napsal encykliku Laborem exercens, která se zabývá tím, co vlastně je lidská práce, a že skrze ni máme podíl na Božím díle stvoření a vykoupení. To je nádherná myšlenka.
Jedním z vašich témat je právě spiritualita práce. Jak lze skrze své světské zaměstnání rozvíjet svou duchovní cestu?
Dost jsem se tím zabýval a výsledkem je moje teze, že duchovní život a práce souvisejí a v ideálním případě je lze propojit rozvojem ctností a spirituality práce. Tím myslím zejména rozvoj víry, naděje, lásky, moudrosti, statečnosti, mírnosti a spravedlnosti jako předpokladů práce i jako důsledku situací, se kterými se v práci setkáváme. A spiritualitou práce myslím, v duchu těch slov Jana Pavla II., vědomí, že prací máme účast na tvoření lepšího světa a že prací člověk zdokonaluje i sám sebe. Zejména když podle svých možností objevuje, rozvíjí a doplňuje Boží dílo, když se účastní Kristova kněžského úřadu konáním práce ve spojení s Duchem a snášením námahy práce, hlásáním evangelia slovy a skutky a poukazováním na zlo ve světě. A také tím, že slouží druhým a duchovním bojem sám v sobě vítězí nad hříchem. Pokusil jsem se to rozvinout ve dvou článcích v revue České křesťanské akademie Universum 3/2023 a 4/2023 a v přednášce na YouTube.
Papež František opakovaně používá výraz „skartace lidí“. Všímá si, že společnost dneška je náchylná vylučovat ty, kteří ještě nebo už nejsou ekonomicky aktivní – děti, chudé, seniory vysokého věku.
Nemám rád generalizace jako „společnost dneška“ a „skartace lidí“. The Economist, který léta čtu, každý týden přináší 80 nebo 90 stran zpravodajství z celého světa. Cíleně se pokaždé věnuje všem kontinentům, přináší podle mého opravdu důležité zprávy, a přesto zdaleka nemůže pokrýt všechno. Osmdesát stránek týdně – jak se to dá vtěsnat do jednoho termínu jako „společnost dneška“? A společnost kde? V Česku, na Slovensku, v Británii nebo třeba v Indii – a v kterém z mnoha indických států, z nichž některé mají víc obyvatel než kterákoliv evropská země? Dokonce i v malém Česku najdeme v lecčems regionální rozdíly.
Myslím si, že dětem se věnujeme docela hodně. Není mi moc jasné, v jakém smyslu jsou ze společnosti vyloučené, kromě toho, že prostě některé věci dělat nemohou nebo nesmí vzhledem ke svému věku, což mi přijde přirozené. U seniorů je to složitější a souhlasil bych, že v mnoha směrech mohou být vyloučení. Ale je to otázka jejich ekonomické neaktivity, nebo třeba malé porodnosti a rozpadu rodin obecně? Kolik vnoučat připadá na jednu babičku nebo dědečka? Hovoří se o sendvičové generaci, která z jedné strany pečuje o děti a z druhé strany o rodiče. Je těžké dělat oboje současně.
Co s tím?
Věnovat se lidem ve svém okolí. Speciálně u osamělosti seniorů si nemyslím, že to má nějaké celospolečenské řešení, které odhlasuje parlament. Daleko spíše je to opravdu o aktivitě každého z nás ve svém bezprostředním okolí.
A netrápit se neužitečnými generalizacemi. Potkal jsem řadu lidí, kteří pod jejich vlivem viděli svět jako jednolitou temnou hmotu a čekali na nějaký celospolečenský přerod, po kterém všechno půjde lépe. Ten pohled mi přišel nesmírně depresivní a demotivující. Co totiž chcete dělat proti temnému světu hnanému silami materialismu a globálního kapitálu? Ale jít navštívit osamělé sousedy můžete teď hned, stejně jako můžete teď hned udělat spoustu dalších věcí, které promění vaše okolí. Prostě se raději na svět dívám jako na barevnou louku plnou globálních trendů i lokálních dynamik než skrze deprimující generalizaci.
Hovořit dnes o právu na střechu nad hlavou, na práci či na spravedlivý výdělek, není snadné ani v teologickém a křesťanském prostředí. Máme jako křesťané nějaké důležité, Bohem svěřené poslání, které bychom měli uskutečňovat i v naší společnosti a ve svém okolí?
Jsme posláni, abychom šli do celého světa a hlásali evangelium. Věřím, že to je naše hlavní poslání. Bůh hledá nás i naše bližní a posílá nás, abychom byli zvěstovateli jeho lásku a zájem o nás. V kontextu vaší otázky chci rozhodně říci, že právě ze vztahu s Bohem a ve vztahu s Bohem se rozvíjí to, čemu říkáme křesťanské hodnoty a křesťanská sociální etika. Svatá Anežka česká založila špitál, protože žila v hlubokém vztahu s Bohem. Na mnoha místech Písma se Bůh zastává utiskovaných, ba se s nimi přímo identifikuje. Ale není to jen o tom, že Bůh říká, co nemáme – naopak nám dává svého Ducha Svatého, abychom poznávali, co je správné i jak toho dosáhnout. To je pro mě jako inženýra nesmírně důležité. Vezmu-li si například aktuální otázku emisí z dopravy, je jistě pěkné podporovat myšlenku veřejné dopravy nebo přesunu zboží na vlaky, ale to znamená se zajímat také o tratě, vozidla, personál dopravců, jízdní řády, tarify atd.
Podobně i vědecký a technický pokrok, který obrovským způsobem pomohl miliardám chudých, podle mého vyžaduje určitý pohled na svět, který je vlastní abrahámovským náboženstvím – tedy svět moudře stvořený, obdařený poznatelnými zákony a člověk jako tvor povolaný ke spolupráci s Bohem na Božím díle stvoření a vykoupení.
Zajímáte se také o astronomii a astrofyziku. Průzkum vesmíru nám v posledních letech přinesl úžasné objevy a nové porozumění tomu, co se dělo po takzvaném Velkém třesku. Je něco, čeho byste se rád v této oblasti lidského výzkumu ještě dočkal?
Mně na tom fascinuje hlavně přístrojová technika a její obrovský vývoj. Připadá mi neuvěřitelné, s jakou přesností dokážeme měřit. Nejnověji subatomární přesnost měření vzdáleností v observatořích jako je LIGO. Připadá mi fascinující i propojení mezi přesností měření a novými objevy. Už jen to, že přesná měření poloh planet Tychona Brahe umožnila Keplerovi odvodit jeho zákony pohybů planet a ty zase Newtonovi základy klasické fyziky, to je úžasné.
Jako člověku, který dělal diplomovou práci v laboratoři optické spektroskopie, mi přijde úžasné i to, kolik se můžeme dozvědět ze spektra záření. Složení hvězd, rudý posuv a expanze vesmíru, rotační křivky galaxií, ze kterých byla objevena temná hmota, … Dokonce celá kvantová mechanika povstala ze snahy vysvětlit spektrum záření černého tělesa. A když hledáme život ve vesmíru, snažíme se dívat na spektra záření exoplanet.
A čeho bych se rád dočkal? Objevu života ve vesmíru. Bylo by to úžasné, i kdyby nebyl inteligentní. Ale ten inteligentní by byl ještě zajímavější – i nábožensky. Kdysi jsem napsal článek o vesmírných desperátech, kteří bloudí vesmírem a hledají Boha, který by pro ně neměl jen odsouzení, a nakonec ho nachází právě v Kristu.
Obyčejně se říká, že všechno má svoji cenu a všechno se dá vyčíslit. Co ne?
Pro mě je otázka, co se vlastně myslí tou cenou a vyčíslením. Že se na to dá nalepit cenovka v korunách, eurech nebo dolarech? To rozhodně ne a je mnoho věcí v životě, které takhle ocenit nejdou. Vztahy, zdraví, vzdělání, hra, volný čas a jistě mnoho dalších.
Na druhé straně mnohokrát říkáme, že něco má nebo nemá cenu. Stojí mi nějaký projekt za to, abych se mu věnoval, má to cenu? Existuje i relativní cena – něco je pro mě cennější než něco jiného, ale nemusím umět určit absolutní cenu ani jednoho. Často také najdeme dobře měřitelnou veličinu, která odkazuje k ceně, jakou pro nás má něco nevyčíslitelného. Nedokáži na vzdělání nalepit cenovku v dolarech, ale mohu si všimnout, kolik hodin času mu kdo věnuje.
Ale dohromady myslím, že ne všechno se dá ocenit a vyčíslit, a nevyčíslitelné jsou především ty věci, které jsem už jmenoval: láska a další vztahy, zdraví, vzdělání a další.