Dnes si připomínáme oběti obchodu s otroky, a to nejen ty z časů minulých, ale i ze současnosti. Navzdory dlouhodobým snahám o vymýcení otroctví k němu i v dnešní moderní civilizaci nadále dochází.
OSN a UNESCO vyhlásily v roce 2015 Mezinárodní den památky obětí obchodu s otroky, který připadá na 23. srpna. V tento den došlo roku 1791 k povstání otroků na ostrově Santo Domingo, na území dnešního Haiti a Dominikánské republiky. Velitelem povstání byl generál, bývalý otrok François-Dominique Toussaint Louverture, zvaný také Otec Haiti.
Důsledkem jeho ozbrojeného odporu proti koloniálním mocnostem bylo nejen vyhlášení nezávislosti Haiti v roce 1804, ale především počátek krize transatlantického obchodu s otroky. V historii existovalo mnoho otrokářských civilizací, otroci se prodávali dokonce i v ranně středověkých Čechách. Ovšem k nejmasovějšímu obchodování s lidmi docházelo v období od 15. do 19. století, přičemž přesun probíhal především mezi Afrikou a Amerikou.
Přitom otrokářství bylo tou dobou již odsuzovaným jevem. Jak se k němu stavělo křesťanství? Dávalo ho na roveň těm nejhorším zločinům. „Je třeba mít na paměti, že Zákon není určen pro spravedlivého. Vztahuje se na zločince a buřiče, na bezbožné a hříšné, na bezvěrce, na ty, kterým není nic svaté, na otcovrahy, matkovrahy a vrahy vůbec, na smilníky, zvrhlíky, obchodníky s lidmi, na lháře, křivopřísežníky a na všechno ostatní, co je v rozporu se zdravým učením“ (1. Timoteovi 1:9-10).
Už roku 1198 vznikl řád trinitářů (Řád Nejsvětější Trojice pro vykupování zajatců), který se specializoval na vykupování křesťanských i muslimských otroků a jejich výměnu. Členové řádu vyjednávali přímo v zemích otrokářů a občas zůstávali sami jako zástava, dokud nebylo zaplaceno výkupné za zajatce. Asi nejznámějším vykoupeným se stal spisovatel Miguel de Cervantes, autor Dona Quijota, který strávil v otroctví skoro pět let, než byl roku 1580 členy řádu vykoupen.
Jedním z mnoha, který se stavěl proti otrokářství byl například papež Evžen IV. Ten odsoudil obchodování s lidmi ve své encyklice (1434) týkající se zotročování domorodého obyvatelstva na Kanárských ostrovech. Každého otrokáře měla automaticky čekat exkomunikace. Toto nařízení, stejně jako další jemu podobná, však nebyla dodržována, a to i přesto, že ještě před objevením Ameriky bylo papežem Piem II roku 1462 otrokářství označeno za těžký hřích.
Jak je tedy možné, že se i přes hrozbu exkomunikace a věčného zatracení udrželo otrokářství v tehdejší převážně křesťanské společnosti? Jedna část odpovědi by mohla znít „účel světí prostředky“, případně „kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde“. Třeba i v Bibli. Existují názory, že v Bibli je otroctví schvalováno a že otroci jsou vyzýváni, aby se snažili bezmezně sloužit svému pánu.
Občas dokonce narazíme na verš, který na první pohled přímo bije do očí: „I od synů příchozích, kteří s vámi pobývají jako cizinci, od nich můžete kupovat i od jejich rodin, které jsou s vámi, které oni zplodili ve vaší zemi; a budou vaším vlastnictvím. Můžete je rozdělit do dědictví pro své syny po sobě jako dědičné vlastnictví; je můžete navždy zotročit. Ale nad svými bratry, syny Izraele, jeden nad druhým nebudeš panovat surově.“ (Levticus, 25:45-46).
Jak je vidět, v tomto verši (a nejen v něm) je zmíněno, že otroctví existuje jako součást světového řádu, nikoli však království Božího. Hospodin navíc zdůrazňuje, že s otrokem se nemá jednat surově. „Nevydávej otroka jeho pánu, když se chce u tebe před svým pánem zachránit. Ať zůstane u tebe, ve tvém středu, na místě, které si vybere, v některé ze tvých bran, jež se mu líbí. Neutiskuj ho.“ (Deuteronominum 23:16-17).
V Písmu svatém je otroctví zmiňováno spíše ve významu služebného postavení, kdy je „otrok“ z dnešního pohledu více sluhou ve smluvním, právně zakotveném vztahu, nikoli zcela bezprávným majetkem. Podle práva by mu měl být po sedmi letech nabídnut odchod a dokonce i jistá forma výsluhy. Většina tehdejších otroků však zůstávala u svých „pánů“, protože se cítili býti spíše členy rodiny, než tupenými a zneužívanými otroky.
Z dnešního pohledu patří otrokářské zřízení do minulosti. Otroctví je zrušeno a kriminalizováno. Avšak přestože se proti krutosti otrokářů brojilo celá staletí, nemůžeme říct, že obchod s lidmi přestal v naší moderní době existovat. Stále jsou mezi námi jedinci, kteří nemají úctu před morálními ani jinými zákony. Zotročují dospělé i děti, které pak nabízí jako prostředky k uspokojování sexuálních či sadistických potřeb.
Ani společnost moderního 21. století není schopna vydáním sebelepšího ať už světského nebo církevního nařízení zajistit jeho plné pochopení, a především plnění v celém rozsahu. Další smutnou skutečností je fakt, že jsme stále velice pozadu s prevencí, a hlavně se stíháním těch, kteří naprosto záměrně páchají obchodem s lidmi jeden z nejodpornějších skutků, jakých je člověk schopen.
