Církev nemá zakazovat sex a masturbaci, ale otevírat bezpečnou diskuzi

Dříve bylo téma sexu v církvi tabu, ale postupně se situace proměňuje. Lidé mají často strach v církvi o sexualitě mluvit, hlavně proto, že se bojí, že když toto téma otevřou, mladí se „utrhnou ze řetězu“ a začnou dělat všechno možné. Diskuze se často točí kolem toho, co je a co není dovoleno. Ve skutečnosti jde ale spíše o to poskytnout bezpečný prostor ke sdílení a nemoralizovat, míní psychoterapeutka v zácviku a psycholožka Táňa Reháková z organizace NePornu.

Jak byste charakterizovala vztah české společnosti k tabuizovaným tématům, jako je sexualita?

Česko mělo vždy blízko k erotice. Například už relativně brzy se ve filmech, které se promítaly v kinech, objevovala nahota, v 90. letech bylo třeba běžné vidět nahé ženy na igelitkách. Vztah k erotice a tématům sexu a sexuality byl celkem otevřený, ale spíše z hlediska konzumace. Na druhé straně, co se týče otevřené diskuze či sexuální výchovy ve školách, to bylo dlouho tabu. Vzdělávání, získávání informací o sexu a možnost konzultace s odborníky se normalizují až v posledních letech. Ještě před několika lety by návštěva sexuologa byla něco, co by člověk nechtěl, aby ostatní věděli. To sice trochu přetrvává, ale stále více se to normalizuje. Především mezi mladými lidmi na sociálních sítích už dnes není problém otevřeně mluvit o těchto věcech s kamarády.

Může otevřená diskuse o tabuizovaných tématech přispět k posílení emancipace žen?

Vzdělávání a debata založená na faktech mohou výrazně přispět nejen k emancipaci žen, ale i mužů. Je důležité mluvit například o ženském těle a upozorňovat, že to, co vidíme v pornografii, filmech nebo reklamách, není běžné lidské tělo. Lidská těla mají různé tvary a konkrétně pohlavní orgány vypadají různě. Ale samotná diskuse nestačí; záleží na tom, jak probíhá a zda je založena na faktech, a ne pouze na pocitech.

Orgasmus ženám krade nedostatečná sexuální výchova

V poslední době se začíná mluvit o tzv. orgasm gapu, tedy nerovnosti v sexuálním uspokojení mezi muži a ženami. Co podle vás za touto nerovností stojí? Má na ni vliv pornografie?

Myslím, že za tím stojí fakt, že sex byl dlouho vnímán hlavně z mužského pohledu. Pornografie je většinou tvořena pro muže a jejich sexuální potřeby, nezobrazuje však reálný sex. Mnoho žen by při sexu, jaký je zobrazen v pornografii, ve skutečnosti orgasmu nedosáhlo. A tento mužský pohled je viditelný i ve filmech a seriálech. Podle amerických studií muži dosahují orgasmu v 95 procentech případů při pohlavním styku, zatímco ženy jen v 65 procentech.

Zároveň to souvisí i se vzděláním o sexu. Ženský orgasmus je složitější a vypadá jinak než mužský, což často nevědí ani ženy samy, natožpak muži. Například informace o důležitosti klitorisu a fakt, že mnoho žen nedosáhne orgasmu jen vaginální penetrací, se ve školní sexuální výchově často nezmiňují. Mnoho žen ani mužů dostatečné informace nemá, což vede k frustraci. Místo aby žena popsala, co potřebuje, často orgasmus předstírá, aby nenarušila sexuální kontakt. V poslední době se to ale začíná měnit, a protože se nyní mluví o orgasm gapu, tento problém je více na očích. 

V souvislosti s pornografií se více skloňuje závislost. Existuje podle vás vůbec nějaký pozitivní benefit její konzumace?

Mnohé studie ukazují, že sledování pornografie má rysy závislosti: neschopnost přestat, pokračování i přes negativní dopady a upouštění od jiných aktivit. Lidé mohou mít problémy ve vztazích, v práci nebo ve škole. Přesto nejsou důkazy zatím dostatečné pro to, aby byla závislost na pornografii oficiálně uznána jako diagnóza. Každopádně nadměrné sledování pornografie spadá pod kompulzivní poruchu sexuálního chování. Klasifikace nemocí však vždy přichází se zpožděním, takže v budoucnu se to může změnit, podobně jako tomu bylo u závislosti na hraní počítačových her, která byla nedávno uznána.

Je důležité zmínit, že ne každý, kdo sleduje porno, je závislý. Pornografie má na mnoho lidí neutrální vliv, podobně jako alkohol. Někteří lidé pijí pravidelně bez závislosti, zatímco u jiných se může velmi rychle rozvinout závislost kvůli predispozicím nebo stresu. U pornografie to funguje podobně, s tím rozdílem, že nejde o látkovou závislost. Pozitivní dopady konzumace pornografie se neukazují. Některé studie naznačují zdánlivé pozitivní efekty, ale většinou jde jen o řešení problémů nezdravým způsobem. Například úzkostní lidé mohou sledováním pornografie uvolnit vztahovou tenzi, což se jeví jako pozitivní, ale z dlouhodobého hlediska to způsobuje problémy, protože nenaučí zdravou komunikaci s partnerem. 

Celkově se domnívám, že je bezpečnější pornografii nesledovat, protože její negativní dopady mohou být různé. Náš mozek reaguje na to, co vidí, a zrcadlové neurony kopírují chování z pornografie. Proto je otázkou, jestli chceme takové vzorce chování přijímat do svého života.

Generace Z má sex méně a později, je ale zodpovědnější

Průzkumy ukazují, že generace Z má méně sexu než ty předchozí. Co může být podle vás příčinou? Konzumace pornografie a sociálních sítí? Nebo naopak třeba rozvážnější volba partnerů?

Na to neexistuje jednoduchá odpověď, je to směs různých faktorů. Sociální sítě způsobují, že lidé žijí více on-line a méně v reálném světě. Mladí více komunikují přes chat místo toho, aby trávili čas společně venku. Mnoho lidí má za sebou stovky hodin sledování porna, než mají vůbec nějakou vztahovou zkušenost nebo první pusu. Dalším faktorem je, že dnešní generace nespěchá s dospíváním. Už necítí takový tlak mít první sex co nejdříve. Dlouho studuje a užívá si života bez dospělých závazků, jako je práce od rána do večera nebo splácení hypotéky. Kvůli nedostupnému bydlení často bydlí u rodičů nebo sdílí byt se spolubydlícími, což může bránit v sexuálních aktivitách. Navíc tato generace čelí větší míře úzkostí a deprese. Intimní vztah vyžaduje překonání mnoha osobních obav, což může oddalovat jejich intimní vztahy. 

Statistiky ukazují, že generace Z má první sex později. Je ale třeba také zmínit, že tato generace je otevřenější v komunikaci o svých touhách a preferencích. Je to důsledek lepší sexuální výchovy a větší normalizace těchto témat. Jsou si také více vědomi rizik, jako jsou pohlavně přenosné nemoci nebo nechtěné těhotenství, a proto jsou opatrnější. Celkově se dá říci, že generace Z přistupuje k sexu a vztahům zodpovědněji a uvědoměleji, což vede k pozdějšímu zahájení sexuálního života.

NePornu: Bojují proti pornu pouze lidé s náboženským přesvědčením?

• nepornu.cz
• 20.3.2020

Sdílet

Jaké jsou podle vás cesty k překonávání stigmatizace a větší otevřenosti komunikovat o svých sexuálních potřebách a přáních bez obav z odsouzení?

Pokud mluvíme o vztahu mezi dvěma lidmi, je důležité se nebát a otevřít diskusi. Často se stává, že oba partneři mají obavy a chtěli by něco sdělit, ale nevědí, jak na to. Iniciovat tyto těžké rozhovory je klíčové, protože bez nich žádný vztah nebude fungovat. Mně osobně pomáhá si předem promyslet, co chci říct. Je také důležité netlačit na druhého, pokud mu to není příjemné, a najít si vhodný čas a místo pro takové diskuse.

Co se týče širší společnosti, platí to samé. Otevřená komunikace je klíčová, a to i v rámci církve. Lidé by měli vidět, že je v pořádku mluvit o těchto věcech otevřeně. Samozřejmě to neznamená, že se na nedělní bohoslužbě budeme bavit o sexu, ale v užších kruzích je důležité tato témata otevírat. Pokud mám blízkého člověka, kterému důvěřuji, a něco mě v oblasti sexu trápí, můžeme si o tom promluvit třeba u kávy nebo piva. 

Nezakazujte, diskutujte!

Jak byste popsala vztah křesťanské komunity k tématům ohledně sexuality, která jsou přirozenou součástí lidského bytí?

Řekla bych, že se situace zlepšuje. Dříve bylo téma sexu v církvi velké tabu, ale postupně se to mění. V církvích a na mládežnických setkáních se nyní pořádají programy, které se věnují sexuální tematice. My s organizací NePornu děláme programy o pornografii a mladí lidé si nás rádi zvou. Pamatuji si, že dřívější diskuse na toto téma často spočívaly v poselství: „Hlavně nic nedělejte, a pokud něco uděláte, skončíte v pekle.“ To se už naštěstí změnilo. 

Vybavuji si moment, jak jsem byla na církevním setkání mládeže, když mi bylo asi 12 let. Kazatel tam mluvil o tom, jak jsou rozhovory o sexualitě důležité. Mladé páry se ho ptaly, co je v sexu v pořádku a co není. Řekl jim, že nedávno měl s manželkou sex ve skříni a bylo to skvělé (smích). Zdůraznil, že pokud je to v manželství a oba s tím souhlasí a líbí se jim to, meze se nekladou. Myslím, že to pro mnoho lidí bylo osvobozující, protože si uvědomili, že se nemusí stydět za svou sexualitu a mohou být kreativní.

Často ale vnímám, že lidé mají strach o těchto tématech mluvit, hlavně proto, že se bojí, že když toto téma otevřou, mladí se „utrhnou ze řetězu“ a začnou dělat všechno možné, což podle mě není pravda. Tento strach pramení i z potřeby mít věci pod kontrolou. Jakmile začneme polemizovat, je těžké mít na věci jednoznačný názor, protože nejsou černobílé. Každý má svůj subjektivní pohled a objektivní názor může být odlišný, pokud vůbec existuje. Měli bychom mít větší důvěru v schopnost každého jedince uvažovat. Je důležité umožnit mladým lidem, aby si udělali vlastní názor, poskytnout jim zdroje a vysvětlit, z čeho vycházíme my, ale dát jim prostor a důvěru.

Daří se v církvích otevírat téma masturbace jako přirozené lidské potřeby?

I když se situace zlepšuje, je vidět, že lidé v církvi stále často nevědí, jak k některým tématům přistupovat. Téma masturbace je stále velmi kontroverzní. O sexu v manželství a o pornografii se už mluví více, ale masturbace zůstává jakousi šedou zónou a hovoří se o ní spíše v menších skupinách. Obecně se jí věnuje málo pozornosti a názory na ni se hodně liší. Ideální by bylo, kdyby se v církvi otevřeně mluvilo o tom, že lidé mají sexuální potřeby, a byl by prostor diskutovat o tom, jak je naplňovat. V současnosti je to spíše výjimka. Bylo by skvělé, kdyby se to normalizovalo.

Věřím, že to hodně závisí na vedoucích a duchovních – když vytvoří bezpečné prostředí a ukážou, že lidi neodsuzují, pomůže to otevřít tyto diskuse. Největší problém je odsuzování a moralizování. Když se někdo s něčím svěří, potřebuje podporu, ne kritiku. Pokud na tom zapracujeme, více lidí se bude cítit otevřeněji a budou více ochotni tato témata probírat.

Jak ale diskutovat o těchto tématech, když se na přístupu k nim ani jednotliví duchovní neshodnou?

Na všechno nemáme jednoznačné odpovědi. To je pro mnoho křesťanů těžké, protože by rádi měli jasná pravidla: Tohle ano, tohle ne. Diskuse se často točí kolem toho, co je a co není dovoleno. 

Některé věřící dospívající například zajímá: „Nemůžu mít klasický sex, ale můžu mít orální nebo anální sex?“ To je špatný přístup k diskusi, protože míjí smysl, proč o tom mluvíme. Pokud křesťanství vnímáme jako sadu pravidel, co se smí a co ne, ztrácíme smysl. Měli bychom se řídit principem žít podle Ježíšova příkladu, snažit se co nejlépe, jak můžeme, i když to nikdy nezvládneme na sto procent. Tato perspektiva staví diskusi do jiné roviny než jen určování hranic. Jednoduchá řešení neexistují. Neměli bychom se bát diskuse, která nebude mít jasné odpovědi.

Církev musí reflektovat aktuální témata

Hraje podle vás roli v tom, proč jsou církve pro mladé neatraktivní, konzervativní přístup např. k antikoncepci, interrupci nebo předmanželskému sexu?

Tyto otázky se mladých lidí v církvi dotýkají velmi osobně. Často se ptají, jak se k tomu postavit, a neví si rady. Konzervativní přístup církve je jedna věc, ale problém je i to, jak církev přistupuje k lidem, kteří mají s těmito tématy zkušenost. Když někdo přijde do církve a přizná se, že zažil interrupci nebo předmanželský sex, často se setká s odsouzením, jako by spáchal zločin. Místo přijetí a lásky jsou tito lidé často odsuzováni. To odrazuje mnoho mladých lidí, kteří přicházejí do církve hledat odpovědi a podporu. Pokud žijí se svým partnerem, mají spolu sex, a nikdy předtím se tímto problémem nezabývali, očekávali by spíše přijetí než odsouzení.

Dalším problémem je, že mladí lidé mají pocit, že jim církev nemá co nabídnout. Vidí církev jako místo, kde dostanou sadu pravidel, která musí dodržovat, ale nevidí v tom smysl pro svůj život. Církev někdy nedokáže komunikovat tak, aby oslovila dnešní mladou generaci, která řeší jiné problémy než generace před třiceti lety. Mladí lidé dnes často řeší otázky smyslu života, budoucnosti planety, ekonomických problémů a dalších existenciálních otázek. Cítí se zoufalí, protože vidí, jak se svět rozpadá, planeta hoří, ekonomika je v krizi a nemohou si dovolit vlastní bydlení. Chtějí vědět, co jim církev může nabídnout v této situaci.

Může porno přispět ke zpestření vztahu?

• muzom.sk
• 10.2.2021

Sdílet

Církev musí najít způsob, jak mladým lidem nabídnout smysl a naději, a to je možná ještě důležitější než konzervativní postoje k některým tématům. Je to komplexní problém, kde všechny tyto aspekty hrají roli a je potřeba je řešit společně.

Soud s exposlancem Dominikem Ferim ukázal, že se začíná měnit přístup justice k obětem znásilnění a sexuálního násilí. Soudkyně akcentovala dopad traumatu na jejich život. Může tento mediálně výrazný případ napomoci k menší bagatelizaci těchto činů v české společnosti?

S každým takovým případem se sice objevují i nenávistné a kritické komentáře, ale zároveň se snižuje bagatelizace těchto problémů a napomohly mimo jiné k diskusi o redefinici znásilnění. Podobně i případy sexuálního zneužívání v církvi, kde oběti vyhrály soudy, a pachatelé byli odsouzeni, pomohly snižovat nedůvěru, a v důsledku církev začala tyto problémy brát vážněji.

Případ Dominika Feriho byl zajímavý tím, že šlo o veřejně známou a pozitivně vnímanou osobnost, která musela nést následky svých činů. To ukazuje, že ani mocní lidé nejsou imunní vůči spravedlnosti. V Česku se často znásilnění znevažuje tím, že se za něj dávají podmínky, což je problém přetíženého trestního systému. V tomto případě byly důkazy natolik silné, že došlo k trestu, který má demonstrativní účinek a jasně říká, že takové chování není v pořádku. Šokovalo mě, že jeden z pokusů o znásilnění proběhl přímo v kuchyňce Poslanecké sněmovny, což je neuvěřitelné.

Doufám, že to bude wake-up call, aby si lidé uvědomili, že se tyto věci dějí všude kolem nás a páchají je lidé, do kterých bychom to neřekli. Je důležité to vidět, pojmenovat a nezavírat před tím oči. Když máme podezření, že se někdo chová divně nebo že je někdo v ohrožení, neměli bychom se bát se zeptat. Také doufám, že se to bude postupně rozšiřovat i v církvi. Je třeba opustit victim blaming, kdy se říká, že si za to oběti mohou samy. Například, že se holka neměla oblékat tak, jak se oblékla, nebo že neměla chodit s nevěřícím klukem. Musíme si uvědomit, že oběť je oběť a pachatel je ten, koho bychom měli vinit, a vzdělávat naše komunity, aby se takové věci neděly.