Zlo je v našem světě všudypřítomné. Bůh sice dobro i zlo daleko přesahuje, k nám lidem se ale rozhodl být dobrý, a o to jde. Záleží mu však nejen na našem dobru, ale i na naší dobrotě, ba na té víc. Nicméně bez nápravy vlastního srdce toho pro druhé příliš dobrého neuděláme.
22. února prožijeme Popeleční středu a 24. února si zároveň připomeneme rok od barbarského vpádu ruských vojsk na území svrchované Ukrajiny. Co k tomu povědět? 24. únor loňského roku nám připomněl, na co snadno a rádi zapomínáme, totiž že tento svět je pod mocí Zlého.
Rádi věříme a vyznáváme, že se našemu Bohu nic nevymklo z rukou, že on je svrchovaným vládcem tohoto světa, že jenom na něm záleží, jak se budou všechny věci vyvíjet. Písmo ale říká, že tento svět je pod mocí toho Zlého. Popírá to Boží svrchovanost? Nikoli. Upozorňuje nás to ale na to, že nežijeme v prostředí, ve kterém jsme podle Božího záměru žít měli. A že to má své důsledky, pro leckoho fatální.
Stvoření, které vyšlo z Boží ruky, bylo velmi dobré svou funkčností a schopností relativně samostatného života, existovalo v něm ale už od počátku dobro i zlo. Sám Bůh totiž stojí jako prvotní příčina i za samotnou existencí zlého. „Já tvořím zlo,“ říká ústy proroka Izajáše.
Člověka Pán Bůh nechtěl nechat žít v takovém prostředí, vytvořil mu v Edenu zahradu před zlem chráněnou. Svým pádem ale člověk vpustil zlo i do tohoto svého světa. Musel pak zahradu opustit. Začal žít, kde nikdy žít neměl. Zlo tam nejen začal potkávat, on si ho tam nesl už i v sobě. A tak to trvá dodnes.
Lidské srdce na to rádo zapomíná. Rádo by přisoudilo našemu stávajícímu světu vlastnosti edenské zahrady, to je ale klam. Eden byl přizpůsoben člověku a jeho potřebám, to náš současný svět není. Zla je plný. Ono ovšem mluvit o dobru a zlu v mimolidském světě je hodně problematické, jsou to hodnoty relativní, vzájemně se prolínají. Co je v očích dravce vrcholné dobro, je z pohledu jeho kořisti zlem.
Jasně definované dobro a zlo mají smysl pouze v souvislosti s člověkem, případně s neviditelnými mocnostmi duchovního světa. V tom svém, lidském světě člověk potkává jednoznačné zlo a sám je v hojné míře působí. Snadno se nechává svést tím Zlým, kterému Pán Bůh nechal tento svět v moci. Ve svém sobectví a touze po bohorovnosti ničí sebe i své okolí.
Co s tím? Z celého spektra odpovědí, které by tu mohly a vlastně měly zaznít, vybírám jedinou. Tu, kterou nám připomíná Popeleční středa neboli Den pokání, začátek postu. Když k Pánu Ježíši „přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí, řekl: ,Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?" Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.ʽ“
Pán Ježíš tady neřeší, proč to Pilát udělal, proč Hospodin nechránil své věrné, kteří mu chtěli sloužit předepsaným způsobem a jak k tomu právě tito povraždění přišli. Nemluví o lidských právech ani o jejich porušení. Mluví o hříchu a o pokání. Neřeší problém, který je v danou chvíli daleko. Věnuje se tomu, co je blízko. Ne aby odvedl pozornost, ale aby své posluchače připravil problém zla opravdu řešit.
Protože bez nápravy vlastního srdce toho pro druhé příliš dobrého neuděláme. Pokání totiž otevírá dveře Boží milosti. Bůh sice dobro i zlo daleko přesahuje, k nám lidem se ale rozhodl být dobrý, a o to jde. Záleží mu ale nejen na našem dobru, ale i na naší dobrotě, ba na té víc. Kéž by nám i zlé věci pomáhaly proměňovat se k dobrému. A pak to dobré i prakticky žít. K prospěchu světa.
Autor: Petr Raus
