Anna Sypěnová se již během svého studia na FaVU VUT v ateliéru malby pokoušela vystihnout duchovní svět a zachytit tak na plátno to, co nás přesahuje a co je očím neviditelné. V jejích sériích je patrná snaha ztvárnit lidskou duši, mysl a identitu, stejně jako touha vypořádat se s hrou světla, pocitem vzájemné prostupnosti, proměnlivostí hmoty, prolínáním prostoru a různými úhly pohledu na stejnou věc.
„Jak zachytit, že se všechno děje zaráz? Jak vystihnout, že máme tělo, kolem kterého něco je, ale my prožíváme ještě něco dalšího v něm, uvnitř? Často jsem se ptala, kým vlastně jsme pod tím vším,“ přibližuje svou fascinaci člověkem v prostoru a prostoru v člověku. Ostatně názvy jejích výstav, které pořádá po celé republice, jsou vše vypovídající: Člověk v krajině sebe, Cíl v nás, Zasadit nebe, Projdi mnou, Směr Bůh, Prostupy prostoru…
Nejprve úspěšně zakončila SUPŠ Hradiště (obor užitá malba pod vedením akademického malíře Miroslava Maliny), následně pokračovala na FAVU VUT v Brně (obor malířství u Vasila Artamonova a ak.malíře Tomáše Lahody). Mimo to absolvovala roční stáže v zahraničí na Akademiích v Mohuči nad Rýnem a Lublani, v současné době je „nedělní malířkou“ a učitelkou výtvarné výchovy na ZUŠ ve svém rodném Přerově.
Jak si sama pro sebe definuješ umění?
Umění je asi něco navíc, ale v dobrým slova smyslu. Když se to povede, tak to dodá kouzlo realitě, která nám už zevšedněla, což je strašně potřeba. Je to různými formami ukázaná krása tohoto stvoření. To, co všichni známe, někdo popíše tak, že můžeme odložit brýle stereotypního uvažování a být zase znovu okouzleni.
Kdy sis poprvé uvědomila, že i ty sama chceš „dodávat kouzlo realitě“?
Pamatuji si na moment někde na schodech našeho paneláku, bylo mi asi šest nebo sedm a jasně jsem věděla, že nechci být nic jiného než tanečnice, zpěvačka nebo malířka. Šla jsem do všeho: tanečnice ze mě nebyla, protože jsem si ošklivě zlomila ruku a už nemohla pokračovat, zpěvačka taky ne, protože se stydím vystupovat před lidmi, a pak jsem si přečetla knížku Já, Rembrandt. Byli tam samí chlapi, tak jsem si řekla, že se teda stanu malířkou, protože mezi nimi přece musí být i nějaká ženská (smích).
Myslím si, že je hrozně důležité mít silný motor a být ambiciózní. Díky tomu, že jsem chtěla mířit k vrcholu, jsem vystudovala uměleckou střední a následně vysokou školu. Překonávala jsem díky tomu ten odpor, že se člověku nechce nebo si nevěří. Často na svých žácích vidím, že málokdo z nich míří vysoko. Přitom nevadí, když to nevyjde, hlavní je se o to pokusit se vším, co mám… Jsem ráda, že ve mně ten zápal byl. Ani nevím, kde se vzal.
Stačí náznaky, doslovnost ubíjí
Jaké bylo tvé studium na FAVU v Brně? Posunulo tě dál, nebo sis musela projít i určitým „zaseknutím“?
Po absolvování střední školy jsem byla hodně sebevědomá, dosáhla jsem nějakého svého tvůrčího vrcholu. Táta vždycky obdivoval realistickou tvorbu, takže když jsem dokázala ve 14 letech přesně nakreslit sama sebe podle fotky, byla jsem za to oceňovaná, a to mi stačilo. Díky tomu, že jsem si byla jistá svou technikou a nikdo to nerozporoval, vznikaly podle mě skvělé věci.
Na FaVU se naopak snaží studenty programově znejišťovat a tím jim narušit, rozložit jejich zažitý způsob tvorby, zautomatizované mechanismy, aby nakonec vzniklo něco lepšího. Jenže každý z nás je v tomhle věku velice křehký a chce hlavně zapadnout, takže se může stát, že se vzdá toho, co je jeho. Každý pedagog totiž řekne „dělejte co chcete“, ale časem vyjde najevo, že má nějaké preference, něco oceňuje více a něco méně.
Přišlo mi, že to je vlastně sexy - zobrazit Boha, aniž by byl vidět.
V mé tvorbě rezonovaly mystické tendence, které jsou dneska dost vysmívané, čemuž rozumím, protože to snadno může být trapné. Já se pak začala stydět a přestala se těm námětům věnovat. Přitom to byla důležitá část mě samotné, hledala jsem skrz malbu Boha. Když člověk ztratí napojení na své nitro a něco se odpojí, tak je v takovém prázdnu, něco sice dělá, ale… Pokud se zpřetrhne to spojení sama se sebou, jakási sebedůvěra nebo důvěra v něco, co mě vede, tak z čeho pak mám tvořit? Viděla jsem to na sobě, takové rozleptání vlastního já.
Proč ses rozhodla i přes nepochopení okolí víru a duchovno ve svých obrazech nadále zobrazovat?
Připadalo mi, že je v této oblasti díra na trhu. Celá staletí malovali umělci křesťanské výjevy a potom přestali, tak mě zajímalo, jak by se to dalo ztvárnit dneska. Dala jsem sama sobě zadání vytvořit novodobý oltářní obraz. Snažila jsem se to udělat atraktivní, aby to bylo cool i pro současnou generaci. Rozhodla jsem se to pojmout jinak, moderně, hipstersky. Přišlo mi, že to je vlastně sexy - zobrazit Boha, aniž by byl vidět. Chtěla jsem být prstem, který ukazuje: Hele, tam! Křesťanství totiž řada lidí vnímá jako něco zatuchlého, ale to přece vůbec není! (smích)
Nabídla jsem své malby kostelům, ale nikdo z nich nepotřeboval nebo nechtěl. Zlatá výjimka je v Novém Jičíně, kde si ode mě koupili oltářní obraz a fakt ho mají pověšený. Tím jsem to zabalila, abych nebyla naštvaná (smích). Nebo spíš jsem asi byla příliš nastavená na to, aby to mělo nějaký užitek a efekt. Jenže ne vždy to tak je a někdy třeba jen výsledky nejsou vidět hned. Měla jsem se úplně vykašlat na to, jestli to do nějakého kostela půjde nebo ne, protože mě napadaly skvělé věci, když se teď zpětně dívám na ty skici. Ale teď už je to pryč. Přišly zase jiné věci.
V čem spočívalo to nově pojaté ztvárnění duchovna v tvém podání?
Uvědomila jsem si, že fungují spíš náznaky. Opravdu to stačí. Udělala jsem jeden náročný obraz, ve kterém byly hlavně přechody barev a sotva viditelný náznak postavy, a prodal se. Došlo mi, že si můžu dovolit kašlat na diváka s tím, jestli to pochopí nebo ne. Kdo je podobně naladěn, tomu stačí napovědět. Doslovnost ubíjí.
Je požehnání mít nějaký problém k řešení, který tě trápí, protože jinak bys nevěděl, co zpracovávat.
Oslovují takové obrazy i nevěřící diváky?
Třeba zrovna obraz, který se mi zdál, Milosrdný otec, jsem namalovala, i když se mi nechtělo. A jsem moc ráda, že jsem to neodložila na později, protože mohl posloužit dál. To já už pak neřeším, to se děje nebo neděje samo. Třeba moje nevěřící kamarádka si ten obraz vytiskla v menším a dala si ho za volant, takže teď jezdí s Milosrdným otcem.
Z ničeho něco a pak zase nic
Jak k tobě náměty na jednotlivé série přichází?
Mám takové spouštěče, zážehy, kdy mě něco napadne a přijde mi skvělé to malovat. Pak je druhá věc, jestli se do toho opravdu pustím, nebo ne. Nejdůležitější je neustále si dělat skicy a zaznamenávat všechny nápady. Protože když je odložíš, tak oni přestanou vznikat a nejsou pak žádné. Je požehnání mít nějaký problém k řešení, který tě trápí, protože jinak bys nevěděl, co zpracovávat. Posledně mě zažehlo malovat srdce jako orgán, zachytit, že člověk něco cítí. Třeba třicet srdcí na různé způsoby: srdce skrze krajinu, staré srdce, bolavé, umělecké, námořnické, …
Podobným způsobem mě dlouhodobě trápí kolážovitost, „mixing“. Jak zachytit, že se všechno děje zaráz? Jak vystihnout, že máme tělo, kolem kterého něco je, ale my prožíváme ještě něco dalšího v něm, uvnitř? Jak zobrazit naši identitu? Často jsem se ptala, kým vlastně jsme pod tím vším. Ztotožňujeme se sice s něčím - s tělem, s myšlenkami, - ale to stejně ještě nejsme my. Náš život je prostor.
Ráda se zabývám tím, co je naše vědomí, chtěla bych namalovat, jak z prázdného prostoru vzniká nějaký tvar. Fascinuje mě princip, že z ničeho se stane něco a pak zase nic. Bytí a nebytí. Zrod a zánik. Rozplývání. Z prázdna do formy a zase do prázdna. Pořád dokola něco vzniká a zaniká, přechod je skoro neznatelný. Všechno, co prožíváme, je tak prchavé. Odněkud se to zformuje a pak zase rozpustí.
Jak se vypořádáváš se situací, kdy žádné nápady nejsou?
Když se mi dlouho nepovede žádný obraz, cítím se šíleně bezradná a neúspěšná, ale pak se podívám do svých starších skic a dojde mi, že mě přece napadají skvělé věci.
Máš někdy sérii definitivně dokončenou?
Umělec si musí vybrat ze dvou možností. Buď se snaží mít co nejvíce rozpoznatelný rukopis, aby každý poznal, že to je on, což je komerčně výnosnější. Anebo se rozhodne tvořit nezávisle na sobě série, a to je moje volba. Přeskakuji mezi jednotlivými sériemi podle toho, na co mám zrovna náladu. Líbí se mi ta tenze, že v něčem intenzivně jsem a pak z toho vystoupím a na chvíli řeším zas něco jiného.
Co považuješ za svůj největší úspěch?
Já si myslím, že všechno, co dělám, je nevýznamné, takže s úspěchem vůbec neoperuji (smích). Nicméně nejvíce mi pomohl můj největší neúspěch. Jedna holka si ode mě odkoupila 16 obrazů a odvezla si je do New Yorku, kde chtěla propagovat neznámé umělce. Byla jsem kvůli tomu hrozně povýšená, hned jsem si vymyslela nový pseudonym, obarvila si vlasy na blond… (smích). Navíc jsem si od ní nechala diktovat, co mám malovat. Dělala jsem úplné blbiny, se kterými jsem se neztotožňovala. Je tak hrozně snadné nechat se chytnout na peníze.
A samozřejmě to nedopadlo, ona tam za celou dobu neprodala ani jedno plátno, máme strašně špatně napsanou smlouvu, takže už mi za to nikdy nic nedá. Samozřejmě to nebyla její chyba, zkrátka ty obrazy asi byly na Američany příliš duchovní (smích). Každopádně mě to naučilo, že mám dělat dobré věci bez ohledu na to, co si kdo bude myslet. Hlavní je mít dobrý ateliér a lidi, se kterými je možné se o tom bavit.
Víra zavřená do šuplíčku
Stále kroužíme kolem toho, že se věnuješ duchovním tématům, jaká byla tvá cesta k osobní víře?
Moje babička z matčiny strany byla „ofiko katolička“, ale moje mamka už patřila do generace, která nechtěla klečet ve studené kostelní lavici. Druhá babička se stala součástí jednoho křesťanského společenství až v důchodu. Ale ani jedna o tom ale moc nemluvily, měla jsem pocit, že to pro ně vlastně není téma. Takže víru mi nikdo nepředal.
Uvěřila jsem na základě zázraku, který se mi stal v den, kdy by se babička dožila 80 let. Tehdy jsem si řekla: „Aha, tak mě se to týká taky“. Do té doby jsem hodně hledala. V tátovi zůstal zakořeněn materialismus a skepticismus, takže vždy po dočtení ranních novin začal vykládat o tom, jak je vesmír temné studené místo. A já jsem z toho měla hrozně špatný pocit, takže jsem utíkala ke knížkám s duchovní tematikou.
Nejdřív jsem na střední byla posedlá fantasy literaturou, učila se elfsky, ale pak jsem si řekla: „Dost, není to praktické, zaměřím se na svět náboženství. Musím se zorientovat v našem světě, ne v tom vymyšleném, a ujasnit si, čemu lidé věří“. Udělala jsem si přehled všech náboženství, vypsala si jejich podmínky, a z toho všeho mi přišlo nejzajímavější křesťanství a budhismus. Ale křesťanství mi připomínalo skok do temné propasti, kdy musíš prostě věřit a odrazit se.
Seděla tam úplně vyčerpaná a řekla: „Bože, nevím, jestli jsi nebo ne, ale já se vzdávám, já se vzdávám toho všeho“.
Vydala jsem se proto směrem k budhismu, u kterého byl dost srozumitelný návod, co mám dělat se svou myslí. Jenže když člověk nemá učitele, může se to snadno vymknout kontrole. To se stalo mě. Amatérsky jsem si meditovala, sama si v tom bádala a tápala. Ve 21 letech jsem se rozhodla jet s kamarádkou na Vippasanu, první budhovu techniku meditace. Tam jsem se do toho najednou obula a přehnala to, až se ze mě stal fanatik.
Oni nás sice hlídali a říkali nám nějaké instrukce, ale to je tak neprobádaný vesmír, že člověk se do toho dostane a pak... wow něco objevuje. A já na to nebyla připravená. V průběhu jsem se dostala do bodu, kdy jsem přestala vnímat povrch těla a začala prožívat zvláštní vnitřní stavy elektromagnetismu. Moje hloupost nebo naivita byla, že jsem to s nimi nijak nekonzultovala.
Rozjely se mi stavy, kdy jsem měla hrozně moc energie, nechtěla jíst ani spát a nikdo mě nedokázal zastavit. Vůbec mě totiž nenapadlo, že by se mi skrz meditaci mohlo něco stát. Nikdo mě předtím nevaroval, takže jsem si to nepřipouštěla. Spustila se mi mánie a abych potom nezačala mít i deprese, dávali mi prášky na zklidnění. Dostala jsem diagnózu psychospirituální krize.
Když jsem se z toho potom dostala, tak jsem stejně věděla, že potřebuji něčemu věřit a něco dělat.
A z původního seznamu zbylo křesťanství?
Volalo mě to už nějaký ten rok, mělo to takovou dobu zrání. Vždycky jsem měla blok stát se součástí nějakého náboženství, ale na druhou stranu se mi v životě stále znovu potvrzovalo, že mysterium Krista platí. Měla jsem například blízký zážitek blízkosti smrti. Reálně se mi nic nedělo, ale byla jsem přesvědčená, že brzo umřu. Začala jsem věci dokončovat… Ale furt se nic nedělo, tak jsem se ve škole šla zašít někam na záchod, seděla tam úplně vyčerpaná a řekla: „Bože, nevím, jestli jsi nebo ne, ale já se vzdávám, já se vzdávám toho všeho“.
Už dřív se mi v jedné kapli objevila taková věta „Všeho se vzdej“. Tak jsem se o pár let později opravdu vzdala, přiznala, že nad svým životem nemám kontrolu. Do tří dnů jsem zažila stav světla, kdy všechnu tu bolest a vztek nahradilo světlo a mír. Jenže jsem nevěděla, komu to říct, jak to sdílet, takže jsem to někde v sobě schovala do takového šuplíčku a nepoužila to.
To bylo půl roku před těmi meditacemi. Po všem léčení a návratu do normálního života jsem znovu stála na tom břehu a tentokrát už jsem se rozhodla „pustit se a skočit“. Jsem vděčná, že se mi dal Bůh takhle poznat, že jsem to jeho volání mohla zaslechnout. A teď je výzva si to udržet. Fakt tomu důvěřovat, nezpochybňovat to. Přestože se podle toho někdy nechováme, tak opravdu to jediné, co nás může skutečně naplnit je Boží blízkost. Myslím, že po tom všichni bytostně toužíme, i když si to třeba neuvědomujeme.
Ptala se: Sára Kolomazníková
Foto: Použito se souhlasem Anny Sypěnové
