Blahoslavená Anna Kolesárová je slovenská mučednice čistoty a oběť válečného zločinu spáchaného vojákem Rudé armády. Stala se vůbec první blahoslavenou Slovenkou, která nebyla řeholnicí. Čím se zasloužila o tento výjimečný status a jak to odráží podobu slovenského porevolučního křesťanství, rozebírá v rozhovoru publicistka Hana Svanovská.
Slovensko nemá mnoho blahoslavených žen. Čím je Anna Kolesárová tak mimořádná, že si zasloužila beatifikaci? Podle veřejně dostupných informací se v 16 letech stala obětí obtěžování a sexuálního nátlaku jednoho z rudoarmějců. Když ho odmítla, zastřelil ji. Takových příběhů bude ale zřejmě mnoho.
Blahoslavení Anny Kolesárové je z mého pohledu velmi diskutabilní. Stala se čímsi jako slovenským národním kulturním symbolem. Vidím v tom paralelu s vývojem slovenské církve po roce 1990, která se ve svých oficiálních hierarchických kruzích snaží jít konzervativním, nostalgickým, tradicionalistickým a nacionalistickým směrem.
Národní světce a blahoslavené máme samozřejmě i my, jako každý národ. V případě Slovenska v tom ovšem dle mého soudu hraje roli silný nerealistický retro prvek, a sice návrat k „ideálnímu“ stavu katolictví z přelomu 19. a 20. století. Nic takového jako „ideální stav“ ovšem ve skutečnosti nikdy neexistovalo, tak si to jen při všem zoufalství z nepřehledné a pestrobarevné současnosti představují někteří hierarchové, a v návaznosti pak i někteří laici a řeholníci. Je to touha po situaci, kdy měla církev velký vliv celospolečenský, politický, a také po časech, kdy utvářela širokospektrálně přijímané vzory pro mladé lidi.
Anna Kolesárová byla blahoslavena 1. září 2018, ale celý proces její beatifikace probíhal už od roku 2004. Pokud vím, stál za ním tehdejší košický biskup Alojz Tkáč. Už jen za čtrnáct let trvání tohoto procesu se v církvi odehrály mnohé změny, a to v celosvětovém měřítku. V roce 2018 například uběhlo celých pět let pontifikátu papeže Františka a církev se mezitím otevřela mnoha dalšími směry.
Na náhrobku Anky Kolesárové stojí: „Raději smrt než hřích“. Bylo by ale jejím hříchem, kdyby byla znásilněná? Mohla se neubránit, ale nemusela zemřít. Máme tomu rozumět tak, že hodnota spočívá právě v sebeobětování?
Výrok „Raději smrt než hřích“ vnímám jednoduše jako nelidský. Vždyť všichni jsme přece hříšníci. Osobně mi na tom mimořádně vadí právě prvoplánový sexuální podtext. Sexuální čistota v pojetí, jak se o ní vypráví v tomto příběhu, není rozhodně nic, co by bylo hodno následování. Kdyby Annu ten voják přemohl, znásilnil (nebo ji zneužil pod pohrůžkou smrti), zhřešila by snad ona? To přece opravdu ne!
Dnes už navíc známe výsledky různých vědeckých výzkumů, například o fungování lidského mozku ve stresu při přepadení. Výborně o tom píše ve své studii dominikánská terciářka ze Slovenska Zuzana Rút Matisovská v loňském ročníku dominikánské duchovně-teologické revue Salve. To je mimochodem úplně základní text k případu Anny Kolesárové, zvláště proto, že ho píše slovenská katolická intelektuálka, která prostředí slovenské církve výborně zná. Tento kult podle ní mohl vzniknout jen díky tomu, že úplně pominul lékařskou vědu, psychologii, to, co se v lidském mozku odehrává při napadení.
Třetí věc, proč to celé v katolickém kontextu působí až snad komicky, je obrovský průšvih, který máme posledních dvacet let v katolické církvi se zneužíváním ze strany kleriků, ze strany řeholníků, ale i ze strany laiků, kteří vedli určité katolické organizace.
Přiznám se, že ani já nevidím, co je tu vlastně hodno následování. Těžko si dovedu představit , že mne nebo mé dcery pronásleduje opilý voják cizí armády. V takové situaci totiž opravdu nevíme, co bychom vlastně dělaly.
Právě ve zmíněné studii Rút Matisovská krásně vysvětluje, že nikdy nevíme, jak tělo na traumatickou situaci zareaguje, a zejména jak zareaguje psychika. Anna zareagovala tak, že utekla k tatínkovi do sklepa a zvolala „Ježíš, Maria, Josef!“ To má být bráno jako jeden z důkazů mimořádné zbožnosti? Co kdyby místo toho nekontrolovaně vykřikla třeba nějaké sprosté slovo? Například.
V čem je tedy vlastně hodnota jejího příběhu?
Osobně jsem z toho příběhu velmi rozpačitá. Té dívce bylo šestnáct let. A teď chci zcela sama za sebe a naprosto subjektivně říct, že jsem obecně velmi skeptická k blahořečení a svatořečení lidí do dvaceti let. Čím jsem starší, tím silnější mám dojem, že k tomu, abychom byli za své činy v životě odpovědni a abychom je vykonávali zrale – to znamená, aby se mohly stát třeba i příklady k následování – potřebujeme mít i my sami nějakou duševní zralost. A tento příběh mi o zralosti adorované osoby nesděluje vůbec nic. Ani mnohé další příběhy mladistvých svatých, které znám, mi nepřipadají následováníhodné. Jsou to často takové mirkodušínovské historky, s tím rozdílem, že od Foglarových hrdinů zjevný spirituální přesah naštěstí neočekáváme.
V čem je tedy odkaz Anny Kolesárové, nevzdělané, mladé dívky, oddané křesťanským hodnotám, pro dnešní společnost?
Jeví se mi jako anachronický a ve své podstatě hloupý kalkul, že si slovenská církev na začátku 21. století vybere coby vzor pro mladé nevzdělanou dívku z východního Slovenska, v podstatě z pomezí Slovenska a Ukrajiny, což má navíc dneska ještě úplně jiné konotace než v roce 2018, kdy byla Anna Kolesárová blahoslavena. Ovšem vzhledem k vývoji nejen místní církve, ale celé slovenské společnosti mi to začíná připadat naprosto signifikantní: jako by bylo potřeba vybírat takové typy lidí, u nichž označíme coby hlavní hodnotu poslušnost. Jisté kruhy slovenské církve i společnosti mají velký zájem na tom, aby lidé o dění v politické a celospolečenské sféře moc nepřemýšleli, a už vůbec ne kriticky. Což je samozřejmě na hony vzdáleno zodpovědnému postoji křesťana, který žije a reflektuje svou víru v současné složité geopolitické situaci.
Co si myslíš o středisku Anny Kolesárové vybudovaném v její rodné obci ve Vysokém nad Uhom?
Osobně jsem tam nikdy nebyla, to musím předeslat – ostatně asi ani nepatřím mezi věkovou kategorii, pro kterou je toto středisko pastoračně určeno. Podívala jsem se ovšem na jejich webové stránky – a docela jsem se vyděsila. Dýchlo na mě z toho cosi zastydlého až infantilního. A dost rozporuplně na mě působí hlavní idea celého projektu, totiž vyjádření, že odkaz Anny Kolesárové má pozitivně působit na lidi, co se chystají vstoupit do manželství a rádi by podle jejího vzoru usilovali o předmanželskou čistotu.
Jenže pokud už toužíme po předmanželské čistotě, podílíme se na ní přece oba, já i můj partner či partnerka. Navíc jde o otázku vzájemného oboustranného vztahu a jeho prohlubování, nikoli jen o akt fyzický, porušenost či neporušenost panenské blány v ženském těle. A ve chvíli, kdy mne pronásleduje cizí opilý ozbrojený voják, se nejedná o vztah, ale o trauma, ať už to dopadne jakkoli. Jednání pod vlivem pudu sebezáchovy nemá s vědomým etickým činem nic společného.
Musím říct, že mě až rozesmálo svědectví mladé dívky, která psala, že se do té doby, než poznala Anku Kolesárovou, snažila vybírat svého partnera očima, tedy tak, že se na chlapce, které potkávala, dívala jako na své potenciální životní partnery. A po vzoru Anky s tím posléze rázně skončila. Jenže jak to chcete dělat jinak? První kontakt se přece vždy navazuje skrze vzájemné, i tělesné sympatie. A na fyzické přitažlivosti taky není nic špatného.
Je Anna Kolesárová něčím typická pro Slovensko, pro jeho věřící?
Obávám se, že ano, už jsem to ostatně naznačila výše. Podívejme se na vývoj církve na Slovensku nejen po roce 1990, ale i třeba v období Slovenského štátu, na který mnozí stále se slzou v oku vzpomínají, podívejme se na radikalizaci tamní církevní hierarchie v posledních deseti letech, například na skandální prohlášení trnavského arcibiskupa Orosche před prezidentskými volbami r. 2019, že volit Zuzanu Čaputovou je „smrtelný hřích“. I u nás se sice určité kruhy radikalizují, což je pochopitelně znát třeba na sociálních sítích, ale na Slovensku je to daleko výraznější. Vždyť ti nejradikálnější slovenští kněží jsou dnes propojení se Slovenskou národní stranou, s kruhy kolem Roberta Fica a dalšími obskurními, začasté klerofašistickými spolky.
Nedivím se, že jim vlastně velice vyhovuje tento typ poddajné blahoslavené, o které prakticky nic nevíme, díky čemuž vznikla legenda, do které si dobájíme, co chceme a co nám vyhovuje. Jistá část slovenské církve si tak skrze Annu Kolesárovou vytváří určitou mocenskou páku na současnou církevní mládež. Cílem je, aby se mladí věřící stáhli z tohoto světa, aby o věcech kolem sebe moc nepřemýšleli a byli tzv. „poslušní“. Podívejme se například na bratry Kuffovy, u nichž se projevuje určitý způsob myšlení, který by pro nás v Čechách zdaleka nebyl tak široce akceptovatelný. Mí přátelé ze Slovenska mají pocit, že i když i u nás se vyskytuje pár ultrakonzervativně naladěných bláznů, u nich je to daleko horší. A znovu zopakuji, že v případě Anny Kolesárové se sice má jednat o příběh, v němž by měla být hlavním předmětem sexuální čistota, ale ve skutečnosti je to politováníhodná krvavá historka z listopadu 1944, v níž se nebohé zavražděné děvče stává nástrojem v rukou současné politické garnitury.
Srovnáme-li tento příběh s jinými strašlivými příběhy, například ze současné ruské války na Ukrajině, v nichž se žena mnohdy neubránila ani neutekla, protože například čelila přesile – jsou, nebo nejsou tyto ženy novodobé světice?
Takhle bychom podle mého soudu především vůbec uvažovat neměli. V souvislosti s Ukrajinou se opět projevilo, jak jisté církevní kruhy vnímají sexuální akt coby čistě technicistní záležitost, bez jakéhokoli vztahového přesahu. Někteří naši hierarchové, možná vlivem nezvládnutého nebo nedobře definovaného celibátu, trpí natolik divokými fantaziemi o sexualitě druhých lidí, že je pak podvědomě vtělují do těchto legend.
Řadu lidí včetně mě hluboce urazily neuvěřitelné nesmysly, které publikovali krátce po ruské invazi na Ukrajinu zjara 2022 někteří čeští katolíci z jistých pro-life organizací a (podílel se na tom i kardinál Duka), kde šlo o pomůcky jako píšťalky, pepřáky a houkadla na „obranu“ ukrajinských žen před znásilněním ruskými vojáky. To už nebylo ani směšné, to byla prostě hluboká, naprosto nehorázná a pohrdající dehonestace bezbranných obětí válečného řádění. A právě tady vidím nebezpečí podobných kultů, jako je ten o svaté Ance Kolesárové: kromě nerealistických představ o lidské sexualitě může rovněž plodit patologické smýšlení o ženských obětech války na Ukrajině.
Ale abychom skončily trochu více optimisticky: uklidňuje mě, že většinovou společnost na Slovensku, tím méně u nás, kult Anny Kolesárové de facto nezajímá a těžko můžeme očekávat jeho celospolečenský dopad, ať už pozitivní, nebo negativní. Není to typ osobnosti, jako je náš mučedník komunismu Josef Toufar, jehož příběh je skvěle prezentován spisovatelem Milošem Doležalem i Toufarovým postulátorem P. Tomášem Petráčkem a je právem respektován nejen katolíky, ale i protestanty nebo dokonce nevěřícími.
Zvláštní článek plný znevažování. Myslím, že Anka si toto nezasloužila.
Tím, že autorka považuje velký celospolečenský vliv církve a to, že církev utvářela “širokospektrálně přijímané vzory pro mladé lidi”, za negativum, o sobě říká všechno potřebné.
Pokud chceme bezmocnou a slabou církev, která neutváří vzory pro mladé lidi, následujme její výplody.
Děkuji za objektivní a křesťanský postoj. Kéž by jej měli také církevní představitelé.
Anka Kolesarova je niečo ako Maria Goretti Slovenska. dievca, ktoré sa aktívne branilo znasilneniu aj za cenu vlastneho zivota.
ale to niekto, kto vojde do kostola max. na Vianoce, zrejme nepochopí.
Pokud je vaším jediným argumentem argumentační faul, není co k váze vašeho příspěvku dodat.
Udivuje me, ze kdyz cele Cechy kricely: “Hasek je Buh”, nikdo o tom nic nepsal. Kdyz mladi maji vylepenene plakaty ACsDC a zpivaji jejich pisen Highway to hell, nic o tom nepisete. Ale kdyz se dozvite o mlade nevinne divce, ktera byla zavrazdena pri pokusu o znasilneni, mate k tomu nemistne komentare.
S takovymi nazormi se obavam , ze jste skutecne na ceste do pekel. Ano, kazdy si muze psat co chce, ale nasledky si za to kazdy ponese.
v 98 bol internet este v plienkach, takze o nejakch blogoch nemohlo byt ani reci. ale vtedy bol naozaj iny svet. aspon mi to tak pripada. ucitel mal respekt nielen od ziakov, ale aj od ich rodicov. a teraz?
Kolik dívek, žen i dětí bylo znásilněno, umučeno, zavražděno ruskými agresory na Ukrajině? Kolik je každý rok u nás vražd, kterými končí domácí násilí, kolik dětí je zneužíváno? Jaké cti se dostalo jim? A církev chránila agresory, to je cesta do pekel, ne písnička….
Tak Hašek už není Bůh, zapomnělo se na něj. Ta písnička je chytlavá, ale teď už spíš zpíváme píseň toho, koho chleba jíme. A jen se tváříme, že jsme drsňáci -:). V diskusích obecně se to hemží tvrďákama, ale jiné je to při řeči z očí do očí. Proto to není třeba brát tak vážně, jiné to nebude. To je život a Anka za to nemůže, co se kolem ní děje a jak někoho vytáčí. Její přístup k životu někoho vytočí, pak to někdo zkritizuje, vytočí se zase jiný, ten vytočí dalšího a budou vytočení všichni (obvyklý stav v křesťanských internetových debatách). Je to legrační -:).
Nevím, co by Kolesárová řekla, když by se dozvěděla, že prý odráží mentalitu části slovenské církve. Ona měla jenom nějakou reakci, a ta byla přirozená v náboženském prostředí. Je něco špatného na jejím zvolání? Proč se jí autorka vysmívá? Já to unesu, nijak její kult nebuduji, ale nedávno proběhl hovor mezi mnou a dívkou, která má Annu za patronku. Je ze Slovenska a nedovedu si představit, jak moc zraňující by pro ni byla dehonestace autorkou. Ale na druhou stranu očekávám zvednutí zájmu o osobu Kolesárové, takže autorka může posloužit k tomu, aby si každý udělal vlastní názor. Osobu světce nelze hodnotit dnešními měřítky, ale pokud možno ponořit se do myšlení té doby. V tomto článek selhává a mám dojem, že autorka spíš bojuje s církví, a jako zástěrka je použita Kolesárová. Nic proti kritice kultu, koneckonců i Hospodin má svůj kult, ale chce to argumenty, ne jen emocionální pohoršení nad dívkou, která je už dávno mrtvá, a jak sama autorka píše, moc o ní nevíme. Tak proč se pohoršovat -:).
Předně chci vyjádřit, že vzdání se čehokoli krásného, hodnotného a v životě důležitého z lásky k Bohu nebo člověku, je velmi obdivuhodné. Do toho samozřejmě spadá i ochota vzdát se fyzického sexu a vztahu s blízkým partnerem a vytvoření rodiny (dětí). Hodnota takového skutku je přímo úměrná hodnotě toho čeho se člověk vzdává a protože sex, láskyplný vztah mezi partnery a rodina jsou jedny z nejhodnotnějších a nejcennějších věcí pro člověka, je takovýto skutek vždy obdivuhodný.
Na druhou stranu zmíněná blahoslavená, nijak dle článku neprokázala skutečnou lásku k Bohu a lidem, proto nechápu, proč je někdo blahořečen pouze za to, že se bránil znásilnění, což může být naprosto přirozená reakce, která nemusí vůbec být motivována zbožností, a že ji agresor zastřelil (u ruských vojáků naprosto běžné, že zastřelí, koho je napadne i bez důvodu). Proto nechápu úsilí o blahoslavení takovéto dívky, byť klidně může být svatá a v nebi, ale také nechápu jakým by mohla být vzorem, protože vše, co se stalo, bylo prakticky neovlivněno jejím chováním a zbožností.
Na svatost člověka nemá vůbec žádný vliv, jestli ke znásilnění dojde nebo nedojde. Podstatné je to, co člověk dělá svojí vůlí sám, za chování druhých a tedy i agresora neneseme žádnou odpovědnost. Pokud ona dívka byla velmi zbožná a ten voják jí znásilnil a pak zastřelil nebo i nezastřelil, protože šlo o čin toho vláka a ne její, tak by chování toho vojáka a i to, že by třeba byla opravdu znásilněna, nemnělo vůbec žádný vliv na její svatost.
Nevím, proč se neusiluje raději o svatořečení jiných lidí, kteří svoji zbožnost projevovali vytrvalostí ve víře a lásce navzdory těžkostem života, nebo opravdu nezemřeli pro víru v Krista. Přitom na Slovensku bylo komunisty pro víru utýráno řada lidí, kteří opravdu jsou vzory zbožnosti, víry a odvahy zemřít pro Evangelium a kteří opravdu mají, co lidem i v dnešní době říci.
No, já vzdání se vztahů za ctnost nepokládám a vůbec neobdivuji. Nejen proto, že je těžké být sám a náhradní uspokojení základní lidské potřeby mít rád a být milován žádné falešné náhražky (přejídání, alkohol apod.) nevyřeší. Především však proto, že člověk zraje ve vztahu (musí se omezit, přizpůsobit, tolerovat chyby druhého, odpouštět…). Málokdo zvládá být sám a být zralý. Myslím si, že pokud by byl celibát dobrovolný a kdo by chtěl, mohl by milovat a být milován, tak by bylo by v církvi daleko méně zneužitých lidí.
“Stvořme člověka” se píše -Bůh je my, jako muže a ženu – člověk je také dva. Někdo potřebuje být sám, někomu se nepovede najít druhou polovinu, to je OK.
S druhou částí Vašeho příspěvku souhlasím.
Čímž se dostáváte do rozporu se Slovem Božím (1 Kor 7,7-9) a celou křesťanskou tradicí, která jednoznačně učí, že celibát je absolutně vzato hodnotnější než manželství, byť ne každý je k němu povolán a manželství je přijatelný ústupek porušené lidské přirozenosti.
Slovo apoštola, který žil v tvrdém patriarchátu, kde žena a otrok byli jen o chlup více než dobytče slovo Boží fakt není. Slova učitelů církve, kteří byli považováni za moudré a “čisté”, také ne. Všichni jsme jen více či méně namyšlené potrubí (nejvíce to ctnostní) a tak slovo Boží je tlumočeno skrze náš hloupý rozum. Psychologie člověka mluví o tom, že naše vědomí je špička ledovce, to, co nás ovlivňuje, je hluboko.
Pokud pohrdáte Slovem Božím a učiteli církve, nelžete sobě i jiným, že jste křesťanka a neosobujte si právo diktovat skutečným křesťanům, co mají dělat.
Pokoušel Vás někdy zrak? Upřímně. A vydloubl jste si oko? Pokud ne, pohrdáte slovem Božím. A takových věcí je mnoho. Děti ve škole se učí rozumět textům tak, že hledají jejich smysl a souvislosti. Umějí to. Biblisté tvrdí, že příběh o stvoření světa a o Adamovi a Evě je příběh o lásce Boha k člověku a je psán formou písně. Není to popis historických událostí. To by musel umět psát Kain, Ábel byl přece mrtev a Bůh by musel popřít své zákony dědičnosti. S kým asi tak měl Kain děti, když by nebyli jiní lidé? Se svou matkou nebo nějakou sestrou? Lidstvo by jinak zdegenerovalo a nepřežilo ani několik staletí jak se to stalo šlechtickým rodům, kde se brali bratranci a sestřenice. Přemýšlejte…
Popření Boží inspirace Pavlových listů (rádoby) hermeneutikou opravdu neobhájíte. Zvlášť ne tak nejapným pokusem o hermeneutiku, jako je srovnání zcela evidentní metafory se stejně zcela evidentně doslovným příkazem.
Pokud jde o vaše další zvratky (Přísloví 26,11 a 2 Petrův 2,22, když máte tak ráda biblické metafory): kdybyste byla křesťanka, tak byste věděla, že Písmo svaté je napsané z Boží inspirace. Bůh je, jak byste věděla, kdybyste byla křesťanka, Vševědoucí a Všemohoucí, tudíž (mimo jiné) může svatopisce inspirovat i k popisu událostí, kterým nebyl přítomen žádný další svědek.
A ano, u potomků Adama a Evy samozřejmě nebyl logicky možný žádný jiný sňatek než mezi sourozenci. Proč to nebylo v rozporu s Božím zákonem by vám, kdybyste nepohrdala církevními otci, podrobně vysvětlil sv. Augustin v O Boží obci XV,16.
Berete přehnané bolševické historky o “degeneraci šlechtických rodů” (jejichž jediným cílem je dehonestovat šlechtu) vážněji než Slovo Boží a církevní otce. Co to o vás vypovídá?
Že přemýšlím. Vy ne? Být katolíkem neznamená být lhostejným papouškem.Augustin udělal několik piruet – zavrhl svou ženu, se kterou měl syna a miloval ji proto, aby se mohl oženit s dívkou vyššího postavení. A dotlačila jej k tomu matka (která nám bývá dávána za vzor).A pak, po svém odchodu od sekty manichejských se stal ohnivým mravokárcem. Četla jsem o něm, tak něco vím. Přestože psal krásně, své povahy, toužící po dokonalosti díky svému úsilí se nezbavil. Jako manichejec i jako biskup. Moudrost a výmluvnost je obdivovaná věc, láska k lidem ale ta podstatnější.
Rozumím tomu správně, že zpochybňujete autoritu sv. Augustina z toho důvodu, že prošel konverzí (vaší terminologií “piruetou”)…?
Nerozumíte. Nadřadil své sebezdokonalení nad své blízké. Svou ctižádost jen převlékl z jednoho způsobu prožívání do druhého. Ale to mu nevyčítám, myslel to upřímně. Vyčítám církvi, že nerozlišila lidské vlastnosti od darů, a nepochopila to, že démony jednotlivců projektuje do ostatních – ctižádost jedněch je dávána za normu, boj celibátníků se sexualitou je považován za boj všech a urputnou snahu o sebezdokonalení lidí v celibátu doporučuje lidem v rodinách. Jenže ti nemají čas na takové umělé sebezdokonalování, protože se obrušují naprosto přirozeně a lépe pomocí života s druhými. Psychiku lidí církev nezná a podle vybraných jedinců posuzuje druhé.
Kdybych chtěl být takový demagog jako vy, podle téže logiky bych mohl tvrdit, že to vy se pyšně a arogantně povyšujete nad “celibátníky” (výraz z komunistické propagandy) a tvrdíte, že se “sebezdokonalujete přirozeně a lépe pomocí života s druhými” (nebo si to myslíte).
Ale podstatnější je, že církev, jak si představujete, “neprojektuje démony jednotlivců do ostatních”, církev prostě a jednoduše střeží pravdu Božího Zjevení, podle kterého je celibát stojí absolutně vzato nad manželstvím, a tuto pravdu neomylně definuje 10. kánon 24. zasedání tridentského koncilu:
Si quis dixerit, statum coniugalem anteponendum esse statui virginitatis vel caelibatus, et non esse melius ac beatius, manere in virginitate aut caelibatu, quam iungi matrimonio (cf: Mt 19, 11s; 1 Cor 7, 25s 38 40): an. s.
“Jestliže by kdo tvrdil, že manželskému stavu je třeba dát přednost před stavem panenství neboli celibátu, a že není lepší a blaženější setrvat v panenství neboli celibátu, než žít v manželství, budiž proklet.”
Kdyby církev tuto pravdu neučila, zradila by Boha, své poslání a smysl své existence.
A Bůh zná psychiku lidí lépe než kdokoli jiný, vždyť ji stvořil.
Celibát nestojí nad manželstvím. Kdyby lidé poslechli tehdejší ujeté filosofy a teology, vymřeli bychom. Ostatně příroda nás nepotřebuje, škodíme jí. Kdyby Bůh chtěl celibát, byli bychom hermafrodity. A vyhledávali bychom samotu, ne společenství lidí a vztahy. Samota svědčí jen menšině lidí, kteří mají sociální problémy, běžný člověk samotou trpí, a to i lidé s problémy autistického spektra.
Kdo proklíná, škodí a to i sobě, vraždí duši a to i svou.
Proto je v církvi tolik bolesti a nelásky, protože proklínala lidi.
Při méně celibátu nebude méně zneužitých lidí. Evangelická protestantská církev v Německu si nechala udělat výzkum, a výsledky byly velmi podobné katolickému prostředí. Není to pouze Německo, už se to začíná dít i v jiných zemích, např. Anglie. Důvod není celibát, ale hříšná podstata člověka, kterou má celibátník i ženáč. BTW – taky obdivuji lidi, kteří se něčeho vzdají, protože chtějí mít volné ruce pro věci přesahující individuální význam. Výhodou je horší dostupnost manipulace z vnějšího okolí. Je každého věc, či bude ve vztahu nebo ne. Jejich volba, odmyslíme- li ty, kteří si choise single nezvolili a ty, kteří choise vztahu ne z jejich viny litují.
I kdyby nebylo méně zneužitých, církevní představitelé by více znali život a to je podstatné. Církev by byla více přijímající a šířící dobrou zprávu, ne strach.
Vše má své pro a proti. Myslím ale, že život může dobře znát i svobodný. Jak říkal jeden kazatel – svobodný kněz žije v celibátu, u ženatých jsou v celibátu dva (kazatel a manželka). Je to samozřejmě nadsázka, na které je ale také je také trocha pravdy a nevznikla náhodou. Svobodní vůdci mají také výhody. Mají na věci více času. Pokud se někdo chce oženit, má dnes na výběr z vícero církví.
Nemám strach a jsem v církvi . Bojím se chodit potmě do lesa, ale církev vidím jako nositelku radostné zvěsti. Negativní jevy jsou, ale to nejde paušalizovat.
Mimořádně dobré, pokud mohu soudit, postřehy. Vždy,když v kostele slyším výrazy “bez poskvrny”, “neposkvrněná”, apod., musím souhlasit se svojí ženou, která tvrdí, že většina kněží by potřebovala manželku. Myslím, že by se jejich přebujelá fantazie mohla trochu uklidnit. I když ona to myslí spíš tak, že by mnohé z nich žena donutila také něco dělat :).