Když tu a tam zazní někde ve veřejném prostoru název Bílá hora, často se jedná o symbolický pojem, o odkaz na cosi jako národní trauma. Bílá hora je spojena s bitvou, která na dlouhá léta ovlivnila svobodu vyznání a život v českých zemích. Zároveň je ale v současnosti i domovem a místem ekumenických setkání. O tom, jak se na Bílé Hoře žije a jaké světlo do toho vrhá Boží vtělení, mluví v našem rozhovoru sestra Anežka.
Můžete čtenářům přiblížit, kde se vzalo vaše společenství a jak se v současnosti žije na Bílé Hoře?
Když jsem v roce 2003 poznala mnichovskou Kommunität Venio, napadlo mi, že by bylo dobré něco takového založit v Čechách. U nás nebyl od roku 1919 žádný klášter benediktinek, takže jsme měly možnost začít něco zcela nového. Náš životní styl úplně nezapadá do klasického pojetí řeholního života. Nejvíce nás odlišují dvě věci: nenosíme hábit, pouze na společnou liturgii si oblékáme chórový plášť a závoj; druhá věc je naše každodenní civilní zaměstnání. Každá z nás má možnost pracovat v oboru, který vystudovala nebo v němž pracovala před vstupem do kláštera. A ještě třetí element: některé z nás jsou OSVČ. Takže náš život na Bílé Hoře je každodenní snahou propojit barokní poutní areál s naším moderním přístupem k životu.
Apoštol Pavel přirovnává křesťanstvo k tělu Kristovu, v němž má každý úd své místo. Jaké místo mají v těle Kristově benediktinky? V čem je specifikum řehole benediktinek?
Heslem našeho řádu je „Aby byl ve všem oslaven Bůh“ (1Pt 4,11). Máme-li tento verš z Listu Petrova na mysli, pak není důležité, kde je naše místo v církvi. Není tak podstatné „co“ dělám, ale „jak a proč“. Naší zásadou je udělat všechno co nejlépe a ve správný čas tak, jak je v daném okamžiku v mých možnostech: poctivě, zodpovědně, se srdcem.
V Českobratrské církvi evangelické se příliš často nemluví o povolání k řeholnímu životu, ale asi to nebude tak, že by se objevovalo jen mezi katolíky. Ostatně řada lidí nalezne cestu k víře až v dospělosti a zprvu se ani v církevním prostředí a mezi konfesemi neorientuje. Pokud to není příliš osobní, jak jste svou cestu k současnému povolání právě zde rozpoznala vy?
V Čechách existují řeholní řády jen v katolické církvi. V německém Schwanbergu (u Würzburgu) ale žije ženská řeholní komunita evangelické luterské církve, dokonce podle Benediktovy řehole. Vznikla podobně jako Venio na základě liturgické obnovy v letech 1920–1930. Určitě by se i v Čechách mezi nekatolíky našla povolání k řeholnímu životu. Důkazem toho je i naše současná abatyše Francesca Šimuniová, která před vstupem do Venia a konverzí ke katolickému vyznání byla pokřtěna v ČCE.
Moje osobní povolání začalo těsně před listopadem 1989. Přitáhl mě způsob slavení liturgie, gesta apod. Povolání jsem rozpoznala díky dnešnímu arciopatovi Prokopu Siostrzonkovi, který má velkou zásluhu také na tom, že se benediktinky vrátily do Čech a že můžeme být na Bílé Hoře. Ale moje cesta na tuto horu byla velmi daleká přes několik klášterů v různých zemích Evropy.
Co by se dělo, kdyby za vámi přišel člověk s touhou připojit se k řeholnímu společenství? Jak vypadá obvyklá „procedura“?
Konkrétně u nás na Bílé Hoře to probíhá tak, že pozveme dotyčnou osobu na modlitbu a ke stolu, abychom se navzájem poznaly. Po několika pobytech u nás a setkání s naší představenou Francescou může vstoupit do tzv. postulátu, kde se seznamuje s řeholním životem. Zhruba po půl roce začíná noviciát, ten je zatím v Mnichově, což předpokládá určitou znalost němčiny. Při vstupu do noviciátu se z postulantky stává sestra, dostává chórový plášť a bílý závoj, případně si může zvolit nové jméno.
Po dvouletém noviciátu požádá o složení prvních slibů (časných), na období 3 let. Pokud nejsou žádné vážné překážky, může sestra po třech letech složit sliby věčné. Jedná-li se o sestru z pražské komunity, může se vrátit do Prahy už ve druhém roce noviciátu a složit první sliby zde. Jsme jedna komunita na dvou místech, takže Češka se může rozhodnout žít v Mnichově a naopak. Ale není tomu tak, že bychom se po několika letech stále stěhovaly jako v jiných řádech – slibujeme totiž také stálost místa, stálost v komunitě.
Tématem tohoto čísla je „Boží vtělení“, Boží sklonění se k člověku. To je podivuhodná zpráva o Bohu, ale také o člověku, o těle, o tomto světě. Jaká zpráva je to pro vás?
Pro mě je to krásná zpráva – určitě to musel být pro Ježíšovy současníky velký šok, když se jim to snažil dát najevo. Moc nechápali, jak tomu rozumět. My, dnešní křesťané, máme výhodu v tom, že už známe Starý i Nový zákon, tedy celé zjevení, a i tak nám to někdy do důsledku nedochází. Pro mě osobně je na tom nádherné vědomí, že jsem stvořena Slovem a v něm a skrze něho existuji. Vnitřně ve mně hodně rezonují slova ze Skutků apoštolů, když Pavel v Aténách říká: Byli jsme stvořeni, abychom hledali Boha, zdali se ho snad nějak můžeme dohmatat a nalézt ho. Vždyť od nikoho z nás není daleko, v něm totiž žijeme, pohybujeme se a jsme. Jsme dokonce z jeho rodu. (srv. Sk 17,28)
Domnívám se, že Bůh ve chvíli stvoření vypověděl ke každému člověku své určité a jedinečné Slovo (Ježíš), které má každý v sobě hledat a které je klíčem k jeho osobnosti a jedinečnosti, k základu jeho bytí. A když to Slovo v sobě odkryje, najde smysl svého života, ať už je jakýkoliv. Našel jakoby klíč k sobě samému, ke své existenci. Bohužel mnoho lidí o tomto neví, postrádá smysl svého života, netuší, že skrze Ježíšovo vtělení, narození, smrt a vzkříšení má otevřené dveře do života věčného.
Čím je tato zpráva pro současnost, pro společnost, v níž sledujeme utrpení lidí ve válkách, zranění způsobená i mezi námi v církvích, znejistění?
Obávám se, že tomu lidé věnují pozornost asi tolik, jako tomu bylo v době Ježíšově. Nejeví velký zájem. Snad proto, že jim to neumíme sdělit tak, aby měli chuť se nad tím zamyslet. Každá válka, násilí a nespravedlnost jsou důsledkem toho, že nechci v druhém vidět důstojnost člověka, jakou mu dává právě vtělení Boha. „Cokoli jste udělali jednomu… mně jste udělali.“ (srv. Mt 25) Velkou roli hraje i to, že život nás, křesťanů, evidentně není úplně přesvědčivý pro druhé lidi, neoslovujeme je tak, aby se začali více zajímat. Možná musíme dát více prostoru Duchu svatému, aby skrze nás promlouval a jednal – vždyť vtělení se mohlo uskutečnit právě díky němu.
Jakým způsobem je podle Vás možné tohle evangelium dnes vnášet mezi lidi?
Je to asi o tom, jak nás na základě našeho chování vnímá okolí. Osobně nejsem typ člověka, který by „veřejně evangelizoval“, proto jsem si vzala takovou zásadu, která se mi osvědčila hned v několika pracovních kolektivech: Mluv jen tehdy, když se tě ptají. Ale žij tak, aby se tě ptali! (Tu větu jsem někde přečetla, není to z mé hlavy.) Navíc je dnes význam slov čím dál menší, málo zavazující, nedá se spolehnout na něčí slovo. Tím větší má význam Slovo vtělené do našeho činu, který je vidět. Skrze obraz-vidění a prožitek dnes můžeme více oSLOVOvat. Tím ale nemyslím jen skrze sociální média, která jsou dnes zvláště pro mladou generaci důležitým prostředkem; myslím spíš to, že stále platí „příklady táhnou“.
Pro řadu lidí je představa Božího vtělení a Kristova narození možná kamenem úrazu a dokážou si Ježíše představit jen jako moudrého rabbiho. Na druhé straně v prostředí katolické církve je základem pro velkou úctu i vůči Marii. Mariin život díky Ježíšovu životu zahrnuje celou řadu událostí a zvratů, k nimž se asi zvláště jako ženy dokážeme vztáhnout a je celá řada obrazů (charakteristik, pojetí a představ), které se o Marii vytvořily a předávají se v tradici církve. Jaký z nich je nejbližší vám?
Moje křestní jméno je Marie, Anežka je řeholní. Na naší řeholi je zajímavé, jak je christocentrická, není v ní jediná zmínka o Marii. Domnívám se, že v době, kdy Benedikt řeholi psal, byla zrovna tehdejší mariánská sporná témata vyřešena, takže nebyl důvod Marii nějak zmiňovat. Modlitba růžence a jiné mariánské pobožnosti vznikly o mnoho století později.
Přesto je mi jasné, že někde za tím vším v naší spiritualitě má místo i Maria, matka Ježíšova. Podle možností stála vždy po Ježíšově boku, dělala mu zázemí, byla mu oporou. Podobně vnímám její působení, její obraz i ve svém životě. Marie jako blízká, i když ne zcela v popředí – asi jako když si všimla, že na svatbě v Káně došlo víno. Maria hned ví, jak reagovat: obrátit se na Ježíše; tvořit jakési zázemí a zároveň vnímat, co se děje a včas reagovat.
Jak rozumíte roli vašeho řeholního společenství v současné české společnosti? A daří se vám ji naplňovat?
Pro některé je důležité to, že jsme „normální“, každá máme svůj styl mluvení, oblékání, zájmy jako každý jiný člověk. A přesto je zde jistý přesah, který lidé vnímají a který je vede k zamyšlení. Vlastně se to vztahuje ke vtělení Ježíše. On také chodil oblečen jako každý běžný člověk, jedl a pil, smál se, plakal, naštval se, a přesto mnozí cítili ještě něco mimořádného v jeho chování, mluvení. Myslím, že v tomto směru je naše úloha pro českou společnost. Dále nás řehole vybízí k tomu, abychom měli v úctě všechny lidi.
Není to vždy snadné, ale třeba zájem o opětovný pobyt v našem domě pro hosty o tom vypovídá, ačkoliv se nikdy neptám, jestli jsou věřící nebo k jaké církvi patří. Všechny mám přijímat jako Krista. A další pobídka z řehole: žehnejte! Často to dělám třeba cestou v tramvaji. Ať z toho mají spolucestující nějaký benefit, když jedou s benediktinkou… A název našeho opatství „VENIO“ v podstatě znamená „přicházím, abych plnil tvou vůli, Bože“ (Ž 40,8). Všechno se točí kolem vtělení Krista.
Bílá hora je v české společnosti i symbolem určité bolesti nebo prohry. Jak s dědictvím toho místa pracujete? Je něco, k čemu byste dnes lidi, třeba evangelíky, na Bílou Horu pozvaly?
Když jsme v roce 2007 na Bílé Hoře založily klášter, měly jsme z toho trochu obavy. Ale tehdy jsme musely řešit jiné věci. Postupem času se ukazovaly knihy, přednášky, které interpretovaly bělohorskou bitvu a její následky v jiném světle, reálněji, bez ideologických prvků. V té době k nám vstoupila již zmíněná sestra Francesca, která měla mnoho kontaktů v evangelických kruzích, a díky tomu jsme se začaly věnovat ekumenickým vztahům. Každý rok poblíž výročního dne bělohorské bitvy (8. 11.) se zde koná všem přístupná ekumenická bohoslužba se členy různých protestantských církví.
Každý 8. den měsíce se modlíme ranní, polední i večerní chvály na úmysl sjednocení křesťanů. Zvláště na ty večerní chvály je každý zván, začínají vždy v 18 hodin. V nich je závěrečná modlitba vzata z velkopátečních přímluv za všechny křesťany. Je velmi vybízející a symbolické, že poslední, co Ježíš sdělil apoštolům a také nám, jsou slova „… aby byli všichni jedno, Otče, aby svět uvěřil…“ (srov. J 17,21). Osobně jsem ráda, že žiji v řádu, který je starší (počátek 6. století) než všechna rozdělení Kristovy církve, a tak si říkám, že jsme na Bílé Hoře správně.
Anežka Marie Najmanová (nar. 1967 v Kroměříži) vystudovala Stavební fakultu na VUT v Brně. V r. 1992 vstoupila do kláštera benediktinek v Przemyšlu (Polsko). V roce 2004 přestoupila do Kommunität Venio v Mnichově, odkud byl v r. 2007 založen klášter na Bílé Hoře v Praze – v současnosti jediný klášter benediktinek v Čechách. V komunitě vede Dům pro hosty, má na starosti skupinu oblátek (žen žijících podle Benediktovy řehole mimo klášter), je ekonomkou kláštera. Zajímá se o historii, architekturu a už od dětství i o letecký provoz a letadla, za která se denně modlí.
Ptala se: Jana Hofmanová
