Poprvé jsem Mirej Ryškovou poznala před osmi lety v Bělči. Přijala tenkrát pozvání evangelických farářů k vzdělávacímu kurzu a dodnes vzpomínám, jak kreativně nás provedla biblickými texty. Přivedla nás až do Betléma, se samařskou ženou k Jákobově studni, abychom se setkali s Ježíšem. Od té doby jsem ji slyšela mnohokrát mluvit na konferencích a poznala ji jako laskavou hostitelku a statečnou ženu. Na rozhovor o Ježíši je Mireia ta pravá.
Mireia Ryšková je římskokatolická teoložka působící na Katedře biblických věd Katolické teologické fakultě UK v Praze. Studovala dějiny umění a francouzštiny a katolickou teologii. Podílela se také na vzniku VOŠ sociálně pedagogické a teologické JABOK. Ve své práci se zaměřuje na Nový zákon a náboženskou pedagogiku. Napsala mimo jiné komentáře k listu Koloským, Prvnímu a Druhému listu Tesalonickým a obsáhlé publikace Doba Ježíše Nazaretského a Pavel z Tarsu a jeho svět.
Tématem tohoto čísla je Ježíšova dvojí přirozenost. Vyznání, že Ježíš je pravý Bůh a pravý člověk, předcházela v 5. stol. n. l. diskuse, která je možná dnešnímu člověku těžko srozumitelná. Co bylo vlastně jádrem tehdejších sporů? Lze to přirovnat k nějaké diskusi v současnosti?
Jádrem sporů bylo odmítnutí názorů, které bylo možné chápat jako pokračování nestorianismu (tj. představy, že Ježíšovu lidskou a božskou stránku lze myslet jako oddělitelné, pozn. red.), i když pravděpodobně se o nic takového nejednalo. Celý problém spočívá v chápání pojmů osoba a přirozenost a výsledkem je Chalcedonské vyznání, které hlásá dvě přirozenosti v osobě Ježíšově, božskou a lidskou, a to „nesmíšeně, neměnně, nerozdílně a neoddělitelně“. Současné debaty se týkají spíše výkladů jednání, tedy otázek etických a praktického života křesťanů. V nich se církve od sebe v mnoha náhledech liší. Pokud jde o otázky víry, tak takové zásadní spory, jako byly v prvních stoletích, dnes nejsou.
Někteří křesťané se sice hlásí k Ježíši, ale vymezují se proti církevním dogmatům. V čem je toto dogma pro dnešního člověka nosné? Co pro nás znamená?
Pokud jde o dogmata, tak asi to o dvojí přirozenosti Ježíšově (a tím také o Bohu v Trojici) je ze všech nejsložitější, protože přesahuje nejen lidskou zkušenost, ale i možnosti logického myšlení. Nosnost tohoto dogmatu vidím v upozornění na to, že Ježíš není jen člověk, velká postava lidských dějin, ale že zároveň je zvláštním způsobem spojen s Bohem. Vyžaduje od člověka překročit limity běžného myšlení, resp. uvědomit si jeho hranice. Úplně nevíme, co to přesně znamená, protože nás toto tajemství Ježíšovy osoby přesahuje. Navíc jsme odkázáni na pojmy, které jsou ve vztahu k Bohu vždy jen analogické.
Pro některé lidi je srozumitelný Ježíš jako učitel, který ukazuje lidskost a dobré lidství. Jakým způsobem se dá ukázat na Ježíšovo božství? Jak se projevilo?
Na Ježíšovo božství se dá v naší pozemské realitě těžko ukázat, protože máme k dispozici pouze výroky Písma a tradici církve, ale ne vlastní, bezprostřední zkušenost. Asi nejvíc o něm vypovídá Janovo evangelium, kde je Ježíš nejvíc líčen jako někdo, kdo je v neustálém spojení s Otcem. Jde o vyznání víry, nikoliv empiricky prokazatelnou skutečnost. Jako „pouhý“ člověk by Ježíš nemohl přinést to, co nazýváme vykoupením. Jeho smrt na kříži má vykupitelskou moc právě proto, že Ježíš je Boží Syn.
V Bibli jsou pasáže, které nám pochopení Ježíšova božství komplikují. Třeba v souvislosti s Velikonocemi jsou to známá Ježíšova slova z kříže: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Jak jim rozumíš?
Ježíšova slova na kříži, jak je přináší Matoušovo a Markovo evangelium (Lukášovo ani Janovo je již takto nepodávají), podle mého pochopení Ježíšovo božství nekomplikují. V rámci pozemské existence Ježíš prožívá všechno (kromě hříchu, tedy oddělení od Boha), co patří k údělu člověka. Člověk Ježíš prochází na kříži nejhlubším poznáním toho, co je hřích – oddělení od Boha, což prožívá jako ten, kdo se hříchu nikdy nedopustil, kdo se od Boha nikdy neodvrátil. Jako naprosto čistý nemá žádnou obranu proti lidskému zlu, bere je plně na sebe. Poznává hřích, zlo v jeho absolutní podobě jako naprostou temnotu. To je moment jeho nejhlubší kenoze (tj. sebe-vydání, pozn. red.). Boží odpovědí je vzkříšení. Má-li být Ježíš, Boží Syn, věrohodný pro člověka, nemůže se vyhnout tomu, co je údělem člověka, tedy ani utrpení. Navíc tu Ježíš cituje žalm 22. Stojí tu proti sobě lidský hřích, čisté zlo, i když je lidé tak nevnímají, hřích odmítnutí Boha zabitím jeho Syna, a Boží velkorysost, která vzkříšením Ježíšovým definitivně a neoddělitelně vtahuje lidství do božství. Ježíš je jako Boží Syn, druhá božská osoba, přítomen i svým (oslaveným) lidstvím. To je obrovská budoucnost pro člověka.
S Ježíšem se pojí řada titulů, vyznání, obrazy pastýře i beránka Božího apod. Je nějaký obraz Ježíše, který se v tradici objevil a vytratil, a přitom ti připadá nosný?
Teď mě momentálně nic nenapadá. Možná přítel, bratr, učitel, duchovní průvodce.
Je nějaký obraz, titul, nějaká interpretace Ježíše, která je podle tebe dnes natolik nesrozumitelná, že spíš dnešnímu člověku pochopení evangelia komplikuje?
Popravdě řečeno téměř všechny tzv. výsostné tituly jsou pro dnešního člověka bez vysvětlení málo srozumitelné, zejména pokud jde o člověka, který nevyrostl v křesťanské tradici: Pán, Mistr, Mesiáš, Syn Boží, Syn člověka, Král, Syn Davidův, Spasitel či Vykupitel, Alfa a Omega, ale i pastýř, vinný keř, beránek… Daly by se najít i další. Všechny vycházejí z jiné kultury, náboženského dobového zázemí a kontextu. Bude zapotřebí hodně přemýšlení a duchovní zkušenosti, jak tohle současnému člověku přetlumočit srozumitelně. Pro tehdejšího člověka znamenaly velikost, moc, autoritu, naději, srozumitelný horizont. To dnes už tak moc neplatí.
Někdy se vyvozují různá pravidla a uspořádání vztahů a rolí mezi ženami a muži s odvoláním na to, že Kristus byl přece muž. Byl Ježíš vzorovým mužem své doby? Kým by mohl být v kulisách dnešní doby?
To tak úplně nevím. Ježíš byl nepochybně charismatický muž, člověk, který druhé uchvacoval tak, že šli za ním a s ním. Podle evangelií se odlišoval od ostatních tím, co dělal, jak žil, že se neoženil, neměl pevné místo, žil z ruky do úst. Evangelisté o něm mluví jako o někom, kdo měl výraznou přirozenou autoritu (mluvil s mocí, jinak než farizeové a zákoníci). I dnes by byl nepochybně výrazná náboženská postava, jako byl třeba Gándhí, člověk, který by dokázal oslovit davy lidí v pozitivním slova smyslu, i dnes by se vymezoval vůči všem falešným autoritám, úředním i neúředním. A byl by stejně nepohodlný, trn v oku, možná by skončil stejně – asi ne na kříži, ale odstraněním z veřejnosti, umlčením, možná vraždou rukama nějakého fundamentalisty či populisty.
Zabýváš se také náboženskou pedagogikou. Vyrostla jsi v křesťanském prostředí? Vzpomeneš si na to, jaký obraz Ježíše jsi měla na začátku své cesty víry? Vzpomeneš si na něco, co tu představu proměnilo?
Mou představu o Bohu i Ježíši výrazně změnilo studium. Dopřálo mi mnohem větší svobodu ve vztahu k Bohu i jeho Synu. A tím také pro mne relativizovalo absolutistické nároky církve.
Jaké ztvárnění Ježíše v kultuře máš ráda a proč?
Hlavně vím, co ráda nemám – sladké obrazy, filmy, ježíšovský kýč. Upřímně nesnáším Zeffirelliho film o Ježíši, všelijaké ty splácaniny, které ze všech evangelií a vlastních domýšlení vytvoří jakýsi nereálný patvar, jenž nerespektuje kvalitu jednotlivých evangelií, jejich specifickou teologii, všelijaké ty rádoby přepisy evangelií, ať už je vytváří BBC, nebo jsou z USA. Mně se líbil Pasolini nebo Scorsese. To jsou filmy, které nutí k přemýšlení. Ježíš určitě nebyl žádný blonďák s modrýma očima ve stále bílé říze, „vznášející se deset centimetrů nad zemí“, s gesty dobře vychovaného hošíka. Ale nemám moc v lásce ani Gibsonovo Umučení Krista, což je podle mne postmoderní krvák, kde jde víc o brutalitu než o Ježíšovo poselství.
Čím je Ježíšovo lidství a božství významné pro tebe v tvých osobních životních zápasech?
Ježíš je pro mne důležitá postava, inspirace, někdo, ke komu se mohu obracet a sdílet s ním svůj život, je to blízká osoba. Jeho dvěma přirozenostem se nijak zvlášť nevěnuju, protože k tomu nelze nic moc dodat a pro můj konkrétní život z toho tolik neplyne. Myslím si, že zdůrazňování jeho božství lidi vede k nereálným očekáváním a v důsledku toho i k zklamáním. Ježíš ani ve své oslavené existenci za nás neřeší naše problémy, není žádné východisko z nouze, když už nevíme kudy kam. Jako biblistka se pak mnohem víc zabývám jeho pozemským působením a snažím se ho pochopit v kontextu jeho doby a místa, aby bylo možné se tím inspirovat i dnes. Následování neznamená kopírování, opakování, nýbrž tvůrčí rozvíjení, tvůrčí aplikaci na současnost.
Mirej, čemu se teď ve své práci věnuješ?
Momentálně pracuji na knize o bibliodramatu, kterému se jako kreativní a zkušenostní metodě výkladu Bible věnuji už přes 25 let. Je to jeden ze způsobů, jak vrátit lidem zkušenost s biblickým poselstvím. Snažím se nejen o praktický popis metody, ale především o její teologické uchopení.
Ptala se: Jana Hofmanová
Zdroj: Český Bratr
Zdroj foto: se souhlasem respondentky/Univerzita Karlova/P. Hrabovský (Člověk a víra)
Tvůrci Bible mnohé obšlehli z dřívějších pramenů, včetně Krista. Je to sbírka primitivních legend, jak naznal jistý Einstein.