Autobusem objíždí zapadlé vísky jihu Moravy kvůli drobným sakrálním stavbám. Ty památkově chráněné a cenné pak zachraňuje před zánikem. Spolupracuje při tom s místními i restaurátory. Soňa Matochová, jinak životní profesí právnička ve státních službách, tak chce krajině vrátit paměť. Její vyprávění přináší nový díl Příběhů Bez filtru. První polovina rozhovoru je dostupná ve všech podcastových aplikacích. Ptala se Lucie Kučerová.
Paní Soňa začala se záchranou malé venkovské architektury po svých padesátinách. Tehdy pocítila, že by kromě své profese a péči o rodinu měla pro společnost ještě něco dělat. Snažila se tak také bojovat se všeobecnou nespokojeností a jakousi frustrací, kterou z lidí cítila. V kapličkách pak našla celý vesmír.
„Každá kaplička obsahuje příběh sama o sobě, je to i příběh o lidech. Někdy se kolem strhnou spory, kapličky jako by to nesly z minulosti. Někoho k sobě pustí a někoho ne,“ popisuje. Její úloha spočívá v hledání peněz a takzvaně vyřizování papírů. S pokorou se snaží spolupracovat s místními – jak říká, jsou to oni, kdo v místě žijí a mají na tuto drobnou architekturu jaksi z principu nárok. Práci samotnou pak svěřuje odborníkům včetně renomovaných restaurátorů – jejím dlouholetým spolpracovníkem je například akademický malíř a pedagog Jan Knorr.
Kříže, kaple, poklony a Boží muka, která projdou pod rukama tohoto týmu, na první pohled rozhodně nekřičí „někdo nás nedávno opravil“. Naopak, vypadají jako vrostlé do krajiny, snad zapomenuté, a přesto velmi svébytné. Podle paní Soni totiž památka má dávat najevo své stáří. „Používáme patinu, ne, že se kaplička natře na bílo. Ale má nést to, čím ona prošla.“
Má raději kapličky s ústředním obrazem nebo motivem, než ty, kde jde jen o cihly, omítku a stříšku. Ty jsou podle ní takzvaně bez očí. Původní malířský motiv se někdy nezachová a i pokročilé restaurátorské postupy objeví jen barevné skvrny. Přesto lze prý motiv doplnit, citlivě domalovat. I takové realizace má paní Soňa za sebou.
Na svých cestách nejen za památkami – obvykle podnikanými vlakem nebo autobusem – si tato žena všímá i lidí. „Dívám se, jak žijí, a někdy je mi hanba, že žiju mnohem lépe. Spousta lidí má existenční starosti, nemůžu to nevidět,“ srovnává život v Praze nebo Brně s příhraničním venkovem. Zpráva, kterou na svých cestách o lidech získala, je ale podle ní často dobrá. Na mnoha místech totiž její iniciativa nachází odezvu, ujímá se jí někdo z místních, podporuje ji, někdy přichází s dalšími projekty.
Největším restaurátorským počinem, k němuž byla přizvána, je kaple Ječmeniště v pásu bývalé železné opony na česko-rakouské hranici. Kostelík původně patřil k vesnici českých Němců, tu však komunistický režim nechal po odsunu srovnat se zemí. Kaple pak sloužila například jako sklad vojenského materiálu. Opravena byla díky iniciativě mnoha lidí teprve nedávno, uspěla také v soutěži o nejlépe opravenou památku Jihomoravského kraje.
Paní Soňa popisuje, že zachránit by chtěla všechny památkově cenné stavby drobné sakrální architektury, k nimž ji jejich majitelé pustí a které zachránit půjde. Chátrají totiž, a některé spadnou dřív, než se k nim ruka restaurátora přiblíží. Z české a moravské krajiny podle jejích zdrojů zmizela zhruba polovina takových objektů. A to zejména v době komunistického režimu.
Z každé opravené památky má radost. Ale nejenom to. Říká, že kapličky v krajině odedávna vedly pohledy lidí k Nebi. Navíc tohle hledisko bylo skoro všudypřítomné. Sotva člověk odešel ze zorného pole jedné takové kaplnky, už se na obzoru hlásila druhá. Oprava těchto míst má pro paní Soňu silný spirituální rozměr. Snaží se tak beze slov oslovit druhé.
Tato právnička a etička v rozhovoru také mluví o své víře v Boha. Za jejím životem a stylem práce vysvítá, jakou hodnotu přikládá svěřenému času a jako se ho snaží využít. Sdílí svůj přístup k růstu. Člověk se podle ní prostřednictvím drobných kroků může postupně vycvičit k k těm větším. Na počátku se mu sice nechce – ale když cílevědomě pracuje, to, co bylo na počátku složité, už těžké není.
Paní Soňa si váží každého dne. „Život je obrovský dar. Ale málokdo to tak bere, že ho použije jako dar a naplní jako dar. A velmi často se i s hodnotou života zachází lehkovážně,“ vypozorovala.
Důležitá je pro ni modlitba, meditace, ale i každodenní nejméně hodinu trvající fyzická aktivita a zdravé jídlo. Těší se na věci jako každý jiný: že v lese najde houby, že podnikne další etapu prázdninové cyklistické poutě, tentokrát z Turína do Říma, že si půjde zaplavat. V souvislosti se sebou nepoužívá velká slova jako poslání. Ale z jejího vyprávění vysvítá, jak radostná může být spolupráce s Bohem, i apel na ostatní, aby to taky zkusili. „Zdá se mi, že Bůh čeká. On je hrozně rád, když má nástroje, když se mu někdo přihlásí a říká, Bože, já tady jsem a udělám, co ty chceš. On na to reaguje úplně okamžitě.
Tak až se budete příště toulat třeba Národním parkem Podyjí nebo okolím Vranovské přehrady, třeba na kapličky citlivě zrestaurované týmem paní Soni narazíte.
Autorka: Lucie Kučerová
