Na kole kolem hranic České republiky, pěšky z Třebíče k Baltskému moři nebo 3600 kilometrů z Brna do Porta po svatojakubských stezkách. Nejen tyto cesty absolvoval Ondřej Vlk Herzán – poutník, geograf, písničkář, spisovatel a pedagog. V rozhovoru pro podcast Bez filtru si spolu povídáme o poutnictví, o tom, proč je pro něj tak důležité, a taky třeba o tom, jestli na svých cestách potkal Boha.
Hned na začátku se Ondřeje ptám, kdo je podle něj poutník a jaká je jeho představa poutnictví. Vím totiž, že na jedné ze svých cest potkal muže, který mu nejdřív tvrdil, že není poutníkem, protože nemá poutnickou hůl. Když mu ovšem Ondřej řekl, odkud přichází, kam jde a jak velký kus cesty už má za sebou, potom našli společnou řeč. “Myslím, že každý má tu svou definici poutnictví trošku jinou. Pro mě osobně je poutník někdo, pro koho je pouť tím cílem. To znamená, že nejde za konkrétní turistickou atrakcí nebo zdoláním nějaké hory, ale ta cesta je pro něj důležitá – z duchovního pohledu, z pohledu poznání sebe sama,” vysvětluje svůj pohled Ondřej Vlk Herzán. A jakým poutníkem tedy bývá on sám?
“Kdybych to měl brát skrz tu hloubku duchovního ponoření, tak jsem trošku nedisciplinovaný poutník, protože jsem vystudoval geografii a hrozně moc mě zajímá okolí. To znamená, že vždycky když procházím nějakou zajímavou krajinou, tak mou mysl upoutává celá řada drobných podnětů. Místo abych se pohroužil do sebe nebo více zpracovával různá témata, tak mi pozornost ulpívá na drobnostech. Což vlastně není špatně, protože na druhou stranu mě to zase naplňuje a nasycuje. Ale přece jenom to trošičku brání té hloubce ponoru.” Ptám se tedy dále na to, jak dlouhou dobu poutník potřebuje být na cestě, aby se mohl ponořit do sebe. “Každý to máme jinak. U mě teprve po deseti dnech nebo po dvou týdnech začíná ta fáze, kdy opravdu zpomaluju a mysl se čistí od civilizačních nánosů. Začínám třeba vzpomínat, co se mi kdy v životě stalo, s kým jsem se potkal, s kým mám nějaké neuzavřené problémy,” popisuje Ondřej Vlk Herzán.
Ještě před tím, než začal sám vyrážet na dlouhá pěší putování, cestoval po světě s partou kamarádů. “Kyrgyzstán, Bolívie, Arménie, Gruzie. To mělo úplně jiný charakter, protože v partě lidí neproniknete tolik do hloubky svého nitra. Ale zase máte společné zážitky, společnou legraci, vytvoříte si nějaký společný slovník nebo způsob, jakým se dorozumíváte. Teprve po třicítce začaly ty poutě. Vždycky jsem měl docela rád samotu, nevadila mi. A nějak jsme dospěli k tomu, že každý už šel vlastní cestou, a tou mojí byly poutě.”
Jak Ondřej zvládal skutečnost, že všichni kolem něj zakládají rodiny, zatímco on je stále single? A jakou odpověď dostal při pouti do Porta na svou otázku, zda to tak má být, nebo zda má hledat životní partnerku? Jaké krize ho potkaly na poutích a co ho přimělo cesty nevzdat? Proč na poutě k Baltu a do Porta potřeboval vyrazit z domova? Co to je popoutnická deprese? A jakou roli v Ondřejově putování hraje víra v Boha? To si můžete poslechnout v podcastových aplikacích. S Ondřejem Vlkem Herzánem si povídá Anežka Wiewiorková.
Autor: Anežka Wiewiorková
