Jsme obětí tajného spiknutí mocných? A proč Boží mlýny melou pomalu

Jel jsem nedávno v jednom z našich velkých měst autobusem městské hromadné dopravy. Při takových cestách většinou mlčky sleduji své okolí, tentokrát mne oslovil muž středního věku, který usedl na protější sedadlo. Evidentně mu chyběla možnost rozhovoru, potřeboval si postěžovat. Trápilo ho mnoho věcí, svět se mu odcizoval, nebo se spíš on odcizoval světu. Nestíhal jeho dynamiku, asi mu i přestával rozumět. Rozhodně ale nebyl spokojen s tím, co se děje, se stavem věcí a uspořádáním společnosti. Toužil, aby mnohé bylo jinak.

Já už také nestíhám vnímat všechno, co se kolem mne děje. A taky přestávám lecčemu rozumět. Vím ale, že to tak bývá, ba že tomu tak má být! Svět je a vždycky byl prostorem nestability, nejistoty, všechno je v pohybu a neustále se mění. Však o tom mluvili už staří řečtí filosofové. Pantha rei, učili jsme se kdysi ve škole.

Ne všichni ale dávali pozor, ne všichni přikládali školní látce nějakou důležitost. A tak se v té neustálé proměnlivosti světa opakovaně vrací i nespokojenost, zlost, někdy i vztek, že tomu tak je. Jako by to šlo změnit!

Dvě věci vadily tomu muži nad jiné víc: věrnostní karty velkých obchodních domů a spiknutí mocných. Nebylo by rozumné řešit v jedné Glose dva problémy, zůstanu u toho spiknutí. K věrnostním kartám se možná ještě někdy vrátím, i to je zajímavé téma.

Jsme obětí tajného spiknutí? Konspirační teorie dnes kvetou, představám celosvětového komplotu propadá nemálo našich spoluobčanů a je těžké jim to vyvracet. Dokázat, že něco neexistuje, totiž umí pouze matematika. Tou ale většina z nás nevládne, přinejmenším ne v takové míře, abychom si dokázali matematicky prověřovat svoje běžné životní situace.

A tak máme pocit, že nám chybí informace. Spolehlivé, pravdivé, relevantní. Protože si v takové situaci nevíme rady, rezignujeme často na pravdu jako takovou. Pokládám to za velkou chybu. Ve skutečnosti totiž máme informací dostatek. Jistě, o jednání vlád a mocných korporací nevíme vlastně nic, víme ale, jaký je člověk. Máme s tím bohaté zkušenosti. S lidskou spolehlivostí, věrností, ohleduplností. Nebo snad ne? Máte pocit, že lidé, a teď myslím zvlášť na ty, kteří mají moc a vliv, berou ohled na druhé, drží slovo, raději utrpí sami škodu, než aby někoho podrazili?

Pokud jsme poznali lidskou nespolehlivost, sobectví a bezohlednost, proč se nám zdá, že ti mocní si jsou navzájem tak věrní, že se po léta nepodrazí, a že jsou natolik rozumní, že vidina v čase vzdáleného prospěchu převáží nad jejich krátkodobým zájmem? Opravdu si myslíte, že by mocní tohoto světa dokázali udržet spiknutí po tolik let, a že by ho navíc dokázali udržet v tajnosti?

Jak se na postavení mocných tohoto světa dívá Bible? Myslím na vidění proroka Abakuka, ten se modlil: „Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ty neslyšíš. Úpím k tobě pro násilí, a ty nezachraňuješ. Proč mi dáváš vidět ničemnosti a mlčky na trápení hledíš? Doléhají na mne zhouba a násilí, rozrostly se spory a sváry. Proto je tak ochromen zákon a nikdy se neprosadí právo. Spravedlivého obkličuje svévolník, proto je právo tak překrouceno.“

Bibličtí autoři znají stav tohoto světa. Vědí také, že Bůh s řešením nespěchá, Boží mlýny melou pomalu. Melou ale jistě. Proto píše jiný prorok, Malachiáš: „Hle, přichází ten den hořící jako pec; a všichni opovážlivci i všichni, kdo páchají svévolnosti, se stanou strništěm. A ten přicházející den je sežehne, praví Hospodin zástupů; nezůstane po nich kořen ani větev.“

Ten den, den zúčtování, jednou přijde. A nemusí jít až o konec tohoto světa, může se jednat o zásah do života problematického jednotlivce. Tím se ovšem mnoho nevyřeší, po jednom svévolníkovi přijde jiný, nejednou horší. Nepochybně ale Pán Bůh jednou celé toto divadlo ukončí. A i v tom všem zmatku a nespravedlnosti tohoto světa o nás ví. A je nám blízko, záleží mu na nás. Je docela rozumné s tím počítat a trpělivě zůstat v klidu.

Za Rádio 7: Petr Raus