Někdy člověk potřebuje jen tak v klidu posedět a probrat si, jak na tom je. Seděla jsem takhle jednou za časně jarního odpoledne na sluníčku v závětří a chystala jsem se to probrat. Pokoušela jsem se v duchu zformulovat otázku, kterou bych položila Ježíši. Jak na tom spolu jsme?
Měla jsem dojem, že jsme na sebe v posledních měsících moc často nenarazili. Já neměla čas a on se nevnucoval. Přitom nám spolu bývalo tak dobře. Ale znáte to, jak toho má člověk moc, zapomene snadno.
Tak jsem seděla na plastovém křesílku postaveném příhodně u stěny, kde nefoukalo. Na podlaze z prastarých kamenných dlaždic porůznu rostl lišejník a v mezerách mezi nimi už vystrkoval první drobné lístky mech a tráva. Neměla jsem představu, jak mi Ježíš odpoví. Nějak jsem však nepochybovala, že to udělá. Prostě jsem byla rozhodnutá sedět na tom místě a čekat. I kdyby se vůbec nic nedělo.
Věřila jsem, že teď jsme spolu. Koneckonců nemusí mi nic říkat. Mně stačí naznačit. Nastavila jsem tvář sluníčku a zavřela jsem oči. Nechtěla jsem, aby mne rušily myšlenky na to, copak roste na záhonku lemujícím kamenný dvůr. Jenže mne vytrhla myšlenka, že kdybych měla něco uvidět, tak o to přijdu. Chtěl jsem být bdělá a bdělost se zavřenýma očima moc bděle nevypadá. Tak jsem zase honem otevřela oči. Můj pohled se loudal po kamenných dlaždicích, všímal si prohlubní a nerovností, když tu v jedné mezeře se zatřpytilo něco cizorodého. Zdvihla jsem se z křesílka a shýbla se pro tu věc. Byla to perla. Samozřejmě umělá perla, ačkoli pravá perla by mě těžko na tomto místě překvapila víc. Držel jsem ji na dlani a ona ve slunečním svitu zářila. Byla krásná.
Co to znamená? No jistě, že mi hned hlavou bleskly dvě místa z Bible, kde se o perlách mluví. Jedno je přirovnání dobré manželky k perlám, jež svou cenou dalece převyšuje. To jako já? Ptala jsem se sama sebe a pak jsem se s tou otázkou v duchu obrátila na Ježíše. Místo odpovědi jsem si vzpomněla na ten příběh o evangeliu jako vzácné perle, kvůli níž je člověk ochoten všechno prodat, aby ji získal. Teď jsem byla zmatená. Co teda platí? Ten první příměr, že bych jako já byla pro Ježíše vzácnou, ten jsem byla v pokušení považovat za samolibost. Vždyť jsem se chystala se kát ze své laxností v našem vztahu hned, co bychom navázali spojení.
Avšak pocit zahanbení, který jsem očekávala, se nedostavoval. Naopak. Zdálo se mi, že na mne padá staré známé teplo a plnost pokoje. Náhle jsem věděla s naprostou jistotou, že platí oboje. On pro mne, ale i já pro Ježíše jsme navzájem cenní, vzácní, mimořádní. Malá slzička mě zapálila pod víčkem oka, protože já to tak při vyznávání lásky mívám vždycky.
Z pohledu zvenčí se ale nestalo nic zvláštního. Jedna starší dáma seděla na sluníčku a pak něco zvedla ze země.
