Nastoupila jsem do dopolední poloprázdné tramvaje. Posadila jsem se a rozhlédla se po spolucestujících. Hned kousek přede mnou sedělo pár babiček, co asi jedou na trh, hádala jsem cíl jejich cesty podle nákupních košíčků na zeleninu. U okna seděl jeden starší, velmi úhledně oblečený pán s aktovkou, naproti němu přes uličku se něčemu chichotaly tři krásné studentky s dlouhými vlasy a batůžky na klínech a za nimi seděla maminka s dítětem předškolního věku, které nesmírně zaujatě sledovalo všechno, co bylo za oknem.
U prostředních dveří postávaly dvě ženy a zřejmě se chystaly vystupovat. V tramvaji bylo celkem ticho, a tak jsme všichni zaslechli závěrečné věty jejich dialogu, než na další zastávce obě vystoupily:„Tak jak se máš?“ zeptala se ta starší, černovlasá dáma v elegantním červeném kabátě. „Špatně jsem spala,“ poznamenala ta druhá. Byla mladší, dlouhovlasá, zabalená v prošívané vestě a tlustém svetru. Tohle si řekly a vystoupily. Rozhlédla jsem se po spolucestujících a zaslechla jsem jejich myšlenky.
„Jo to znám, žlučník. Ten dovede pěkně potrápit,“ pravila jedna babička druhé. „To je taková bolest, že se člověk vůbec nevyspí.“ Druhá babička pokyvovala a přidala svou verzi: „Nebo zuby! Pamatuju, jak mě bolívaly zuby. To bylo něco strašného. Seděla jsem v kuchyni, abych nikoho doma nebudila, a střídavě jsem si dávala obklady a kloktala. Hned ráno jsem seděla v čekárně u zubaře.“ Starší pán se na ně otočil a řekl: „Já někdy nemohu spát, když mám uzávěrku. Hledám nějakou drobnou položku, hlavou mi pochodují řady čísel a budím se zpocený, že mi to nevychází. Musím se jít napít vody a stejně pak nemohu usnout. Házím sebou na posteli, obracím se ze strany na stranu a čekám jen, až bude ráno.“
Maminka pohladila po hlavičce své tiché dítě pozorující auta za sklem okna tramvaje a přidala se k debatě. „František někdy mívá zlé sny. Chce pak spát se mnou v posteli. Já nemám to srdce ho vyhnat, a tak se tam spolu mačkáme. On spí u mne už pak klidně, ale já nemůžu usnout. Nemám dost místa, ale nechci se vrtět, aby se zas neprobudil.“ Dlouhovlasé slečny s batůžky se nepřipojily k obecné rozpravě, ale povídaly si spolu o tom, jak se která připravuje na zkoušky. Jedna tvrdila, že se učí vždycky průběžně předem, ale tu noc před zkouškou má takovou trému, že stejně skoro nespí. Ostatní dvě vyprávěly o nočním studiu těsně před zkouškou, o litrech kávy a třech budících na ráno. Pak si porovnávaly, jak která z nich dlouho dospává tu noc před zkouškou.
Všichni jsme do té jedné věty pronesené neznámou cizí ženou promítli své zkušenosti se špatným spánkem. Možná bychom jí přisoudili přesně tu svou zkušenost, a kdybychom o ní mluvili příště, říkali bychom: „Však víte, ta paní v tramvaji, co ji v noci bolely zuby.“ Nebo „ta žena, co nemohla spát kvůli uzávěrce“. Anebo bychom si vzpomněli: „Tenkrát ta paní, co se nevyspala, protože se učila na zkoušku“. Slyšeli jsme, co neřekla.
Napadlo mě… Co bychom asi tak slyšeli, kdyby vystoupila se slovy „to bude dnes hezký den“? Co byste slyšeli vy?
