V kulturních válkách nemůžou zvítězit pohoršení

Na začátku září jsem zachytila na sociálních sítích pohoršený výkřik jedné ženy, že olympijské hry pro ni neexistují, protože je pohoršená. Křesťanské pohoršování na sítích mě vždycky štve. Nebývá odůvodněné, rychle se chytá dezinformací a dělá vlny větší, než si téma zaslouží.

Zároveň mě to ale trochu pobavilo, protože olympiáda už v tu dobu reálně neexistovala. Jestli si teprve teď všimla něčeho, co by ji mohlo pohoršit, byla už dost po termínu. Jiná žena jí v diskuzi moudře oponovala, že se pohoršuje nad vyvrácenými skutečnostmi, tudíž zbytečně, ale nebylo to nic platné. Jela si dál svou. Její křesťanství bylo pohoršeno.

Napadlo mě podívat se do slovníku, co to sloveso pohoršit se vlastně přesně znamená. Přečetla jsem si, že významy jsou dva: Vzbudit nelibost nebo učinit horším. Ta nelibost mi přišla jasná. Vyjadřovala ji spousta lidí nejrůznějšími způsoby. Mimochodem, nelibost znamená nesouhlasné pocity, nechuť a odpor. Jistě, pocity jsou mocná síla. Neměly by ale člověka vést, protože často bývají v konfliktu s moudrostí. Boží slovo pocity nepopírá, ale do vedoucí pozice zve moudrost. Pocity mají pouze poradní hlas.

Ovšem druhý význam nastínil docela varující skutečnost. Pohoršení znamená také učinit někoho nebo něco horším. Do háje, napadlo mě, copak jsme to neviděli úplně zřetelně právě při olympiádě? Kolik našich známých se zabývalo svým vlastním pohoršením nad něčím, co se jich vlastně vůbec netýkalo. Minuli tím radost z výkonů sportovců. Nevychutnali si příběhy, které svědčily o síle ducha a charakteru. Nemohli poukázat na Boží dílo v lidech, které sportovní výkony dokládaly. Copak vytrvalost, věrnost, pevná vůle a touha využít své dary nejsou Boží? Pohoršení těch, kdo je vyjadřovali, bylo ve skutečnosti zkázou jich samotných. Původně to mohli být docela fajn lidé, ale pohoršili se do nepřátelských až nenávistných osob.

Pohoršování není jen vyjadřování negativních pocitů. Jde tu o mnohem víc. Kdo vyjadřuje své pohoršení, může snadno zhoršit sám sebe. Stát se horším.

Musím přiznat, že toto poznání mi způsobilo zvláštní pocity. Mrazivé ustrnutí kolem žaludku, slzy dojetí na krajíčku, svist andělských křídel někde v mém duchu. Jsem si jista, že Boží vůlí není, abychom se pohoršovali. Na mysl mi vystupovala místa z Písma, která jsem se kdysi učila nazpaměť. Jako třeba to z listu Filipským, kde apoštol Pavel vybízí, čím bychom se měli zabývat a o čem přemýšlet i mluvit.

„Závěrem, bratři, cokoli je pravdivé, ušlechtilé, spravedlivé, čisté, milé, cokoli má dobrou pověst, je-li nějaká ctnost a nějaká chvála – o tom přemýšlejte.“

Kulturní války se většinou těmito věcmi nezabývají. Proto v nich můžeme jen stěží zvítězit.