Skoro každý má rád jaro. Většina lidí preferuje léto a někteří milují i podzim. Zima většinou k nejoblíbenějším obdobím nepatří. Ačkoli ani to jaro nesmí být příliš deštivé a studené, léto moc suché a horké a o podzimu vlastně nevím, jak by měl ideálně vypadat.
Dnes dopoledne jsem si dovolila se trochu flákat na sociálních sítích. Zjistila jsem, jak strašně moc lidí touží po jaru. Vykřikují, že už brzy bude jaro. Slyšíte tu intonaci? Už brzy? S tím nadšeným zakončením do horní oktávy. Kde to vázne? Už tu přece mělo být! Ale pokud se podíváme na kalendář, vidíme, že jsme v únoru. Žádné jaro se ještě dlouhou dobu neobjeví. Tak co tu vyvoláváme? Copak jsme nikdy neslyšeli, že v březnu za kamna vlezem, v dubnu tam ještě budem a teprve v květnu vyženem kozy v háj?
Připadlo mi to příznačné. Nerozumně toužíme po něčem, co ještě nemá být, co není zralé, k čemu ještě nenastal čas. Vyhlašujeme něco o svých nárocích, spíláme situaci, v níž jsme, která je logická, zasloužená, prospěšná. Jsme vlastně trapní. Jako malé děti. Jako rozmazlené malé děti. Možná dokonce jako dospělé rozmazlené malé děti.
Dnes ráno jsem seděla v parní sauně. Lidé vstávali a odcházeli, nebo přicházeli a sedali si. Někteří za sebou dobře nedovřeli dveře, a pára tak mohla unikat ven. Vždycky se našel někdo, kdo seděl nejblíž ke dveřím, kdo je dovřel. Přesto se často k teplotě a množství páry v té malé místnosti nespokojeně vyjadřoval právě někdo z těch, kdo za sebou dveře správně nedovřel. Můžete to pochopit?
Dáváme Ukrajině asi tak polovinu zbraní munice a jiné pomoci, kterou jsme jí slíbili, podle nějakých odborných odhadů toho, co by mohla potřebovat. A zároveň se šklebíme, že bojové úspěchy nejsou takové, jako jsme očekávali. Už jsme z té pomoci unavení. Nebaví nás, jak jsme stále obviňováni z podporování války a nechceme mír. Je to nesmysl, že? Toužit po okamžitém svěžím jaru v únoru, kritizovat chladno v místnosti, když jsme nezavřeli dveře, a odsuzovat malé vojenské úspěchy armády, jíž jsme nedodali slíbené zbraně a munici, to pozoruju kolem sebe. Co si o tom myslíte?
Souhlasím. Nejen nedostatečná pomoc Ukrajině, ale i sobectví – křik opozice, že stát rozdává málo peněz z nás činí sobce – mít nyní pivo, dvě denně navíc, dovolenou navíc je víc než sobectví, protože komu je jedno, jak se budou mít jeho děti a vnuci, dokonce je mu jedno, zda budou žít v demokracii, nebo pod totalitní zvůlí, tomu je jedno i vraždění lidí na Ukrajině. Populismus a lhostejnost dávají volnou ruku nenávisti a násilí. Lhostejnost k dění kolem a antisemitismus byly problémem i před II. světovou válkou, a myslím si, že lhostejnost ke druhým byla i příčinou, že “jsme byli obětováni”, že se zlu Evropa nepostavila rázně na odpor. A antisemitismus byl podporován dezinformacemi a karikaturami všeobecně.
I dnes se šíří sobectví jako mor. Maďarsko, Slovensko a dokonce církve, které nechápou zodpovědnost za svět okolo a zabývají se dokola svým koníčkem – sexualitou druhých, nechávají zlu svou lhostejností volné pole.