Česko-polské pomezí, anglické texty a indie pop. Právě tak se dlouho dala popsat kapela QAI. Letos 25. září ale vydala singl Čekám, svou první píseň v češtině, která vyvolala nebývalý ohlas. Zpěvák a kytarista Tomasz Wałach a bubeník a spoluzakladatel Pavel Pilch vysvětlují, jak k tomu došlo a co se stalo s jejich pohledem na jazyk i hudební průmysl.
QAI vznikli na česko-polském pomezí, ale od začátku jste zpívali anglicky. Jak se kapela dala dohromady?
Tomasz: Začali jsme s Pavlem v roce 2017 jako duo, oba jsme tehdy ještě hráli v jiných kapelách. Pavel za mnou jednou po koncertě přišel a zeptal se, jestli bych s ním nechtěl něco nahrát. Byl pro mě hudební vzor, takže jsem okamžitě souhlasil. Nahráli jsme singl, natočili klip a vůbec netušili, co z toho bude. Hlavně jsme měli nadšení.
Celá kapela se ale skládala dlouho, současná sestava vznikla až v roce 2022. Mezitím jsme s Pavlem vydali EP a hledali další muzikanty. Původně jsme chtěli odehrát jediný koncert u příležitosti jeho vydání. Jenže jakmile jsme spolu začali hrát, strašně nás to chytlo.
Jak byste svou hudbu popsali někomu, kdo vás ještě neslyšel?
Tomasz: Je to především reflexe vnitřních pocitů, které se snažíme přenést do hudby. Pracujeme s různými zvukovými barvami, které se doplňují, a hlídáme si, abychom písním neubližovali. Nedáváme tam věci jen proto, že je umíme zahrát, ale protože té konkrétní písni skutečně pomůžou.
Pavle, ty máš za sebou etapu v kapelách Charlie Straight a Lake Malawi. Co ti tyto zkušenosti daly do tvorby v QAI?
Pavel: Mám pocit, že navazuju na energii, kterou jsem znal už dřív. Kdyby se ty kapely nerozpadly, pravděpodobně bych v nich hrál dodnes. Nikdy jsem nechtěl, aby nějaká kapela skončila. QAI jsou pro mě pokračováním téhle cesty. Některé koncerty mi atmosférou a euforií připomínají právě ty dřívější časy, což mě strašně baví.
Tomáši, ty jsi začínal v křesťanské poprockové kapele. Jak ses dostal k indie popu?
Tomasz: Tuhle hudbu jsem poslouchal odmalička. Táta mi pouštěl Pink Floyd, Beatles, Queen a další britskou muziku. Na kytaru jsem se jako teenager učil na coverech Red Hot Chili Peppers. Ten svět jsem v sobě měl pořád.
Na gymplu za mnou přišel kamarád a zeptal se, jestli bych s nimi nechtěl hrát. Tehdy jsem si vůbec nedokázal představit, že bych mohl vystupovat, a bral jsem to jako obrovskou poctu. Natočili jsme spolu dvě alba a byly to krásné roky. Byl jsem tam hlavně kytarista, který svou hrou doplňoval hlas frontmanky, a to mě hodně naučilo.
Pak jsem ale začal objevovat, že své zkušenosti a pocity dokážu dostat do písniček, a moje autorská cesta se začala rozcházet s tím, kam směřovala kapela. Nechtěl jsem do její tvorby násilně prosazovat svoje věci, a tak ve mně dozrála potřeba jít vlastní cestou. Nebylo to ani tak opuštění žánru jako spíš návrat k hudbě, kterou jsem měl vždycky rád.
Do širšího povědomí jste se dostali díky písním Friends, Expectations nebo Won’t Let Her, která uspěla ve Startéru Radia Wave. Co vám to otevřelo?
Tomasz: Hlavně jsme si uvědomili, jak silnou podporu máme doma. Startér je hodně založený na hlasování posluchačů a naši fanoušci z Třinecka nás neskutečně podrželi. Každý den hlasovali, ptali se, jak se nám daří, drželi nám palce. Takovou odezvu jsme předtím nezažili.
Dostali jsme se i k lidem, kteří by nás jinak možná neobjevili, třeba v Praze. Škoda, že jsme se nedostali do finále a nemohli se tam představit živě. Ale věřím, že ten správný čas ještě přijde.
Čekám: první česká píseň
Letos 25. září jste vydali Čekám. Po letech anglických textů je to výrazný obrat. Proč k tomu došlo?
Pavel: Okamžitě jsme se mnohem víc přiblížili českým posluchačům, ta odezva byla úplně jiná než u anglických písní. Zjistili jsme taky, že Tomášův hlas v češtině funguje výborně, a to nás příjemně překvapilo. Říkali jsme si:
Ty brďo, ono by to takhle vlastně šlo!
Je tu i praktická stránka. Fungování kapely něco stojí, a pokud nechcete být závislí na sponzorech nebo všechno dotovat z vlastní kapsy, musíte přemýšlet i o tom, jestli si vaše hudba najde publikum. A český posluchač na anglické texty domácích kapel nebývá zvyklý.
Tomasz: Pro mě to ale bylo především další období uměleckého vývoje. Dlouho jsem se češtině i polštině bránil. Vyrůstal jsem na anglické hudbě a psát anglicky mi připadalo přirozené. Nikdy jsem si moc nepřipouštěl, že bych mohl napsat českou nebo polskou písničku.
Pak jsme byli začátkem roku na kapelním soustředění. Seděli jsme na chatě, začali hrát basový riff, přidávali kytary a mně najednou v hlavě pořád znělo slovo „čekám“. Nemohl jsem se ho zbavit a v té písni jsem vůbec neslyšel angličtinu. Možná v tom hrálo roli, že jsme tehdy hodně poslouchali českou hudbu, třeba desku Báry Polákové. Začaly mi naskakovat české fráze a já si říkal: Kurník, proč se tomu pořád bráníš? Vylez z té svojí komfortní zóny.
Během krátké doby jsem měl skoro hotový text. Přinesl jsem ho na zkoušku a popravdě jsem se trochu bál, že se před klukama ztrapním. Jejich reakce ale byla skvělá. Písničku jsme dodělali a začali hrát. A pak přišel další šok: lidé najednou rozuměli tomu, co zpívám, a mnohem víc se s tím ztotožnili.
Čekám je hodně osobní píseň. Mluví o únavě v dlouhodobém vztahu, ale zůstává v ní naděje. Co z tvého života se do ní promítlo?
Tomasz: Když jsme na soustředění začali hrát, ty pocity ze mě vycházely samy. Hodně to souviselo s tím, co jsem právě prožíval ve svém dlouholetém vztahu s manželkou. Začaly se mi vybavovat nostalgické vzpomínky.
Je to pro mě určitě píseň o naději. I když se některé období může zdát těžké a člověk má pocit, že se mezi dvěma lidmi něco vytratilo, nemusí to být pravda. Věřím, že to, co mezi nimi skutečně bylo, tam pořád někde je. Někdy je jen potřeba čas, než se zahojí rány a člověk se dostane k poznání, že se to důležité nikam nevytratilo.
Nahráno společně, s chybami
Píseň jste nahrávali trochu jinak, než je dnes běžné: všichni muzikanti hráli současně v jedné místnosti. Co to změnilo?
Pavel: Strašně moc věcí. Přineslo to úžasnou flow a pocit svobody. Nemusíš pořád nahrávat jeden take za druhým, zastavovat se a řešit, že tohle bylo špatně. Necháš tam drobnosti, které by někdo mohl považovat za chybu, ale právě díky nim tě ta nahrávka baví. Je v ní něco živého.
Skvěle nám sedla i spolupráce s Lukášem Lukášem, v jehož studiu jsme nahrávali. David Furrer pak dostal nahrané stopy na dálku a postaral se o výsledný mix. Čekám má v sobě určitý klid a myslím, že se nám ho podařilo zachytit i díky prostředí, ve kterém jsme nahrávali. Zafungoval tam zkrátka genius loci.
Tomasz: Bylo to podobné jako s češtinou. Já jsem musel vystoupit z komfortní zóny při psaní textu a jako kapela jsme opustili nahrávání, kdy se každá část přehrává tak dlouho, dokud není technicky dokonalá. Řekli jsme si, že se toho nebudeme bát. Když tam bude drobná chyba, tak co? Je to lidské.
A ve světě, kde hraje čím dál větší roli umělá inteligence, podle mě takové věci získávají na hodnotě. Něco, co není dokonale naleštěné, ale je to skutečné. Zjistili jsme, že nás baví přiznat věci takové, jaké jsou.
Chystáte také polskou verzi Čekám. Je to jen překlad?
Tomasz: Není to doslovný překlad. Chtěli jsme zachovat smysl a emoce písničky, ale zároveň najít fráze, které budou v polštině znít přirozeně. Pracovali jsme na tom s polským producentem Leskim, se kterým jsme v posledních dvou letech připravovali několik singlů. Poslal jsem mu doslovný překlad, on vymýšlel polské formulace, já je upravoval a postupně jsme to dávali dohromady. Nakonec jsem za ním zajel, píseň nazpíval a teď nás čeká dokončení mixu.
Je to další krok v tom procesu. Spousta lidí mi dlouho říkala, proč nezkusím zpívat polsky. A já jsem si nakonec řekl: Dobře, proč vlastně ne? Na co pořád čekat?
Rádia, streamy a algoritmy
Proč je dnes tak těžké dostat se do českých rádií? Rozhoduje kvalita nebo je důležitější, zda je posluchačům to, co slyší, bezpečně známé?
Tomasz: Do určité míry tomu rozumím. Nedávno jsem jel autem do Ostravy a půl hodiny poslouchal Evropu 2. Chápu, proč to rádio funguje tak, jak funguje. Potřebuje si udržet posluchače, spousta lidí ho má puštěné v práci a chce příjemnou kulisu, ne přemýšlet o hlubokých životních otázkách. Mají dost vlastních starostí.
Zároveň mi ale připadá škoda, že je prostor pro objevování nové hudby tak omezený. Pestrost ve vysílání člověka kultivuje, učí ho poslouchat i něco, na co není zvyklý. Naštěstí existují stanice jako Radio 1 nebo Radio Wave, které se toho nebojí. Sám tam často objevím něco nového a pak si na Spotify pustím celé album toho interpreta. Takovou roli by rádio mělo mít.
Spotify mělo nezávislým muzikantům otevřít dveře, které dřív hlídala velká vydavatelství. Je to pro vás pořád příležitost, nebo jen další vrátný v podobě algoritmu?
Tomasz: Je to dvousečná zbraň. Na jednu stranu obrovská příležitost: dneska stačí mít doma počítač a zvukovou kartu a přes distribuční službu dostanete hudbu za pár korun na největší světové platformy. To je fantastické. Jenže každý den vychází obrovské množství nové hudby a konkurence je neskutečná.
Do určité míry jsme se stali otroky velkých korporací. Dřív o tom, kdo dostane prostor, rozhodovala vydavatelství, dnes velmi často čísla na streamu. Problém je hlavně v tom, jak se to promítá do tvorby. Nemáš čas dva roky přemýšlet nad koncepční deskou. Máš pocit, že musíš pořád vydávat další singly, abys udržel měsíční posluchače a pozornost algoritmu. A když ta čísla nemáš, začne to být problém i při domlouvání koncertů a festivalů.
Mění algoritmy i to, jak sami píšete písničky? Řešíte kratší intro nebo dřívější refrén?
Tomasz: V tomhle jsme fakt old school. Nekalkulujeme, jestli by refrén neměl přijít o deset vteřin dřív, aby to fungovalo na Spotify. Stejně přistupujeme i k jazykovým verzím. Nikdy bychom nezačali zpívat česky nebo polsky jen kvůli lepším číslům. Pokud bych s tím nebyl vnitřně ztotožněný, nedělal bych to. Těší nás, když má česká písnička větší odezvu, ale je to příjemný vedlejší efekt, ne důvod, proč hudbu tvoříme.
Pavel: Kdybychom dělali muziku jen kvůli číslům, ta hudba půjde do háje. A doufám, že právě tenhle přístup, kdy člověk tvoří srdcem, bude mít v době umělé inteligence čím dál větší hodnotu. Možná to nepřinese obrovský mainstreamový úspěch, ale najdeš si menší skupinu lidí, kteří to dokážou ocenit. A ta bude třeba mnohem věrnější.
QAI fungují bez velkého vydavatelství. Kdo vám zajišťuje propagaci, distribuci a koncerty? A co byste poradili začínajícím muzikantům?
Tomasz: Většinu věcí si děláme sami. Je hrozně důležité mít kolem sebe lidi, kterým věříš a kteří tomu rozumějí nebo se to chtějí učit. Ideálně přátele, které to baví stejně jako tebe, z těch se pak mohou stát skuteční profesionálové. Ale ta cesta je dlouhá a někdy dost tvrdá. Kolikrát jsme se pohádali, kolikrát jsme měli chuť to vzdát. Dáváš do toho obrovské množství energie, peněz a času a nevidíš výsledek. Oslovuješ lidi, kteří tě odmítají, protože nemáš dost velké jméno, a máš pocit, že se můžeš snažit sebevíc a nikdo si tě stejně nevšimne.
Pavel: Pro mě je důležité, že si věci držíme ve vlastních rukou. Člověk snadno podlehne slibům někoho, kdo mu nabídne velké možnosti, ale výsledek nemusí přijít. Je dobré vědět, co podepisuješ, co komu přenecháváš a jaká práva k vlastní tvorbě si necháváš. A nepodceňoval bych malé kroky.
V první polovině příštího roku plánujete album a turné. Bude deska anglická, česká, polská nebo všechno dohromady?
Tomasz: To ještě sami úplně nevíme. Poslední dva roky jsme připravovali anglické album a v téhle tvorbě určitě pokračujeme. Teď jsme ale objevili něco nového s češtinou a začali se otevírat i polštině. Strašně nás to baví a nechceme se předem uzavřít do škatulky.
Souvisí to i s názvem QAI. V našem nářečí znamená něco jako „kam?“. Je v tom otázka, ne hotová odpověď. A takhle teď fungujeme i jako kapela: nevíme přesně, kam nás to zavede, ale nebojíme se ten proces sdílet s posluchači.
