Že starost o přírodu musí jít stranou, když nedaleko za hranicemi zuří válka? V žádném případě! Básník a psychoterapeut Adam Borzič přichází s podivuhodnou Spiritualitou posvátné Země (Portál, 2026), která nabízí vlídnější a vášnivější alternativu kapitalistické patriarchální společnosti. Vyjasňuje, co v současnosti mnoho jednotlivých oborů tuší – že život a stvoření jsou propojenější, než jsme si mysleli.
Britský popularizátor a milovník přírody David Attenborough nedávno oslavil sto let. V jednom rozhovoru na otázku „Co si myslíte, že by mělo vědět více lidí?“ odpověděl slovy: „Že jsme součástí světa, že jsme součástí jeden druhého, že jsme součástí života, který je celý propojený.“ Adam Borzič svou „zelenou spiritualitou“ vyjadřuje totéž.
Ač použít zájmeno „svou“ není nejpřesnější. Borzič podotýká, že pouze nasál a zkompletoval hluboce uložený cit pro krásu a propojenost stvoření z různých náboženských a duchovních tradic. Daří se mu vedle sebe postavit katolickou mystiku, mahájánový buddhismus, islámský súfismus, pravoslavné filozofy i sofiology, hermetismus i alchymismus a různé ezoterické směry. Taková sestava přitom nepůsobí neslučitelně. Nepřichází hrdě se „zelenou spiritualitou“ jako objevem, ale osobitě ohmatává různé duchovno, aby ukázal, že spirituality posvátné Země se dnes zoufale nedostává.
Adam Borzič (1978) je český básník, publicista a psychoterapeut. Vystudoval teologii na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Je spoluzakladatelem básnické skupiny Fantazie a v letech 2013–2021 působil jako šéfredaktor literárního časopisu Tvar. Vydal několik básnických sbírek (např. Počasí v Evropě, Západo-východní zrcadlo nebo Dějiny zranění) a ve své tvorbě se dlouhodobě zaměřuje na propojování poezie, mystiky, psychoanalýzy a ekologie.
Od příběhu oddělení k příběhu spolubytí
„Máme-li nemocné životní prostředí, sociální systém a politickou kulturu, sotva můžeme mít zdravou duši. […] Čelíme krizi života,“ píše Borzič v úvodu. Ne nadarmo vedle studia mystických tradic a vlastní duchovní zkušenosti uvádí za zdroj pro knihu hluboké obavy o budoucnost světa.
Pojmenovává „příběh oddělení“, na němž stojí současné fungování kapitalistické civilizace, a proti němu staví příběh spolubytí. „V čase, kdy je život na Zemi ohrožen, potřebujeme spiritualitu, která otevírá oči pro posvátnost světa. Pokud si posvátnost života radikálně neuvědomíme, jen stěží v této krizi obstojíme.“
Principem „zelené spirituality“ je spolubytí. Nejen uvědomění si toho, že jsme součástí celého stvoření, ale prožívání takové skutečnosti. Takový přístup se pojí s prožíváním tělesnosti jako duchovní události. „Zelená spiritualita“ je vášnivá a divoká, podotýká autor výslovně, ale ani by nemusel. Dokládá to náruživým zanícením, s jakým jednotlivá slova a řádky píše – slušelo by se říct hněte. Borzič-básník se nezdráhá, nýbrž strhává čtenáře do víru poetických obrazů a slovních obratů.
Spiritualita posvátné Země je oslnivě nesamozřejmá kniha. Básnický jazyk může potěšit oko i ucho, svérázné a nevšední pojmy (často převzaté) jako erotická a poetická ekologie, mystická biologie nebo poetický materialismus mohou překvapit, některé zdroje – třeba když Borzič hovoří o hermetismu, ezoterice nebo feministických čarodějnicích – vyloženě zaskočit. Je to dechberoucí čtení.
Péče o přírodu začíná péčí o člověka
„Zelená spiritualita“ není nutně aktivistická, ale je rozhodně re-aktivní čili schopná reagovat na vnější podněty. Borzič velkoryse zahrnuje všemožné duchovní směry, ale ostře kritizuje jakýkoli náboženský fundamentalismus a antropocentrismus. Právě ten druhý (ne-li oba) se v průběhu staletí zcela vzdálil tomu, co Borzič rozmanitými spiritualitami dokládá: Jsme vetkáni do přediva kosmu, jsme závislí na zdraví planetárního ekosystému.
Adam Borzič boří uměle vytvořené hranice mezi člověkem a přírodou. Stejně tak se zasazuje o ne-duální představu božství – souzní s těmi tradicemi, které zdůrazňují prosycenost stvoření Bohem, Jeho všepřítomnost spíše než nedosažitelnou vzdálenost. V přísném slova smyslu, když se bavíme o přírodě, nejde tudíž o starost o něco dalšího, přidaného či druhotného. Naopak! Starost o zvířata a květiny, stromy, vodu i ovzduší je starostí o nás samé.
Ponoření do „zelené spirituality“ navíc zcela přirozeně vede k soucitné starosti o chudé a potřebné. Takové na první pohled možná nejasné spojenectví lze dobře sledovat v dokumentu Laudato si‘ papeže Františka. Taky Borzič intenzivně vyzývá k tomu, že nejde zůstat u intelektuálního hloubání a duchovního rozlišování, ale pokročit k citlivým a současně divokým i vášnivým činům.
Do jaké míry k takovému kroku kniha slouží, zůstává otázkou. Spíše mapuje a pobízí… ale může praxe „zelené spirituality“ skutečně změnit nejen jednotlivce, ale celou společnost i systém? Tak či onak, na osobní rovině je čtení Spirituality posvátné Země nejen dechberoucí, ale i dech-dávající.
