V posledních dnech médii probíhá kauza týkající se sjezdu sudetských Němců v Brně. Bizarní na této diskusi je, že jejími nejhlasitějšími odpůrci jsou zejména SPD a další národovecké skupiny (např. Trikolora), které více či méně podporují ruský režim, svými zločiny tolik podobný tomu nacistickému.
K těmto národoveckým skupinám se dle očekávání připojilo i hnutí ANO a Motoristé, kteří podpořili návrh usnesení, aby Poslanecká sněmovna s pořádáním sjezdu nesouhlasila.
Veřejnost je zároveň živena tvrzeními, že sjezd může být vnímán jako zpochybňování poválečného uspořádání nebo nepřímý tlak na otevření majetkových nároků sudetských Němců. Co na tom, že dnešní sudetoněmecké organizace se územních i majetkových nároků oficiálně vzdaly a že část protestů je politicky vyhrocená. Když se sbírají politické body, na faktech nezáleží.
Organizátoři naopak tvrdí, že cílem je smíření, dialog a připomínka společné historie Čechů a Němců, nikoli požadavky na vracení majetku. Akci spoluorganizuje iniciativa Meeting Brno, která dlouhodobě podporuje česko-německé usmíření. Když si o této organizaci zjistíte základní fakta, nejedná se o žádnou extremistickou skupinu, což ještě více vynikne v porovnání například se SPD a jejími představiteli.
Meeting Brno je respektovaný kulturní spolek a festival, jehož jádrem je multikulturní dialog a historické usmíření. Organizace vznikla v reakci na odkaz „Roku smíření“ (2015) a zaměřuje se na kritické otevírání tabuizovaných témat středoevropské historie, jako byl poválečný odsun Němců nebo osudy židovských rodin. Jeho činnost je plně ukotvena v demokratických hodnotách, o čemž svědčí i dlouhodobá oficiální podpora ze strany Magistrátu města Brna, Jihomoravského kraje a Ministerstva kultury ČR. Časté nálepkování extremismem je pouze nepodloženou rétorikou názorových odpůrců, kterým nevyhovuje snaha spolku o objektivní pohled na dějiny a propojování odlišných národností
a náboženských skupin.
Předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt k brněnskému sjezdu říká, že jde o setkání v duchu smíření, dialogu a evropského porozumění. Sjezd v Brně označil jako „setkání ve znamení porozumění, evropské odpovědnosti a dobrého sousedství“. Stejně jako jeho krajané tvrdí, že cílem není otevírat majetkové či politické nároky, ale připomínat společnou historii a podporovat dialog. V reakci na kritiku a protesty uvádí, že akce má být „festivalem setkávání a smíření“, nikoli politickou provokací.
Existuje jiná cesta než smíření a odpuštění?
Je zjevné, že otázka poválečného odsunu a všeho, co s ním souviselo, zůstává pro některé lidi stále citlivá. Nikdo nezpochybňuje, že období nacismu bylo pro Čechy tragické. Zároveň však i poválečná odveta, která se odehrávala na konci války a často se dotýkala žen, dětí a starých lidí (většina mužů ze Sudet byla tehdy v německé armádě), byla brutální. Otázkou však zůstává, zda jiná cesta než smíření, odpuštění a uzavření minulosti vůbec existuje. Není to nakonec hluboce křesťanský postoj?
V knize Tekuté zlo autoři píší: „největším zosobněním etiky viny byla morální Tour de France německého kancléře Willyho Brandta, který dvakrát poklekl: poprvé ve varšavském ghettu a poté v Jad Vašem (světové centrum pro výzkum, dokumentaci, vzdělávání a připomínání památky holokaustu v Izraeli) – v obou případech šlo o hrdinský a ušlechtilý čin veřejného pokání před světem za zločiny a viny vlastního národa.“
V tomto kontextu stojí za připomenutí i omluva německého prezidenta Joachima Gaucka v Lidicích. Autoři dále uvádějí: „Stát, který pokleká a omlouvá se, jako v případě Willyho Brandta, narušuje hobbesovský model státu – státu, který neponechává prostor ničemu jinému než otevřené síle. Síla je pravda a pravda je síla.“
V květnu si připomínáme přechod z jedné totality (nacistické) do druhé (sovětské). Dokázali bychom si představit, že by vůdce Sovětského svazu vyjádřil omluvu za zločiny, kterých se Rusko dopustilo na našem národě? Dokázali bychom si představit, že by jakýkoli vůdce dnešního Ruska nabídl omluvu státu, jehož existenci podkopával nebo jej dokonce ničil? Odpověď je zřejmá – nikoli.
Německo vinu svých předků nebagatelizuje, zatímco potomci druhé diktatury si vinu nepřipouštějí. A snad i proto je dnešní Rusko na rozdíl od Německa stále autoritářským režimem. Aby se něco změnilo, muselo by dojít k přiznání viny. A to u Ruských představitelů skutečně nehrozí. Přesto nemalá část národa – žel včetně některých křesťanů – ochotně konzumuje a šíří jejich propagandu.
Je dobře, že jak na České, tak na Německé straně existují lidé a skupiny, kteří usilují o vyrovnání se s tragickou minulostí a kteří ví, že cesta vpřed je skrze odpuštění a smíření. Pokud to některé rozčiluje, pak vězme, že tím provokoval i ten, kterého kvůli těmto myšlenkám nakonec ukřižovali.
