Česká společnost je dlouhodobě popisována jako jedna z nejvíce sekulárních v Evropě. Přesto se v domácí politické debatě, zejména v jejích populistických a extremistických polohách, opakovaně objevují odkazy na křesťanské hodnoty, křesťanskou civilizaci či křesťanské základy evropské společnosti.
Tento paradox není náhodný. Křesťanství zde nefunguje primárně jako víra či etický systém, ale jako nástroj, který je využíván k vymezování se vůči nejrůznějším „jiným“ či „cizím“ – Evropské unii, progresivním ideologiím, islámu, migraci či liberálním elitám.
Specifickým rysem českého prostředí je například dlouhodobé instrumentalizování husitství. Husitská tradice je opakovaně vykládána nikoli jako teologické nebo církevně-reformní hnutí, ale jako symbol národní vzdorovitosti, izolacionismu a konfliktu s (nejenom) evropskými mocnostmi. Tento výklad se přitom neobjevuje až v současnosti – poměrně zvrácená, sekularizovaná a ideologicky očištěná podoba husitství byla systematicky využívána již během komunistického režimu.
Křesťanské hodnoty jako nástroj kulturní války
„Křesťanské hodnoty“ jsou v českém politickém diskurzu velmi často používány nikoli pozitivně (tj. jako soubor konkrétních etických závazků), ale negativně a defenzivně, tedy jako prostředek vymezení se proti progresivním tématům, jako jsou práva LGBT+ osob, reprodukční práva či environmentální politika a další. Křesťanství zde funguje jako zkratka pro tradičnost, nikoli jako živá víra.
Tento přístup však paradoxně často volí aktéři, kteří nemají na křesťanství ani církevní život žádnou osobní vazbu. Typickým příkladem byla účast extremistických osobností na mši sloužené za zavražděného amerického konzervativního aktivistu Charlieho Kirka, jejichž cílem nebyla modlitba ani duchovní reflexe, ale spíše demonstrace příslušnosti k určitému politickému táboru. Příkladem může být účast neonacisty Tomáše Vandase.
Import kulturních válek z USA
Významnou roli hraje také import narativů z amerického prostředí, zejména rámce kulturních válek mezi „konzervativci“ a „liberály“, zjednodušeně překládaného do schématu republikáni versus demokraté. V této rovině jsou křesťanské hodnoty automaticky přiřazovány k jednomu politickému pólu, a to bez ohledu na jejich skutečný teologický či etický obsah.
České prostředí ale tento rámec přejímá bez hlubší reflexe historického a náboženského kontextu. Křesťanství zde slouží jako symbolická zbraň v kulturním konfliktu, nikoli jako náboženská tradice, která by nabízela komplexní pohled na společnost, solidaritu či odpovědnost.
Křesťanství proti islámu: civilizační zkratka
Dalším výrazným motivem je využívání křesťanství jako civilizační hranice vůči islámu, často v kontextu odporu k migraci. Argument „obrany křesťanské Evropy“ se v českém prostředí objevuje i přesto, že značná část jeho nositelů se k žádné formě křesťanské víry nehlásí. Křesťanství zde opět nefunguje jako náboženský systém hodnot, ale jako kulturní identita bez obsahu, jejímž hlavním smyslem je vymezit se vůči „cizím“.
V proruských kruzích se pak objevuje další varianta tohoto diskurzu: tradiční Východ versus morálně zhýralý Západ. Tento narativ není nový. Již na počátku 20. století jej formuloval profašistický filosof Ivan Iljin, jehož myšlenky dnes významně ovlivňují ideologické zázemí současného Ruska a jsou často citovány či parafrázovány okolím a spolupracovníky ruského prezidenta Vladimira Putina. Křesťanství je zde redukováno na autoritu, řád a poslušnost, zbavené důrazu na lidskou důstojnost, solidaritu a univerzalismus. Opět nejde o víru, ale o ideologický nástroj.
Legitimní spor, nelegitimní instrumentalizace
Diskuse mezi konzervativními a progresivními proudy v křesťanství je přitom legitimní a historicky hluboce zakořeněná. Problémem současnosti však není samotná existence tohoto sporu, ale skutečnost, že takzvané křesťanské hodnoty jsou stále častěji vytrhávány ze svého teologického a etického kontextu a používány jako vyprázdněný nástroj v populistické politice a rétorice.
V českém prostředí se tak křesťanství paradoxně stává nejhlasitějším právě tam, kde chybí víra, a nejméně slyšitelným tam, kde by mohlo nabídnout kritickou reflexi moci, solidarity a odpovědnosti. Křesťanské hodnoty se v rukou populistických aktérů mění ve zbraň – převzatou jak ze Západu, tak z Východu – přestože s křesťanstvím samotným mají jen velmi málo společného.
