Rozdíly mezi katolíky a protestanty jsou často vnímány jako zásadní, ale v úctě k Panně Marii a svatým se hranice stírají. V Marii hledají porozumění lidé napříč tradicemi, bez rozdílu postavení, pohlaví či vyznání. V kontrastu s touto duchovní vizí však současnost přináší jinou tvář vztahů mezi lidmi – návrat toxické maskulinity, která oslabuje princip rovnosti a vzájemného respektu. Co znamená skutečná síla? Jaká je role muže a ženy v Božím plánu? A co by na to řekla sama Matka Boží?
Často se říkávalo a dodnes se to traduje, že největší rozdíl mezi katolíky a protestanty spočívá kromě učení o eucharistii v úctě k Panně Marii a svatým.
Vždycky mně to přišlo divné, a to tím spíš, že obě tradice, evropský protestantismus a katolictví, jsou v mém životě důležité, a že v obou světech mám kolegy, kolegyně a přátele. Stačí se podívat kolem sebe, aby člověk zjistil, že mnoho evangelíků ctí Matku Boží a svaté tak, jak to neumí ani katolíci, a že katolíci umí ocenit hlavní pilíře reformace, které nakonec pomohly v cestě i jejich církvi.
Ano, někdy se to s kultem k Panně Marii přehání do té míry, že její syn a Otec s Duchem svatým postávají kdesi opodál. Šťastné není ani to, když je Panna Marie chápána v mé katolické tradici jako ta, která z ne úplně jasných důvodů přednostně patří kněžím. Moje zkušenost mi říká, že Matku Boží uctívají a prosí všichni lidé bez rozdílu. Volají k ní lidé zoufalí, ztrápení, bolaví. Volají k ní matky za své děti a manžele. Volají k ní děti se svými sny a problémy. Volají k ní muži, kteří si i skrze svůj vztah k ní zas o trochu lépe a hlouběji uvědomují svoji roli danou Bohem, v partnerských vztazích, v rodině a ve společnosti. Volají k ní lidé, kteří ji mají rádi jako židovskou dívku, jež byla postavena před největší úkol v dějinách, jaký kdy člověku připadl. Volají k ní ti, jimž připadá krásná a kteří u ní hledají porozumění a obejmutí.
Nikdy jsem nečetl tak hluboká slova o Panně Marii jako u jezuitského kněze Jana Rybáře. Ten napsal: „Maria se přimlouvá u všech lidí: uneste život, i když je někdy těžký. Věřte, změní se jednou tak, jak to zatím ani nemůžete tušit.“
Dívám se na současnou politickou reprezentaci Spojených států a nemůžu uvěřit, že někteří její ideoví exponenti volají po návratu k typu společnosti, v níž muži mají ve všem rozhodující pravomoci. Muži se prý nemají bát „vzít si zpět svá práva“ a ženy se mají vrátit tam, „kam patří“ – k dětem, ke sporáku a k pračce.
Toxická maskulinita, jejíž první vlny se právě prohnaly Amerikou a brzy dorazí do Evropy, mi evokuje mé nejhorší vzpomínky na základní školu, kde si pro sebe hlavní roli snažili uzurpovat vulgární a násilničtí kluci. Bohužel i někteří učitelé považovali násilí a šikanu za „normální vývoj dítěte“, které se tím „zdravě“ hlásí o svá práva a vydobývá si své místo na slunci. Nebylo snadné pozorovat učitele, kteří nadržují silným a bagatelizují ponižování slabých. Domníval jsem se dosud, že jsme jako společnost udělali všechno proto, abychom o takových věcech četli už jen v knihách. A myslel jsem si, že nám v tom církve přece jen trochu pomohly. Mýlil jsem se.
Toxická maskulinita, libující si v nahlas pronášených siláckých frázích, nás nevrací jen o sto a víc let zpátky. Je zároveň útokem proti Kristu a proti Matce Boží, kteří nám svým životem a dílem ukázali, že mezilidské vztahy mají být založeny na úplně něčem jiném, než je nadřazenost a podřízenost, síla, vulgarita a násilí. O návratu „ke starým dobrým časům“ hovoří nejen v Americe též křesťané, ať už si pod tím označením představíme cokoliv. Jako lidé víry a církve bychom měli proti takovým věcem protestovat a být ve střehu.
Často si říkám, jaký vztah k Panně Marii mají ti, kteří ovládají druhé, kteří jsou násilničtí, kteří se v něčem staví na Boží místo? O co Matku Boží asi prosí? A o co žádají naše svaté přímluvce a anděly? Křesťany, které znám, spojuje láska k Bohu, úcta ke člověku a vztah k Panně Marii a svatým.
Přál bych si, aby se bez ohledu na církev, v níž žijí, vymezili také vůči modelu mužství, které jako by mělo být tím nejvyšším projevem lidství. Bůh nás přece stvořil k tomu, abychom hledali v druhém svůj protějšek, své doplnění, svého přítele, svého ochránce, svou lásku, s níž budeme kráčet do věčnosti. Vůdčí roli ať tedy nehraje maskulinita ani feminita, ale oba ve svém posvátném propojení a s pohledem zacíleným k Marii.
