Popis práce vymezuje ústava prezidentovi zcela přesně. Proto jsem trpěl pokaždé, když se některá hlava státu vydala mimo své kompetence. Měl jsem pocit, jako by na zámeckou štěrkovou cestu vyjížděl bagr a ničil pečlivě rozvrženou zahradu i směřování cest, které se budují pro příští generace,” zmiňuje v rozhovoru pro Křesťanskou revue senátor Pavel Fischer.
Je jaro 2023, krátce po prezidentských volbách, tvůj profesní život je s úřadem prezidenta zajímavě spojen. Onu funkci jsi poznal z pozice blízkého spolupracovníka, později velvyslance a diplomata, šéfa sociologické agentury, senátora a nakonec někoho, kdo se o tuto funkci uchází. Zdá se, že to celé začalo v roce 1995, kdy jsi začal pracovat v prezidentské kanceláři. Jak ses vlastně k práci pro prezidenta Václava Havla dostal?
Začalo to dávno předtím. Přemýšlel jsem o tom, jak žít svobodně navzdory poměrům, v dobách před rokem 1989. Hodně mě v tom formovala moje rodina. Musím říci, že jsem obdivoval každého, kdo nejen usiloval o to svobodně žít, ale kdo to uměl také přesně formulovat. A proto jsem bral Václava Havla a mnoho dalších jako orientační body, které mi pomáhaly se v tom totalitním guláši neztratit. Po pádu Berlínské zdi jsem pak s úlevou začal hledat, kde si ještě doplnit vzdělání. Měl jsem neodbytný pocit, že mi roky povinného marxismu-leninismu zabarikádovaly výhled do svobodného světa.
Proto jsem s povděkem přijal stipendium pro studium ve Švýcarsku. Byl to ojedinělý studijní program z oboru sociálního učení církve. Tam jsem získal vhled do reality světa nezatíženého ideologií. Studovali jsme dějiny i současnost a postupně získávali svobodnější náhled, který vycházel z antropologie, založené na ideji člověka jako součásti stvoření a jako rovnocenného partnera Stvořitele. Pozvání k práci do týmu Václava Havla přišlo o pár let později. A já jsem to vzal, protože mi to dávalo smysl.
Po roce 1990 jsi měl příležitost sledovat působení Václava Havla nejprve v roli československého a později českého prezidenta. Jak jsi tehdy jako občan vnímal vztah české společnosti k hlavě státu?
Vzpomínám si, že jsem pro francouzské publikum tlumočil první projev prezidenta Havla nebo jsem do francouzského vysílání tlumočil některé významné okamžiky – třeba návštěvu papeže Jana Pavla II. Ty okamžiky se mi zadřely pod kůži. Byl jsem dojat a věděl jsem, že se píšou dějiny. První návštěva dalajlamy a další události měly zkrátka světový rozměr. Dveře si u nás podávali lídři, kteří byli svědomí lidstva. A to bylo úžasné. Na druhou stranu jsem vnímal, že lidé Václava Havla berou jako sobě rovného. Nezapomenu, když jsem slyšel na náměstích, že na něj pokřikují „Vašku!“ A to tím spíš, že to nebyli žádní intelektuálové, třeba to byli štamgasti nebo kopáči.
Někteří pozorovatelé české politiky tvrdí, že naše společnost nikdy nepřijala za své republikánskou perspektivu prezidentství, ale nahlížela na prezidenty jako na mocnáře i v dobách, kdy na Pražském hradě byli „vůdci proletariátu“. Co o tom soudíš?
Rozhodně se Pražský hrad přímo nabízí k tomu, aby člověk změnil perspektivu. Když se každý den díváte na hlavní město z výšky, nutně se to odrazí v tom, jak o sobě – a to klidně jen jako úředník – začínáte smýšlet. Můžete nabýt pocitu, že máte vliv. Kolem prezidenta se vytvářejí kruhy z osob, které chtějí být na očích. A tak s určitou skepsí sledujete, že to má vliv i na to, jak se k hlavě státu vztahují občané. Očekávají, že zařídí všechno. Proto mi vždycky imponovali lidé, kteří tomu dokázali vzdorovat a zůstali normální. Ivan Medek, Luboš Dobrovský, Pavel Tigrid a další, které měl Václav Havel kolem sebe, mi potvrzovali, že člověk se z toho nemusí hned zfamfrnět. Na prvním místě usiloval tomu vzdorovat Václav Havel osobně. Nebyl to on, kdo říkal, že se s nástupem do funkce prezidenta stal sám sobě podezřelým?
Změnil se tvůj pohled na roli prezidenta od devadesátých let? Jakou roli v tom hrály jejich osobnosti?
Změnila se doba, první roky po roce 1989 vyžadovaly obrovskou energii a odhodlání pro nezbytné reformy. Václav Havel byl tohoto úsilí součástí, často dokonce v jistém smyslu ještě víc než vláda, především vzhledem k jeho obrovskému renomé v zahraničí. To se měnilo po vstupu do NATO nebo s naším členstvím v EU. A osobnosti prezidentů k tomu později přispěly – už tu nebyla ambice něco měnit, ale spíše udržovat.
Role prezidenta je popsána v ústavě, týká se rozhodovacích pravomocí, ale má také rovinu politickou a symbolickou – je to hlava státu. Zkrátka záleží na tom, s kým se setkává a kdy a co říká. Do jaké míry prezident udává tón společenské atmosféře, nakolik může ovlivnit politickou diskusi? Má více prostoru v oblastech, jimž se dostatečně nevěnuje nebo dokonce vyhýbá vláda a parlament?
Popis práce vymezuje ústava prezidentovi zcela přesně. Proto jsem trpěl pokaždé, když se některá hlava státu vydala mimo své kompetence. Měl jsem pocit, jako by na zámeckou štěrkovou cestu vyjížděl bagr a ničil pečlivě rozvrženou zahradu i směřování cest, které se budují pro příští generace. I proto jsem rád, že máme dnes prezidenta, který se veřejně zavázal, že bude ústavu respektovat. To považuji za luxus. A co se týče vlivu: Jistě, prezident by jej měl využívat právě tam, kde by si společnost měla například klást otázky nebo kde chybí konsenzus. Na druhou stranu neočekávám, že prezident bude mluvit ke všemu, to by bylo nesnesitelné. Jistá úspornost je na místě.
Koncem devadesátých let jsi studoval na prestižní francouzské škole ENA (Vysoká škola administrativy), mezi jejíž absolventy patří francouzská elita včetně současného prezidenta Macrona. Ovlivnila tě tato zkušenost nějak v pohledu na roli prezidenta, zejména vzhledem ke specifickému postavení prezidenta ve Francii?
To je dlouhá historie. ENA jako instituce dnes už vlastně neexistuje – jmenuje se to jinak, a to z rozhodnutí Emmanuela Macrona, které raději nebudu komentovat. Školu založil generál de Gaulle po válce, během níž si Francouzi uvědomili, kolik vysokých úředníků nemělo žádný problém kolaborovat s nacisty, s okupantem. Genialita generála de Gaulla byla v tom, že rozhodl založit instituci, které vloží do DNA povinnost služby Francii. Právě postoj služby mě na tom fascinoval. Sloužit může být v něčem vznešené.
Poznat étos služby mě během studia na škole hodně posunulo. Zkušenost ze studia mi otevřela nové horizonty. Ale neměl jsem nikdy v plánu měnit postavení prezidenta u nás podle francouzského vzoru. Spíš jsem si kladl otázku, kde by byla Česká republika, kdybychom byli v roce 1989 měli vizionáře, který založí podobnou školu pro nejlepší úředníky i u nás. Vždyť kolaborace s okupanty byla bytostně i naše, česká zkušenost.
Občas se srovnáváme se Slovenskem, napadá mě otázka, čím to, že na Slovensku mohla být zvolena žena, zatímco u nás je prezidentství dosud mužská záležitost? Nerozumím tomu. Ženy jsou v politice obecně méně zastoupeny a je to škoda. Jde přece o osobnost a schopnosti člověka. Měl jsem ve svém profesním životě štěstí na ženy, které mi byly obrovskou inspirací. Vždycky jsem nadšen, když potkám ženu s espritem, a věřím, že ji jednou potkám i v nejvyšší ústavní funkci.
Ptal se: Jiří Schneider