Nejtěžší bývá přiznat si vlastní slabost. Ještě těžší je dovolit druhým, aby nám pravdivě nastavili zrcadlo. Ale bez pravdy – podané s úctou a láskou – se žije jen obtížně, i když si to nechceme připustit.
Nadávno jsem jel kamsi autem. Nedaleko našeho domu se nějakých dvacet metrů od přechodu pro chodce šoural přes silnici starý muž o berlích. Zjevně vstoupil na ještě volnou vozovku, než se ale dobelhal do jejího středu, přijížděla zprava skupina aut, která musela téměř zastavit, a protože místo není zprava úplně přehledné, brzdila docela prudce. Jemu ale nestálo za to udělat těch pár kroků a přecházet ulici v místě mnohem přehlednějším, bezpečnějším, s ostrůvkem uprostřed vozovky. Bezohlednost? Hazard?
Myslím, že nic z toho. Když jsem ho viděl, vybavila se mi situace, které jsem byl svědkem mnohokrát, když jsem byl ještě dítě. Tenkrát, v těch časech, kdy bývalo ještě leccos jinak, platilo nařízení, že do vozů městské hromadné dopravy musejí lidé se zhoršenou schopností pohybu nastupovat výhradně předními dveřmi. Mělo to svoji logiku, vozidla ještě nebyla vybavena kamerami a zrcadla neposkytovala řidiči dostatečný přehled o dění v prostoru jednotlivých dveří. Šlo o bezpečnost, nejen těch imobilních, ale i všech ostatních. Bez ohledu na to se opakovaně stávalo, že se lidé, kterým už pohyb působil zjevné potíže, snažili dostat do vozidla jinými dveřmi, než jim nařizoval předpis. Ne proto, že by ty přední byly obsazené, přeplněné, že by se jimi nedalo projít. Neměl jsem jiné vysvětlení, než že to dělají ze vzdoru.
Proti komu ten vzdor? A proč vlastně? Co bylo jeho motivem? Zdálo se mi, že strach ze ztráty vlastní důstojnosti a s ní spojenou ztrátou hodnoty. Jako by člověk, který se už pohybuje s obtížemi, byl méně člověkem než ten mladý a zdravý. To ale přece není pravda! Ten pocit je ve většině z nás ale až příliš hluboce zakořeněný. Přitom jde o pocit principiálně nepravdivý, lživý, navíc evidentně škodlivý. Ohrožuje nejen svého nositele, ale i všechny kolem.
Nebo si ti lidé jen nechtěli přiznat, že už nejsou mladí a zdraví. Jako by bylo možné zastavit čas jen tím, že se budu chovat, jako by ho nebylo. To bývá nejen nebezpečné, ale i směšné.
Přeceňování vlastní osoby, neochota podívat se na sebe pravdivě. Staré prokletí lidstva. K tomu starému ale přibylo ještě i cosi nového, co dřívější generace snad ani neznaly. Dnešní doba nedovolí takového člověka upozornit, že si lže do kapsy. Nemusel by se pak cítit dobře, proto mu vyjdeme všemožně vstříc a v jeho sebeklamu ho vlastně utvrdíme. Nestihne přejít ulici? Tak zastavíme provoz, všichni ostatní budou muset počkat. Má jiný handicap? Je tlustý, hubený, líný, černý, žlutý či fialový? Nebudeme o tom mluvit. Ani zmínit se to nesmí! Jako by slova a formy chování mohly nahradit vztah!
Co nám o takových situacích říká Bible? „Říkejte každý svému bližnímu pravdu,“ učil už starozákonní prorok, apoštol to v časech po Kristu potvrzuje: „Odhoďme tedy lež a každý říkejme jeden druhému pravdu.“ A to i tam, kde jde o nápravu nevhodného chování. Prostřednictvím proroka Ezechiela učil Hospodin svůj lid: „Řeknu-li o svévolníkovi: zemřeš a ty bys nepromluvil a svévolníka nevaroval před jeho svévolnou cestou, abys ho přivedl k životu, ten svévolník zemře za svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe.“
Nejde samozřejmě o to, tlouct druhé lidi Biblí po hlavě a vyžadovat dodržování Božích pravidel od každého. Neplatí pro všechny, byla dána jen Božímu lidu, přesto z nich může čerpat kdokoliv.
Kdykoli ale budu druhému člověku cokoli říkat, ať už to bude napomenutí, rada nebo jiného, vždy to musí vycházet z maximální úcty a lásky. Skutečné lásky, ne že toho člověka zneužiji, abych si splnil svoji povinnost. Uvnitř církve apoštol žádá: „Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému,“ dá se ale snadno dovodit, že láska i úcta patří do všech vztahů. „Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; úctu, komu úctu; čest, komu čest.“ Vždyť i „Bůh tak miloval svět…“ – nejen církev, nejen křesťany, ale svět! Na to bychom neměli zapomínat. A podobně jako Bůh – také milovat všechny lidi.
I ve vší úctě a v plném respektu ale má svoje nezastupitelné místo pravda, protože žít ve lži, v klamných představách o sobě, vede ke špatným koncům. Tomu umění vnímat sám sebe pravdivě je dobré se učit, a pokud v tom můžeme laskavě a s úctou pomoci i někomu dalšímu, může mu to být jen k prospěchu.
Za Rádio 7: Petr Raus
