Křesťanským prostředím čas od času zarezonuje výzva ke střídmějšímu oblékání, jako byla květnová „sukně pro Pannu Marii“ nebo požadavky některých biskupů na dress code jejich podřízených. Svým oděvem však člověk vyjadřuje především svůj postoj a třeba i sebevyjádření. Zda někoho více v kostele ruší zahalená žena, která vzbuzuje představivost, nebo muž v nevkusných kapsáčích a rybářskou vestičkou, je individuální. Jisté je, že jsou důležitější otázky, jimiž se v církvi zabývat.
Není vůbec snadné pozorovat české římskokatolické prostředí, jehož nemalá část se po roce 1989 nevydala vstříc evropskému a světovému církevnímu a teologickému vývoji, ale zapouzdřila se v nostalgických návratech do časů před první republikou. Tyhle výlety proti proudu času mají pochopitelně i své symboly. Zatímco po Druhém vatikánském koncilu došlo ke zcivilnění církevní i světské módy a k přijetí nových výzev, týkajících se nových forem liturgie, leckde se z farních půd a depozitářů snášejí roucha a různé devocionálie, které ještě nerozkousaly myši. Ruku v ruce s tím jde velmi zvláštní a nebezpečná představa, že co je staré, to je dobré, a co je nové (vzhledem ke koncilu však už 60 let staré), je přinejmenším podezřelé.
Také proto mě zaujala výzva, kterou mi z jednoho českého biskupství poslal můj kolega. Cituji: „Církev se snaží v každém člověku uchovávat hodnotu střídmosti se snahou neodhalovat příliš své tělo na veřejnosti, a to z toho důvodu, že to také určitým způsobem ‚vypovídá‘ o duchovním nastavení člověka, o tom, co je pro nás nejcennější. Z tohoto důvodu a s ohledem na to, že pracujete v křesťanském prostředí, vás žádám, abyste na pracovišti nosili vhodné oblečení. To znamená: vyhnout se minisukním nebo krátkým kalhotám, tílkům, tričkům s příliš hlubokým výstřihem...“
Není náhoda, že tuto směrnici, která zdánlivě připomíná běžná nařízení v sekulární společnosti s požadavky na oblečení pro některou z významných společenských událostí, psal muž a psal ji převážně pro ženy. V mariánském měsíci květnu se v krajním katolickém prostředí v Česku, na Slovensku, v Maďarsku a Polsku objevují výzvy pro ženy a dívky, aby uctily Boží Matku Pannu Marii tím, že budou nosit dlouhé splývavé šaty či sukně, které nebudou odhalovat žádnou část těla a budou připomínat arabskou abáju, tedy dlouhý svrchní oděv doplněný o nikáb, který je v křesťanském prostředí nahrazen šátkem zakrývajícím hlavu a šíji. Pro toho, kdo se v katolickém prostředí nepohybuje, bych rád dodal, že tyhle oděvní války úzce souvisí s teologickými a spirituálními východisky, které zastávají lidé koncilní církevní orientace a ti, kteří se s pokoncilním vývojem církve – a ovšem také demokratické a svobodné společnosti Západu – nesmířili.
Zahalení probouzí fantazii
Není bez zajímavosti, že nikoliv odhalenost, ale právě naopak – zahalenost celého těla je v části muslimského a křesťanského prostředí chápána jako přitažlivá a sexy. Skryté totiž vzbuzuje ještě větší míru zvídavosti, co má dotyčný či dotyčná na sobě, nebo je-li pod dlouhým oděvem vůbec oblečen. To platí, mám za to, i pro náš minoritní katolický svět. Karel Čapek k tomu ve svých Italských listech s vtipem napsal: „Všelikých řeholí a kuten je tu tolik, že se v tom ani Alfred Fuchs nemohl vyznat; nejhezčí jsou ti hnědí vousatí fráteři, co běhají v opánkách; jenomže nevím, mají-li pod kutnou nějaké kalhoty.“ Zahalenost není zárukou ne-erotična a velkých duchovních prožitků. V době, v níž je vše dovoleno, tedy nyní a v římských časech, v nichž se vcelku dynamicky rodila církev, může lidskou představivost zjitřit spíš člověk od hlavy k patě zahalený než skoro nahý, kterého dnes bez větších problémů pustí i do Baziliky svatého Petra.
Rozumí se samo sebou, že zvláště při bohoslužbách a tam, kde spolu křesťané spolupracují, je jistá uměřenost v odívání prospěšná. Jenže ani tohle nelze brát jako normu. Někoho nezaujme ani člověk, který sedí v lavici před ním, a od úplné – Eviny a Adamovy – nahoty ho dělí jen pár drobných pruhů látky. Jiný se při obřadech potká se zahaleným člověkem opačného pohlaví, který sice naprosto vyhověl požadavkům církevního dress codu, ale třeba se zrovna navoněl parfémem od Coco Chanel nebo Gucciho. Vůně, která jde coby substance přímo do mozku, pak dotyčného dráždí natolik, že po skončení mše nemá sebemenší tušení, jaké se četlo evangelium a kde vůbec celou hodinu byl.
Každý z nás má odlišná kritéria toho, co je pro něj smyslné, co se mu líbí, co se mu nelíbí, co ho přitahuje a co ho v eroticko-duchovní oblasti rozkládá na prvočinitele. Důstojný a krásný může být od malty ušpiněný zedník, který nešel po práci s chlapy na obvyklý metr, ale našel si chvíli, aby přišel do Božího domu prosit za věci, které mu leží na srdci. Málo krásy a důstojnosti může být v křesťanovi, který sice církevní dress code dodržuje jako desatero, ale k lidem se chová jako k odpadkům, což se mu – bohužel – obvykle nepěkně vepíše do tváře. Důstojná a krásná může být žena, která sice svým oblečením vzbuzuje v mužském tesilovém oddělení kostela pozdvižení, ale její důstojnost a krása je nejzřetelnější v tom, že se k lidem – a zvlášť těm, kteří mají nouzi a jsou na okraji – snaží chovat tak, jak nás k tomu vyzval náš Pán. Tahle krása však zajímá málokoho.
A co nevkusné ponožky a kapsáče?
Vyzývat před dvěma tisíci lety v Efezu nebo Římě ty, kteří se právě stali křesťany, aby se snažili i svým oblečením odlišit od společnosti, v níž bylo dovoleno skoro vše, bylo legitimní. Apoštol Pavel moc dobře věděl, jak složitá bude adaptace křesťanství na tehdejší polyteistickou kulturu. Čím hlouběji ale křesťanství vrůstalo do společnosti a čím do větší hloubky tajemství Kristova vykupitelského příběhu sestupovali teologové, mučedníci a světci, tím naléhavěji se ukazovalo, že ono „duchovní nastavení člověka“, se v 999 případech z 1000 má projevovat úplně jinde než v tom, bude-li někdo nosit krátké kalhoty, výstřih nebo kleriku z nejhrubší látky. Ten, koho na jeho duchovní cestě zdržují nebo přímo zastavují odhalené dívčí nebo mužské nohy či dekolty, to bude mít těžké vždycky, protože i pod hábity a klerikami vždycky uvidí ani ne tak člověka, jako spíš partie, po kterých někdy úspěšně, jindy neúspěšně touží. Česká a po léta osvědčená oděvní mužská trojkombinace pro lepší příležitosti „bílé tenisové ponožky v sandálech + plátěné kalhoty s kapsami do poloviny lýtek + rybářský tralaláček“ mě od naplňujícího prožití bohoslužby spíš odradí právě tak, jako kněz, který slouží bohoslužbu v rouchu vypůjčeném po pradědečkovi z dvacátého pátého kolena na just všem „modernistům“.
Moji přátelé z byznysového prostředí, kteří v daném oboru patří mezi nejlepší, jsou paradoxně reprezentanty toho, že se má člověk oblékat nikoliv „pohodlně“ (sandály, kalhoty s kapsami, tralaláček), ale důstojně, kreativně a krásně, aby bylo při jednání s kolegy a zákazníky patrné, že oblečení vyjadřuje jejich osobní postoje, světonázor a hodnoty, z nichž nehodlají slevit. Dokazují tím, jak důležité je pro ně dané jednání, na které nepřišli oblečeni v tom, co jde viditelně proti jejich osobnosti, nýbrž tak, aby se obě strany cítily uvolněně a dobře. Nedejme se, prosím, v českém katolickém prostředí znovu zatáhnout do bojů, které pro nás už hodně dávno vybojovali naši rodiče a prarodiče. Zbude nám tím dost času a energie, kterou můžeme věnovat hledání toho, co pro nás ono „duchovní nastavení člověka“ v hloubi znamená. Vozit se duchovně na krátkých kalhotách a výstřizích je zoufale málo.
Tak jsem sem vložil několik odkazů k tématu. Když člověk víceméně systematicky sleduje, s odstupem a nadhledem, komunitu věřících, v tomto případě katolíků, nemůže si nevšimnout mnoha rozporů, které se ale zřejmě jen jemu jeví jako zásadní. Na jedné straně tvrzení, že Bůh je Všemohoucí, Vševědoucí, Dobrotivý, lidi milující (přidejte si sami další atributy), na straně druhé to nikde není vidět. Na jedné straně věřící tvrdí, že Duch sv., tedy ten stejný Bůh jak Ježíš, církev, i jednotlivé věřící řídí, na druhé straně je vidět, že co 50 let církev mění svá tvrzení, ale vždy to prý je na popud Ducha, který si prý vane kudy chce. A tak se dá pokračovat. Samozřejmě se to dá pochopit pokud člověk uváží, že Bůh není nijak definovaný, tudíž ani poznatelný a nedá se tedy dokázat, že vůbec existuje.
Tradičná katolícka ženskosť
Kňaz o dôstojnom obliekaní
Je jedna kniha, ktorú napísala Colleen Hammond (Dressing with Dignity, prekl. Obliekanie sa s dôstojnosťou), má naozaj dobré argumenty o dôstojnom obliekaní. Autorka knihy zvykla byť feministka a rada nosila dámske nohavice. Nosila džínsy a podobne a myslím, že to bola atraktívna dáma, pracovala ako modelka a hlásateľka počasia v televízii a jednoducho milovala nosenie nohavíc.
Potom si prečítala štúdiu o mužoch, kam sa mužské oči upierajú, keď žena chodí v nohaviciach a keď má oblečenú sukňu alebo šaty. A keď žena chodí v nohaviciach, mužské oči okamžite zamieria na jej zadok alebo stred. To sa proste stane. Stáva sa to z niekoľkých rôznych dôvodov. Pretože muži sú primitívi, tak by to povedala dnešná kultúra. Nie nie nie, muži sú stvorení určitým spôsobom a žiadostivosť ich núti určitým spôsobom reagovať a keď žena chodí v niečom, čo by nosiť nemala, muži sa tam pozerajú. Ide o to, že ženské telo je posvätnejšie ako mužské. Rodí život, však? Preto, ak sa pozrieme na dôstojnosť nášho tela, žena v starom zákone, ktorá sa obliekla ako muž, mala byť ukameňovaná. Toto je v starom zákone. Bolo to v levitskom zákone a to preto, lebo to prinášalo zmätok. A ak poviete, aký zmätok, tak napríklad, že štvorročný chlapec môže povedať, že je dievčaťom. Toto je kultúra, v ktorej dnes žijeme.
Začalo to feminizmom a feminizmus pretláčal nohavice. Nohavice pretláčali naozaj tvrdo. Je pre ženu od podstaty zlé, ak chce mať nohy v teple a nechce sa lopotiť so sukňou? Nie, pre ženu to nie je od podstaty zlé. Ale veľakrát je to tak, že sukňa zakrýva časť ženského tela ako skutok dobročinnej lásky pre iných mužov a aby si strážila svoju vlastnú dôstojnosť. Nepotrebuje, aby sa jej všetci pozerali na zadok.
Keď som bol na púti, je to dlhé údolie, prejsť ním trvalo asi týždeň, boli tam Mexičania. Privezú ich autobusmi, nechajú ich zostať v Spojených štátoch počas určitej sezóny a oni len pracujú na poliach a celý deň zbierajú úrodu, ale vedľa seba pracujú muži a ženy. Mexické ženy zvyčajne nosia džínsy. Ale vždy mali na sebe niečo, čo im zakrývalo zadnú časť tela, pretože sa celý deň neustále zohýnajú a muži by len civeli na zadky. Urobili to zrejme nielen preto, aby im muži nepozerali na zadok, lebo to ženy urážalo, ale pravdepodobne to robili ako skutok dobročinnej lásky pre svojho blížneho.
Mnohé ženy sa pozerajú na nosenie nohavíc zo svojho vlastného pohľadu, nie z pohľadu niekoho iného: Nohavice sa mi páčia. Zaslúžim si ich. Chcem ich. Mne je v nich teplo. Nevidím na nich nič zlé. Ja, ja, ja. A potom muži upadajú do smrteľného hriechu, pretože máš na sebe obtiahnuté džínsy. A ľudia sa pozerajú na tvoj zadok. Dokonca aj tí, ktorí sa nechcú pozerať na tvoj zadok, sa pozerajú na tvoj zadok, pretože je zvláštne, že celý zadok je zvýraznený úplne obtiahnutými džínsami priamo pred niekoho pohľadom. A hovorím to preto, že na novus ordo (novej) omši často, keď si kľaknete v kostole, máte mužov, ktorí sa snažia modliť, je so svojou ženou a svojimi deťmi a priamo pred jeho tvárou je zadok ženy. Proste to nie je správne. Nie je to správne.
Ženské telo je iné ako mužské. Jej telo je stvorené tak, aby priťahovalo. Boh to tak urobil. Na svete nie je nič krajšie ako žena. Posledná vec, ktorú Boh stvoril, bola žena. A On ju urobil najdokonalejšou a najkrajšou a muži sú stvorení, aby sa na ňu pozerali. Takže ak sa ženy správne nezakrývajú, muži sa pozerajú a nie je to vždy ich chyba. Pre týchto mladých mužov sa to stáva utrpením, pretože majú dnes k dispozícii elektronické zariadenia a podobné veci. Majú pornografiu a iné. Potom, keď konečne naberú odvahu s tým všetkým prestať, naraz majú do činenia so ženami, ktoré poskakujú po ulici oblečené ako superhrdinky, alebo majú na sebe úzke džínsy a predstierajú, že sú supermodelky. Sú to krásne mladé dámy. Čo majú títo chlapi robiť?
Jedná sa tu teda skôr o skutok dobročinnej lásky. Takisto o pochopení dôstojnosti ženy. Tieto ženy nerozumejú svojej vlastnej dôstojnosti. Myslia len na seba. Je teda od podstaty nesprávne, že žena nosí nohavice? Obtiahnuté elastické nohavice? V skutočnosti sa tomu hovorí nahota. Pápež Pius XI., keď mal na audiencii v Ríme cyklistov oblečených v cyklistických elastických nohaviciach, poukázal na ich spôsob oblečenia (bolo to v 20. rokoch minulého storočia), povedal, že je to nudizmus. Bol to nudizmus.
Prečo sa ženy dnes promenádujú v obtiahnutom oblečení? Je nesprávne nosiť obtiahnuté nohavice? Môžete nosiť obtiahnuté nohavice, pretože v šatách vám môže byť zima.
Ak máte pod šatami/sukňou hrubé elastické nohavice/pančuchy, bude vám teplo. Bude to cudné a budete dobrým príkladom. Vaše telo bude zakryté.
Podobne je to s kňazmi. Zväčša starší kňazi oblečení v kňazskom odeve a sú trochu pri sebe, alebo ako keď ženy napríklad vystupujú z auta v džínsoch a si ich musia napraviť, vytiahnuť vyššie, to isté sa deje s mužmi, keď trochu priberú, no reverenda to všetko zakryje, však? Chráni dôstojnosť kňaza. Automaticky to očakávame. Alebo aspoň dúfame, že to tak bude. Prečo to kňaz musí robiť? Pretože to chráni dôstojnosť. Súvisí to s dôstojnosťou.
Chcem tým povedať, že muži nie sú až takí príťažliví, a tak sa len málokomu páči pohľad na mužské zadné časti tela. Myslím, že podľa žien niektorí muži možno majú pekný zadok, a tak si to ten muž možno potrebuje uvedomiť, že má peknú zadnú časť tela a nenosiť obtiahnuté nohavice, no zvyčajne to tak nie je.
Najlepším argumentom je pozrieť sa na dôstojnosť ženy. Berte to z pohľadu Boha, ako ju stvoril. Nie je to ukazovanie prstom a tvrdenie, že ženy sa musia takto obliekať, pretože to povedali muži, alebo prečo to majú muži ľahšie, tým, že môžu nosiť nohavice. Súvisí to s dôstojnosťou tela.
~ Sensus Fidelium youtube
Kdo toto tvrdí o ženském odívání, má problémy se svou sexualitou, ať se jedná o kohokoli. Muslimské ženy jsou velmi zahalené a přesto se na nich muži dopouštějí znásilnění. Vina se klade ženám, ne těm, kteří chtějí ženy ovládat. Kde chybí úcta a respekt, nepomůže nic. Důstojnost ženy není v oblékání, ale v tom, že jí muži v celibátu nemanipulují do role, která ji drží v podřízeném postavení. Jsou to plky lidí, kteří si sami velmi rádi prohlížejí ženy jakoby zamrzli v pubertě. Měli by chodit na koupaliště, aby si zvykli na normální lidi.
A kdo tvrdí, že ženám se nelíbí mužské pozadí, je fakt mimo reálný život. 🙂
Adelaida de Carillo – svědectví o nebi a peklu
https://www.youtube.com/watch?v=Surh_Vpw-io
38. minuta
Ježíš vzal ženu do pekla a ukázal jí, kdo tam trpí. Přímo jí řekl: Dcero, ukážu ti ženy, které si dávají make-up na své tváře. Řekla jsem Pane, já také používám make-up a aplikuji pudr na svoji tvář, abych vypadala krásněji a zakryla černé tečky na tváři. Pán mi řekl: „Tyto věci se mi nelíbí, těší mě pouze přirozený vzhled mých svatých. Žena má těšit mne a svého manžela.“
V tu chvíli jsem uviděla ženu, která držela zrcadlo ve svých rukách a démoni ji nutili malovat si tvář. Ona aplikovala tekutinu na svou tvář a její pokožka a svaly odpadly od tváře. Možná posloucháte tuto zprávu a říkáte si, že make-up není hřích. Řeknu vám to nyní, když Bůh mluví, my všichni musíme poslouchat. Tato žena neposlechla, když byla na Zemi a nyní je v pekle. Nyní je v pekle nucena si malovat svoji tvář dnem a nocí.
Tvůj oděv hovoří….
Odmítejte stále nestoudnější a provokující módu!
Pocit studu je Boží dar. Vymezuje nám zevnitř hranice, které nesmíme překročit, pokud nechceme klesnout pod svou důstojnost. Kde již není u člověka žádný stud, můžeme si být jisti, že v jeho životě něco selhalo a potřebuje dobré vedení, aby se upravilo jeho sebehodnocení.
My ženy máme zvláštní odpovědnost, pokud jde o náš oděv.
Ne nadarmo říká Pius XII.: „Kdyby křesťanky měly tušení o pokušeních a pádech, které způsobují svým oděvem, zhrozily by se zodpovědnosti…. Nevidíte, že existuje hranice, kterou móda nesmí překročit, protože jinak se stává zkázou pro vlastní duši i pro duše jiných?“
Kdo chce, aby byl milován sám o sobě, ať se zamyslí, jak se obléká.
Tvůj oděv řekne víc, než všechna slova a všechny tvoje činy za celý týden. Jaký šat nosíš, takový je tvůj výrok. Má jasný hlas: Buďto požehnání nebo kletbu.
(M. Seman)
Proč si vůbec stěžuje tolik žen na údajně „zlé“ muže, kteří jsou „dotěrní“, nebo i znásilňují? Když vystavují beze studu dráždivé části svého těla, nemohou se divit, jestliže je někdo obtěžuje – a první obvinění musí upřímně obrátit proti sobě. Zde platí přísloví: „Kdo si hraje s ohněm, popálí si prsty!“
Podívejme se na nepřehledné množství stále ohavnějších sexuálních zločinů. To jsou v prvé řadě plody celosvětové sexualizace prostřednictvím sdělovacích prostředků – televize, časopisů, reklamy, divadla, výtvarnictví a literatury, pomocí „sexuální výchovy“, drog, esoteriky a New Age a různých psychotechnik a v neposlední řadě módy, která je zrcadlem ducha doby.
Stydlivost, která se projevuje také v oblékání, je jako vůně květu a ozdoba, která okouzluje. Je jako koruna, která slouží ženě ke cti, dokud si ji chrání.
My ženy bychom měly dbát na to, abychom se nedaly vykořisťovat a vystupovat rozhodně proti porušování ženské důstojnosti nejrůznějšími způsoby, včetně módy. Jestliže při tom uplatníme všechny dobré ženské vlastnosti, se dá čekat, že u opravdu milujících a správně smýšlejících mužů získáme na ceně.
Kdo chce správně posoudit oblečení křesťanské ženy, ať se ptá, zda by v takovém šatě chodila Panna Maria. Hodnocení bude snadnější a jistě správné.
Sv. Jan Zlatoústý soudil již ve 4. století: „Tvrdíte, že jste nikoho nepřivedly k hříchu. Svými slovy opravdu ne, ale udělaly jste to svým oděvem a svým chováním….Když jste někoho dohnaly k tomu, aby hřešil ve svém srdci, jak můžete být bez viny…?“
Karel Čapek napsal:
Pokud chce mít národ budoucnost, musí si zachovat mravnost. Nedělejte ze svého těla výkladní skříň a neničte mravní smysl národa. Nevěřte, že nahota je estetická, protože k obnaženému tělu nemůže člověk zůstat lhostejný.
Nezatěžujte své svědomí provokujícím oblečením!
Mt 18,6-9:
Kdož však někdo z těchto nepatrných, které ve mně věří, svede ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl potopen hluboko do moře. Běda světu, že svádí ke hříchu! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda tomu člověku, skrze kterého pohoršení přichází!“
Otec Pio:
Tento světec posílal nedostatečně oděné ženy od zpovědnice bez rozhřešení a ani nedovolil, aby se takové ženy ke zpovědnici přiblížily. Byl neúprosný, hřímal slovy: „Jdi se ustrojit…Nemravná…..Špinavá… Necudná…..“ Jednou řekl jedné dívce: „Rád bych ti usekl paže, protože bys méně trpěla, než budeš trpět v očistci…“ Jiné řekl: „Nahé maso bude hořet…“
Říkával duchovním dcerám: „Pán zavrhuje neslušnou a pohoršlivou módu. Máš-li možnost, kup si šaty jaké chceš, ale nesmíš se za žádnou cenu řídit pohoršlivou a neslušnou módou…“
Ježíši, uzdrav a naprav, co jsem rozbila, protože jsem byla hloupá a nevědomá, samolibá nebo žádostivá, zajatá v omylech pozemské žádostivosti a vášní různého druhu.
Požehnej všem, kteří se provinili, protože jsem je přivedla do pokušení. Ježíši, dopřej jim ze svého Srdce tisícinásobné odčinění, aby zcela spočinuli v Tvé milosti.
Zvláště Tě prosím za ty, které miluji celým žárem svého pozemského srdce a své nesmrtelné duše. Ježíši, žehnej nám. Amen.
https://fatym.com/view.php…
“Svatý Jan Zlatoústý zase ve druhé polovině 4. století shodil prostitutku ze skály, aby tak demonstroval svůj odpor proti sexuálnímu pokušení. Že tím porušil jiné boží přikázání „nezabiješ” ho zřejmě netrápilo.”
“Dalším vzorem nezkažené morálky byl Pavel, ze všech apoštolů největší nepřítel žen, který sebemenší fyzický kontakt s opačným pohlavím považoval za zdraví škodlivý.”
Jeden násilník zabil ženu kvůli své úchylce, druhý byl před svou konverzí zamilovaný. Každý extrém plodí extrémy a šíří nenávist. Svatý znamená žít v Boží přítomnosti (pro nevěřící v dobru) a to člověka proměňuje. Asketismus vnímám jako touhu vyniknout, neslouží dané osobě, ani čtenářům jeho zápisků a škodí celé církvi. Znám svaté – rodiče s těžce mentálně postiženými dětmi, lidi, kteří pečují o duševně nemocné v neziskových organizacích, všechny, kteří vidí člověka. Všichni, kteří bojují za existenci Ukrajiny se vědomím, že se nemusí vrátit k rodině, zdravotní sestry, …
Asketům, kteří bojujíc se svou sexualitou a své problémy projektují do žen nebo do světa, nevěřím. Ohnivě mluvit a psát knihy není totéž jako žít s lidmi.
“Ježíš nehledí na dress code” ………………
Skutečně nehledí?
Žena ať se neobleče v roucho mužské a muž ať neužije roucha ženského; jeť ohavný u Boha, kdo takové věci činí. (Deuteronomium 22:5)
Setkal jsem se s názorem hovořícím zhruba o tom, že deset ran egyptských nebylo ničím proti „nožní pandemii“, která se po celém světě rozšířila během 20. století. A s názorem jsem se ztotožnil, neboť jako mnozí další vnímám onen všeobecný mravní a společenský úpadek, který je jak příčinou, tak i dílčím důsledkem tohoto jevu. O tomto odpadu od transcendentálně zakotvených a tradicí udržovaných bazálních hodnot bylo již napsáno mnohé, přejdu tedy rovnou (se stále přítomným důrazem na tuto souvislost) k tématu.
http://www.stjoseph.cz/zeny-nepatri-do-kalhot/
čím do větší hloubky tajemství Kristova vykupitelského příběhu sestupovali teologové, mučedníci a světci, …………………
Lidově by se to dalo vyjádřit i tak, že si stále více a více vymýšleli. A to je, prosím, nechci urážet.
Trefné!
Kněz ve zlatém rouchu je podobný kýč jako laciná halenka plná třpytek. Je snesitelná u malých holčiček nemajících vkus nebo u barové tanečnice. V nápadném rouchu nevidím oslavu Boha, ale povrchnost. Kdo je mimo je mimo a má to v hlavě, napadání žen nezabrání žádné oblečení, pokud se jedná o sexuálního predátora. Vždy jsem potěšena, když v létě vidím v kostele turisty v kraťasech a tílku, protože přišli i když jsou na dovolené. Spíte-li pod širákem, musíte si s sebou nést to opravdu nejnutnější, a oblečení do kostela to fakt není.
Inu Celestin to dobře vystihl. Ale dnes je to jiné.
Měl bych jen drobnou poznámku k tomu odlišujícímu dresscodu prvotních křesťanů. Tehdy to možná bylo aktuální.
Nicméně později se Celestin I. ohradil proti oblečení odlišující kleriky od sekulárních zaměstnanců. Údajně se k tomu vyjádřil:
“Biskup se má od světských úředníků odlišovat zbožností a ctností, ne oděvem.”