Recenze: Nová kniha Marka Orko Váchy reaguje na tíhu doby post-covidové

Jestli něco Marek Vácha ve svých minulých knihách jen naznačoval, v této to řekl zcela bez okolků a polopatě tak, aby tomu rozuměl každý. Pravda, nakolik k ní máme jako křesťané přístup, není majetkem, s nímž si můžeme dělat, co chceme.

Dostat se ze světa provonělého láskou a ohledy člověka k člověku do světa, v němž se věří na Great Reset, špionážní ponorky ve vakcínách proti Covidu-19 a návrat církve do 19. století, není snadné. Nová kniha římskokatolického kněze a vědce Marka Váchy Nemocí stala se pravda je důkazem, jak snadno se to může stát člověku, který většinu svého života rozmnožuje v lidech naději pocházející z jeho setkání s Kristem. Vedle oprávněných nářků nad tím, co část obyvatel téhle země udělala nejpozději od pandemie Covidu-19 se svým mozkem a se svým srdcem, tu ale najdeme asi jeden z nejsilnějších textů o ženě a knězi, který je vlastně žalmem zpívaným s takovou bolestí duše, až se vám z toho objeví slzy v očích.

Soubor Váchových příležitostných textů z let 2021–2023, mezi nimiž najdeme i text starý patnáct let, je zcela odlišný od jeho předchozích titulů. Reaguje na tíhu doby covidové a post-covidové, v níž se nemalá část našich spoluobčanů a mezi nimi i lidé žijící v různých církvích rozhodla vsadit svůj život na různé alternativní pravdy, jak nazývají rozličné podoby lži a otřesné hlouposti putující mezi nimi zvláště po sociálních sítích. Také Marek Vácha se stal adresátem řady neuvěřitelných dopisů a vzkazů, v nichž se lidé, kteří možná ještě před pár lety s užitkem a radostí četli jeho knihy, vyznávají ze svého vnitřního rozchodu se vším, čemu do té doby věřili a čemu také leccos obětovali. 

Společností, uvažuje Vácha, prostupuje tsunami konspiračního náboženství a odporu ke kritickému myšlení, které zasahuje lidi bez rozdílu vzdělání a sociálního postavení na těch nejcitlivějších místech. Lidé jsou unavení a nemocní z toho, co se děje kolem nich, čemu nerozumí a co nemají šanci ovlivňovat, nebo o to vůbec nestojí. Vácha přírodovědec, který se na rozdíl od mnoha křesťanů nikdy nebál trvalého a kontextuálního teologického školení, je všemi těmi konspiracemi, hoaxy a neznalostí, kterou ani ti nejlaskavější učitelé nemohou odpustit dětem na prvním stupni základní školy, rozbolavělý. Vysvětlovat po tisící na všech různých fórech, kam je zván, včetně kostelů a církevních shromáždění, že jednoduchost pravdy tkví v tom, že k ní vedou složité cesty, na nichž se člověk musí osvědčit v dialogické oponentuře svého poznání a svých pádů a svých vzkříšení, musí být únavné. Hledání primitivních odpovědí na složité věci v délce sloganu vrhá lidi do náruče všemožných politicko-nábožensko-ezotericko-byznysových kreatur, což je dříve nebo později vytrhne z jejich mezilidských vztahů a úkolů, které si ještě v jasnějších chvílích vytkli.

Marek Vácha však není jenom vědec, ale také katolický kněz, rozkročený mezi svou domovskou farnost a Prahu, jenž v síle svého služebného kněžství má přinášet lidem to, co jinde najít nemohou. Jenže duchovní kondice některých katolických společenství není dobrá, a tak kněz, který by měl být, řečeno s italským teologem českého původu Vladimírem Boublíkem, „stavitelem katedrál“, musí dnes a denně hasit požáry mezi lidmi, které se vůbec netýkají náboženských, nedejbůh teologických skutečností, ale každodenního teroru online internetové „pravdy“, kterou si mezi sebou lidé posílají asi tak miliónkrát častěji než třeba uzdravující citáty z evangelia.

Kněžské téma, které se objevilo již v předchozích autorových knihách, protkává i jeho nový titul, zvláště pak kapitoly „Žena a kněz“ a „Excurrendo“. S ještě větší naléhavostí a s otevřeností, která je českému katolickému prostředí zcela cizí, hovoří o svém kněžství, o svých pocitech, o svých představách, o svých zmarněných snech, ale i o tom, jak obrovské požadavky mají lidé na kněze. Kněz, který je pro ně stále alter Christus, musí být k ruce 24 hodin denně a musí umět odpovědět na všechno, co je trápí. Vácha pochopitelně poznal, co to znamená, když si nějaké společenství chce ochočit kněze jako domácího mazlíčka, který jim bude na zavolání poskytovat servis asi tak jako odtahová služba. Nadto na něj kladou nerealistické nároky a zajímají-li se vůbec o jeho vnitřní život, pak je to v 99 % jeho život osobní a intimní, nejvíc ovšem postelové aféry a drby všeho druhu. 

Recenze: Vést budoucí pastýře na životní cvičiště

• Daniel Gomola
• 17.11.2023

Sdílet

Ne, Marek Vácha se nebojí psát o tom, co jako bohoslovec i kněz zažil a slýchal o celibátu a kněžském životě. Nedělá mu zatěžko být kritický k metodám výchovy, kde se na ženu pořád hledí jako na onen pověstný „sloup v plotě“, který by měl kněz – a podle jeho vzoru každý poctivý katolický muž – obloukem minout. Bude-li tyto pasáže číst rektor semináře a jeho spirituálové, patrně nad nimi mávnou rukou. A nedivím se jim. Sami vyrostli v prostředí, v němž jsou zdravé mezilidské vztahy a styky vzácné. Třeba i oni volají o pomoc…

Rozechvívající jsou Váchovy úvahy o tom, zda by to neměl v okamžicích, kdy se všechno jeví jako beznadějné, zabalit. Všichni ti zastánci romantického celibátu kněží a zasvěcených osob, kteří měří lidský život příliš jednostranně, totiž nemají potuchu, o čem je kněžství člověka 21. století a kdo před nimi u oltáře vlastně stojí, na co myslí, po čem touží a co by rád. Marek Vácha píše: 

„Po mnoha letech se vidíme v Praze. Jedu pak autem zpět stošedesátkou po dé jedničce, poslouchám naplno muziku a zapaluji cigarety jednu od druhé a chci umřít a chci, aby jelo auto v protisměru, aby to nebyla moje chyba. Povídka Seňor, co pak vyjde v Neumělcích.“ Marek Vácha prožívá to, co prožíval třeba náš Vladimír Boublík i jeho kolega a přítel Karel Skalický. Prožívá, co to je, když ti mezi prsty protekla nejlepší léta života, v nichž si nemohl být nablízku své ženě a svým dětem a žít své kněžské povolání třeba tak, jako ho žili kněží a biskupové nejméně tisíc let dějin římskokatolické církve. Píše: 

„Kdysi jsem Bohu dal, nebo spíš jsem si myslel, že dávám Bohu, své mládí, svou rodinu, kterou bylo možno založit ve vteřině, křižovatku, která byla velmi, velmi reálná. Dnes již ne. Už není komu co dát. Dnes zbývá již jen jedna cesta, zbývá již jen jedna jediná cesta, zbývá již jen jít dál, krok za krokem. Jsou rány, které čas neuzdraví. Neupláču tomu a půjde to se mnou do smrti. Minimálně do smrti. Bude to přicházet v noci. Bude se to na mě dívat ve dne. Je to se mnou ráno i večer. V těch očích vidím vesmír i dnes a budu navěky. Nikdy to nesejde z mysli.“

Kdyby si novou knihu Marka Váchy přečetli čeští a moravští biskupové, pak nejsou-li úplně vybiti ze svých citů, měli by i na základě tohoto svědectví udělat všechno pro to, aby se církev mohla uzdravit i na této úrovni. Nevím, jak Marek Vácha, ale i já jsem přišel v covidové a post-covidové době o některé kolegy a známé; a vím, že jsou kostely, kam se už nikdy nepodívám. Autor naznačuje, na co v dalších letech svého života vsadí a v čem bude pokračovat, dokud mu to síly dovolí. Mnohé pasáže této knihy by měly zaznívat v kněžských seminářích a všude tam, kde je pravda tak slabá, že se může rázem zaměnit se lží a učinit člověka nemocným až do hloubi kostí. Jenže kdyby jen střípek Váchových životních zkušeností vzali lidé v církvi i mimo církev za své, jako smyslů zbavení by volali po změnách, oproti kterým je i stávající synodální cesta jen lacinou cukrovou vatou z poutě za hasičárnou. 

Jestli něco Marek Vácha ve svých minulých knihách jen naznačoval, v této to řekl zcela bez okolků a polopatě tak, aby tomu rozuměl každý. Pravda, nakolik k ní máme jako křesťané přístup, není majetkem, s nímž si můžeme dělat, co chceme. Kněz, který na sebe svým dobrovolným, polo-dobrovolným rozhodnutím vzal i zvláštní tragiku života na ostří hraně, není naším papouškem, kterého máme zavřeného v kleci a po němž chceme, aby k obveselení návštěv říkal: „Pepíku, máš nudli na triku!“ Zkusme si něco z toho, o čem píše ve své knize, pustit do vlastních srdcí a zkusme si představit, jak bychom na tom byli my, kdybychom museli stát v jeho botách. Kniha, která by si zasloužila pevnější mosty mezi jednotlivými kapitolami, by vás neměla v adventním čase přemýšlení o sobě samých minout.

„Není to sen. Jdeme podél vody, dál do kopců, dál a dál, až na to místo. Nahoře ve skalách jsme si to řekli, každý jednu větu, a ticho. Tehdy poprvé, takto se to stalo, jsem začal rozumět řeči ptáků, poprvé jsem pochopil, co mi říkají květiny, a poprvé porozuměl bzučení hmyzu. Louky byly večer ze stříbra a v tom lehkém vánku jemně stříbrně zvonily. Pozdě k ránu jsem se pak vracel přes pláně, už sám, letěl jsem nad cestou. Jen mi neříkejte, že je to špatně. Kvůli té jedné vteřině, kvůli té jedné větě stálo za to se narodit, kvůli ní stálo za to žít, kvůli ní stálo za to zemřít. Větší dotek lásky už v životě nepřijde. Jen mi neříkejte, že je to špatně. V těch očích jsem spatřil celý vesmír. Tohle přece nemůže být špatně. Vydechuji lásku, jsem láskou.“