Mám takový dojem, že letos lidi v mém okolí berou předvelikonoční půst nějak vážně. Jsem dojatá, když pozoruji snahu některých svých přátel o nové a hlubší přiblížení se k Bohu. Hledají pravidelný čas pro modlitbu a rozjímání, přemýšlejí, v čem skutečně nacházejí povzbuzení a útěchu, čistí své myšlenky a vyhýbají se bezduché zábavě a potravinám se spoustou cukru nebo konzervantů a soli. Inspirují mě.
Přemýšlela jsem, co mají jejich snahy společného, protože mi připadalo, že pod jednotlivými disciplínami se rýsuje nějaký shodný základní vzorec. Jeden z mých přátel si například uvědomil, že každé své jídlo strašně hltá. Zjistil, že se tím pravděpodobně obírá o potěšení z chutí a vůní potravin. A taky toho sní víc. Jeho postní disciplínou je vychutnávat s vděčností každé jednotlivé sousto. Pro toho, kdo je celý život zvyklý jíst rychle, to může být dost obtížný úkol.
Výsledky takové postní disciplíny mohou být opravdu překvapivé. Když si jednou zvyknete jíst pomalu, když si uvědomíte ten rozdíl mezi halabala spolykanými velkými sousty a pečlivě pokousanými a vychutnanými až do dna, když u jídla nic nečtete, neposloucháte ani nesledujete a opravdově se soustředíte na to, co jíte, nemůžete se tak snadno vrátit do původního nastavení. Cítíte rozdíl v trávení, protože je lehčí. Čas jídla se najednou stane něčím málem slavnostním. Vybudujete si nový návyk.
Možná, že tím základním vzorcem je tedy zpomalení. Je čas postavit se uspěchanému tempu života a zvolit si jiné. Když se soustředím jen na jednu věc, třeba právě na jídlo a jeho konzumaci, je jasné, že to, co bych jindy zvládla zároveň, musí počkat. Nepustím si k polévce podcast, ani nebudu koukat na film nebo na pouhý jeden díl seriálu. Neodpovím na naléhavou esemesku, ani nebudu projíždět novinky na sítích. Ani nápad, že bych jedla při chůzi na ulici! Musím to každé udělat zvlášť a pěkně jedno po druhém. Zpomalím a výsledkem bude, že si ten život intenzivněji vychutnám. To je půst jako řemen.
Někteří mí přátelé se zaměřili na svůj duchovní život. Rozhodli se vnést řád do svých modliteb. Přemýšleli o časech, které by jim pro jejich tiché chvíle připadaly nejvhodnější, hledali způsob, jak to vůbec dělat. Někteří se nořili do ticha, jiní hledali dokonalá slova. Soustředili se na hlas svého srdce. Co Bohu touží vyjádřit? I tady museli zpomalit, protože pokud nechtěli použít své obvyklé modely, potřebovali hledat, tápat a zkoušet. Když sedíte v tichu, nemůžete u toho spěchat, to dá rozum.
Taky jsem se připojila. Nemůžu říct, že bych se pokoušela prosadit si nějaké zbrusu nové návyky. Spíš jsem si uvědomila, že některé už v mém životě zakořenily a brala jsem je jako samozřejmost. Bylo hezké se znovu rozhodovat pro větší hloubku a pomalejší tempo svého života. Jen jedna věc mě vyděsila. Já přece nechci tyto věci po Velikonocích opustit. Já si je chci v životě ponechat. Netoužím se vracet ke spěchu a zmatku. Vyvstala mi tedy naléhavá otázka: Jak se budu postit příště? Přeháním. Byl to spíš úsměvný nápad. A odpověď mě napadla okamžitě: Pořád je kam růst.
