Nemálo našich současníků se ke křesťanskému poselství i víře dostává prostřednictvím více či méně fundamentalistických společenství. Ty působí na první poslech přesvědčivě, mají kvalitní marketing a přináší jednoduché odpovědi. Navíc ještě vyvolávají dojem, že jsou zcela oddáni bibli. Důsledkem takového přístupu jsou však také lidé různým způsobem zranění a podvedení, kteří vystřízlivěli až do zahořklosti. Všem takovým stejně jako těm, kdo se vskrytu srdce ptají, není-li údajná biblická opravdovost jen skrytou podobou touhy ovládat druhé, je určena esej františkána Richarda Rohra Číst bibli jako Ježíš.
Poselství bible Rohr vykládá „ježíšocentricky“. Všímá si toho, jak ke svým vlastním svatým písmům, tedy Zákonu a Prorokům přistupuje novozákonní Ježíš, vyzdvihuje důrazy, jež přitom vyniknou, a doporučuje jít podobnou cestou. Číst kontemplativně, vnímat ježíšovské důrazy na milosrdenství, Boží zastání slabých a odstrkovaných, bránit se tomu, když si poselství bible uzurpují ti, kdo chtějí druhým diktovat a ospravedlňovat své konzervativní a mocenské pozice.
Autorův přístup má především terapeutickou funkci. V očích zklamaných lidí neobhajuje bibli jako slovo Boží, které spadlo z nebe „zavařené v igelitu“. Ale rehabilituje vztah křesťanů k ní jakožto jedinečnému zdroji milosrdenství dopřávaného přes všechny možné bariéry, kastování a odmítání, jichž se v dnešní době mnozí církevní bafuňáři i jejich ovečky napříč konfesemi chytají. Text lze číst i nabízet jako lék na duši zmatenou a zraněnou sektářstvím majitelů pravdy napříč konfesemi, ideology kulturních válek i náboženskou samospravedlností.
Když se autor vyrovnává s ideologií a přístupy křesťansky podbudovávané nenávisti, nebojí se jejich představitele postavit do řad Ježíšových odpůrců. Bůh příběhů bible, zejména těch líčených v exodu, jeho ozvěnách či právě evangeliích, je hluboce zaujatý pro outsidery společnosti, pro ty, jež sevřely panující poměry nebo křesťanské předsudky.
Autor se nevyhýbá ani takovým pojmům jako je „pouhý humanismus“ a upozorňuje, že tento výraz (byť ho často doprovází evangelikální úšklebek) vyjadřuje autentické postoje evangelijního Ježíše. Projevy, které evangelia líčí jako projevy Ježíšových oponentů či protivníků, učí zase vidět jako postoje, které se již dávno vtělily do přístupu a slov křesťanských autorit všeho druhu.
Rohrův Ježíš nás učí sklízet nejvýživnější plody poselství Písma. To nás zve k tomu, abychom nejen konzumovali, ale také se tázali, z jakých kořenů a na jakémžeto stromě ty podivuhodné plody nemoralizujícího přístupu, milosrdenství, inkluze a otevřenosti hříšníkům vyrůstají. A tady, zdá se mi, zůstává americký františkán čtenáři přece jen ledacos dlužen. Možná to bude tím, že se primárně vyrovnává s fundamentalismem amerického ražení, jehož projevy jsou v Evropě přece jen tlumenější.
Jak četl bibli sám Ježíš, nevíme, nenechal nám o tom žádnou písemnou zprávu. Apoštolové jako by před sebou měli pospolu s tradicí Ježíšových slov a příběhů i svitky Ježíšových Písem, Tóry a proroků. A pomocí těch „starozákonních“ citací (či narážek) dovysvětlují, oč jde v Ježíšově příběhu a jak mu správně rozumět. Nebyli první, takhle se na „Písma“ a jejich autoritu jako rámec zvěrohodňující prvokřesťanské vyznání odvolává i Pavel (viz 1 K 15!).
Nejde tedy jen říci, že si Ježíš svobodně a s autoritou vybírá, nač naváže – ale také to, že pro tohle rozhodnutí církev hledá (a nachází!) od počátku věrohodný doklad v Tóře a Prorocích. Koneckonců, touto textovou provázaností jsou poznamenána i samotná Ježíšova slova. Podobenství o tom, jak z hořčičného zrna vyroste největší strom, není nedokonalým příkladem z přírody, ani jen orientální nadsázkou, ale narážkou na „strom do nebe“ z Daniele 4,9.
Právě v nedostatečné reflexi návaznosti na Starý zákon lze vidět i autorovo malé docenění příběhovosti biblického poselství. Proces, kdy se z Ježíšových slov staly posléze čtyři různě komponované příběhy, lze vidět jako ozvěnu narativních postupů Tóry a proroků. Přičemž máloco léčí vlastními pochybnostmi nahlodanou a fundamentalisty rozbitou duši tak dobře, jako příběh.
Autor nás chce inspirovat přístupem patristických vykladačů, ale při svém plédování zapomíná, že právě v alegorizaci se rozbujel typ výkladu, jímž si církevní autority dokázaly ospravedlnit vlastní násilí. Stačí jen připomenout, na kolik násilím zmařených životů a znásilněných duší zadělal Augustinův výklad věty „přinuť vejít“ (Lk 14,23).
Rohr opakovaně upozorňuje na spjatost fundamentalismu s reformační Lutherovou zásadou sola scriptura. Jenže už si nedohledal, že je to ablativ, a je mu tedy potřeba rozumět jako prostředku, cestě, nikoli papírovému papeži. „Pouhým Písmem,“ říkal Luther, a navíc měl pro autoritu Písma jasně stanovené měřítko, totiž Kristovo dílo milosti. Kdyby autor nenahlížel na Luthera způsobem, jak ho vyobrazují fundamentalistické předsudky, zjistil by, že je mu v nejednom ohledu docela blízko.
Útlou knihu lze každopádně doporučit jako čtení osvobozující, jako přístup umožňující nalézt k bibli vztah hluboké odpovědnosti, důvěry a otevřenosti, který se přitom nezvrhne ve fundamentalistické blouznění. Zároveň je ji možno číst jako provokativní příspěvek do diskuse, proč a jak vlastně se dnes vůbec v církvi biblí zabývat.
Richard Rohr, Číst bibli jako Ježíš. Z anglického What Do We with the Bible přeložil Jan Spousta. Brno, Barrister & Principal 2021
Autor: Tomáš Trusina
Zdroj: Protestant
Foto: unsplash/Eliecer Gallegos
