Hlas žen v církvi, především té katolické, není slyšet. Jakkoli může takové konstatování působit banálně, tato skutečnost se znatelně promítá do struktur fungování křesťanských společenství. Zdeněk Jančařík palčivou problematiku nerovného postavení přetavuje do knihy Žena ať v církvi promluví, jež vyšla v nakladatelství Portál. Název je vroucím přáním a současně výzvou církvi, společnosti i světu.
V historii žena v církvi opakovaně a mnohdy i hlasitě mluvila a její hlas rezonoval maskulinní společností. Autor knihy Zdeněk Jančařík, salesián a katolický kněz, touží po tom, aby žena opět zněle promluvila. Pomyslně nás provádí církevními dějinami, počínaje Biblí, a zastavuje se u vybraných výjimečných žen, jež sehrály různými způsoby mimořádnou úlohu ve společnosti.
Text tvoří bohatá paleta rozličných medailonků těchto postav, dívek i starších žen, introvertek i extrovertek, řádových sester i myslitelek. Právě pečlivý a rozmanitý výběr žen – nenajdeme zde pouze příběhy středověkých a raně novověkých řeholnic a mystiček, nýbrž i výjimečných žen 20. století a současnosti – přidává knize na důvěryhodnosti.
Mezi jemně provedené portréty, vyzdvihující především naléhavý tón jejích hlasů směřující k církvi i světu, jsou vloženy kapitoly tematizující problematiku sexuálního zneužívání v církvi, stinné stránky řeholního života či otázku tajně vysvěcených žen na kněze za komunistického režimu. Jančaříkovým záměrem ovšem není sahat na staré či novější bolestné rány, nýbrž dojít prostřednictvím jejich přiznání k uzdravení. Samotnou tematikou se přirozeně vydává na tenký led, jehož tloušťka je nejslabší v zatvrzele zkostnatělých kruzích církve, oné choulostivosti je si však plně vědom.
Jednotlivé medailonky mimořádných žen i rozporuplné pasáže pojímá s velkým citem, lehkostí a jemností. Upozorňuje na již existující církevní feminismus, prosazovaný papežem Janem Pavlem II., a opírá jej o hojnost silných příběhů svatých a obdivuhodných žen včerejška i dneška. Věří, že skrze toto spojení může žena vskutku v církvi znovu zcela právem a naplno promluvit.
Velmi praktickými se jeví úryvky o dalších aktuálních a zcela běžných problémech vztahujících se k přijetí a působení žen – na lokální úrovni, ve farnostech. Ženy často nesmějí působit ani v ekonomických a jiných radách farnosti, přičemž jejich ostrakizace ubližuje jim i celému společenství.
Jistým prázdným místem lze označit nepřítomnost tipů a rad, jak napomoci zrovnoprávnění žen v církvi. Jančařík mluví o pomalém, zato trvalém posunu k lepšímu, a přesto neponouká k tomu, co by katoličtí laici mohli konkrétně dělat, aby se situace zlepšila.
Knihou se prolíná celá řada působivých myšlenek, ať už z per rozebíraných ženských osobností anebo od samotného autora. V první řadě jde o pronikavé povšimnutí, že katolická církev je, navzdory své maskulinní hierarchické podobě, ve své podstatě zženštilá.
Jančařík si tuto skutečnost vysvětluje kromě jiného mariánskou spiritualitou 19. století a značně vyšším počtem žen nad muži v mnoha kostelích. Závěrem knihy se tak nese nástin úvahy jungiánské povahy. Kniha, ačkoli je věnována ženám, se vlastně niterně týká i mužů. S Jungem řečeno snad proto, že v každém muži třímá část ženy a obráceně.
