Přesvědčení, že existuje jediná pravdivá odpověď na ústřední otázky lidstva a že tuto odpověď mám já, má na svědomí oceány krve: žádné království lásky z něj nevzešlo – ani vzejít nemohlo. Pokud ale nemůžeme být přesvědčeni o jediné „pravdě pravdoucí“, kterou máme, neskončíme v relativismu?
Můj poslední článek vyvolal neobvyklou vlnu reakcí. Jak to u podobných článků bývá, někteří souhlasili, jiní nesouhlasili, někteří hodně souhlasili, jiní hodně nesouhlasili. Dokonce se někteří obávají, zda předseda rady Církve bratrské nesvádí těmito názory církev do relativistických pekel. Proto si dovolím k článku přidat ještě jeden díl a možná něco dovysvětlit.
Některé znejistělo následující tvrzení: „Nemůže existovat jeden jediný správný výklad Písma. Naopak, ty církve, které si myslí, že ho mají, mají velmi blízko k sektám a skutečně se tak často chovají. Tam totiž jednotu ve výkladu najdete. Zároveň to ale vede k povýšenosti a nesnášenlivosti.“ Zároveň tím ale netvrdím, že máme na výklad Písma a hledání pravdy rezignovat a že se máme utopit v relativismu. Jenže není v tom rozpor?
Před pár dny jsem navíc slyšel jakousi přednášku či kázání, kde dotyčný – určitě v dobré víře – tvrdil, že jediný správný výklad Písma existuje. Jsem si jist, že není jediný, kdo si to myslí. Jak to tedy je?
Přesvědčení o pravdě plodí krev
Začnu citací významného britského myslitele Isaiaha Berlina (1909–1997), který napsal: „Máloco napáchalo větší škody než přesvědčení jednotlivců či skupin (nebo kmenů, států, národů či církví), že oni jsou jediným, výhradním vlastníkem pravdy. Je děsivě a nebezpečně arogantní domnívat se, že jediný ty máš pravdu: že máš magické oko, schopné vidět skutečnou pravdu: a jestliže ostatní nesouhlasí, pak se musí nutně mýlit. Přesvědčení, že existuje jediná pravdivá odpověď na ústřední otázky lidstva a že tuto odpověď mám já (nebo můj vůdce), má na svědomí oceány krve: žádné království lásky z něj nevzešlo – ani vzejít nemohlo.“
V kontextu současné české církve z pocitu vlastnictví pravdy sice neteče krev, ale může se stát zdrojem nesnášenlivosti, nadřazenosti a sektářské mentality typu „my to na rozdíl od vás víme“. Jenže stále jsem neodpověděl na otázku, která z textu logicky plyne: Pokud nemůžeme být přesvědčeni o jediné „pravdě pravdoucí“, kterou máme, neskončíme v relativismu? Co tedy s tím?
V roce 1997 Berlin věděl, že se blíží jeho smrt. Protože se na ni mohl připravit, požádal, aby jeho pohřební obřad vedl známý židovský myslitel Jonathan Sacks. Ten se rozhodl, že k uctění jeho památky bude citovat příběh starých židovských mudrců o stvoření světa:
Rabi Šimon pravil: Když se Bůh chystal stvořit Adama, přisluhující andělé se rozdělili do několika soupeřících skupin. Jedni říkali: „Nechť je stvořen.“ Druzí říkali: „Ať není stvořen“. Proto je psáno: Setkají se milosrdenství a pravda, spravedlnost s pokojem si dají políbení. (Ž 85, 11)
Milosrdenství řeklo: „Nechť je stvořen, neboť vykoná mnohé milosrdné skutky.“ Věrnost řekla: „Ať není stvořen, neboť bude plný nepravosti.“ Pokoj pravil: „Ať není stvořen, protože jeho hádkám nebude konce.“ Co tedy udělal Hospodin Bůh, požehnané budiž Jeho jméno? Vzal pravdu a mrštil s ní o zem. Andělé řekli: „Pane světa, proč takto činíš se svou vlastní pečetí, pravdou? Nech pravdu povstati ze země.“ Neboť stojí psáno: „Ze země vyraší pravda.“ (Ž 85, 12)
Pravda na zemi a pravda v nebi
Jak může Bůh mrštit pravdou o zem?! Zde je interpretace, jak ji předložil J. Sacks: Když Bůh vezme pravdu a mrští jí o zem, znamená to: aby se život dal žít, pozemská pravda nemůže být totéž co pravda v nebi. Boží slovo sice přichází z nebe, ale interpretováno je na zemi. Boží světlo je nekonečné, ale má-li se pro nás stát viditelným, musí projít lomem našeho porozumění. Pravda v nebi přesahuje prostor a čas, ale lidské vnímání je prostorem a časem vázáno. Stojí-li proti sobě dvě tvrzení, neznamená to nutně, že jedno je pravdivé a druhé chybné. Je možné, že každé z nich jen představuje odlišný pohled na skutečnost.
Rabín Abraham Kuk napsal: „Bůh se ke svému světu zachoval laskavě, když nevložil všechny dary na jedno místo, do jednoho jediného člověka nebo národa, do jedné generace.“ Dodal bych, že se Bůh zachoval laskavě, když všechno poznání nevložil do jedné církve. Zároveň pokud si nějaká církev či společenství, byť i nevyřčeně, myslí, že plné poznání či výklad Písma má, nejedná se více o církev, ale o sektu. Od takových rychle utečte.
Představte si na chvíli, že vaše církev nebo váš sbor má plné poznání pravdy. S naprostou jistotou víte, jak je to se sobotou či nedělí, se křtem dětí, s předurčením, s Kristovým příchodem, s Kristovou přítomností ve Večeři Páně, s opakovaným sňatkem po rozvodu, křtem v Duchu svatém atd. Oblastí, které se týkají jak etiky, tak věrouky, jsou možná desítky, možná stovky. Předpokládejme, že jste ke svému plnému poznání nedošli proto, že s vámi mluvil Kristus v lidském těle, ale protože jste velmi pozorně a podrobně četli Písmo a protože jste přesvědčeni, že jak jste to v Písmu vyčetli, je absolutní pravda a vy ji znáte.
Je-li tomu tak, potom se prostě nemůžete na druhé církve, sbory či křesťany dívat jako na sobě rovné. Pokud někdo tvrdí, že 2+2=3 pak ho budete mít rádi, ale v matematice je prostě mimo. Pokud máte plné poznání pravdy, pak před Kristem si sice s jinými křesťany rovní jste, ale nejste si stejně jako u uvedeného matematického příkladu rovni v poznání. VY poznáváte pravdu a tím i Krista, o kterém Písmo svědčí lépe, hlouběji než druzí. A jaký asi pak máte přístup k druhým? Jednak budete vědět, že druzí jsou mimo, a jednak budete utvrzovat svoje věrné o vyvolenosti vaší skupiny. Jenže přesně takto se chovají sekty. ONI jediní vědí, jak je to správně, a to jim logicky dává pocit nadřazenosti.
Žít svou víru s respektem k ostatním
Citovaný Sacks píše, že „v dějinách civilizace se nic neukázalo být obtížnější, než vidět Boha, dobro či lidskou důstojnost v těch, kteří mluví jiným jazykem než mým, mají jinou barvu pleti, jejich víra není mojí vírou a jejich pravda není mojí pravdou“. Když vztáhneme jeho slova na křesťanstvo, pak je pro nás někdy obtížné vidět Krista i v jiných křesťanských tradicích. Proč si to nepřiznat? Jenže to neznamená sektářskou povýšenost a pocit, že spolu nemůžeme mluvit, a dokonce se od sebe učit.
Je zcela v pořádku, že někdy spolu nemůžeme být v jedné denominaci, že z nějakých pro nás důležitých důvodů se nevejdeme do stejných škatulek, kterým říkáme doktríny, to nás ale nesmí vést k pocitu vlastnictví pravdy nebo k rezignaci inspirovat se od druhých.
Doufám, že je dostatečně jasné, že výše popsaným není řečeno, že cokoliv, co někdo dělá nebo říká v Božím jménu je správné, či dokonce že máme rezignovat na poznávání pravdy. Chci sdělit, že mohu či můžeme žít naplno svůj příběh víry a zároveň vědět, že zde jsou i další příběhy dalších křesťanů, kteří podobně jako já hledají Boha a setkávají se s ním, byť způsobem, kterému možná nerozumím, možná je mi cizí, možná mi v něčem nedává smysl, ale setkávají se s ním.
Tento přístup nám pak dává prostor spolu někdy více či méně nesouhlasit a zároveň se nebát si vzájemně pokládat někdy nepříjemné a těžké otázky. Proč? Protože jsem přesvědčen, že i moje nebo spíše naše tradice a náš výklad Písma má co nabídnout a čím druhé obohatit. A pokud to nepřijmou, nic to nemění na našem vztahu a na vztahu k našemu společném nebeském Otci.
Pak může platit, že ti, jejichž víra je pevná, se necítí ohroženi, ale umocněni odlišnou vírou druhých. Byť to někdy v Bibli čtou nebo spíše vykládají jinak.
