Budiž nám uklidněním, že do tohoto klubu pochybovačů patřily i mnohé biblické postavy, které se s Bohem hádají, kladou mu otázky, nerozumí Božím cestám a řečeno nadpisem článku, které pochybují a někdy hodně.
Vzpomínám si na jakýsi obrázek, kde je vyobrazena mladá dívka sedící na malém ostrůvku uprostřed rozbouřeného moře. Dívka se drží kříže, pod kterým je citace Ježíšových slov: „neboj se, toliko věř“. Pointu, doufám, není třeba inteligentnímu čtenáři vysvětlovat. Problém je v tom, že i když věříme, stejně se čas od času lecčeho obáváme nebo pochybujeme. Jak tento verš ale číst? Stejná potíž je s pochybnostmi. Jak číst slova Jakuba? „Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána. Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane; je to muž rozpolcený, nestálý ve všem, co činí.“ Jk 1, 5–8
Nechci vykládat ani jeden z nadhozených textů, spíše se chci podívat na roli pochybností v naší víře. Někde jsem četl, že Descartovo známé „myslím, tedy jsem“ bylo inspirováno Augustinovým „pochybuji, tedy jsem“. Pointa je v tom, že pochybnosti mě mohou vést k přemýšlení nad vírou nebo k promýšlení víry. Jenže nevylučuje se pochybnost s důvěrou? Když Ježíš dával za vzor víru dětí, pak jedním z aspektů dětské víry je, že o svých rodičích nepochybují, protože jim důvěřují. Nemá být pro nás tento příklad inspirativní ve vztahu s naším nebeským otcem? Nebo je to ještě trochu jinak?
Před lety mě zaujal název knížky od Tomáše Halíka – „Co je bez chvění, není pevné“. Nejen název, ale i obsah knihy ukazuje, že pochybnosti jsou přirozenou součástí nejen víry, ale dokonce zdravé nebo pevné víry. V podobném duchu to vnímal Timothy Keller, když v jedné ze svých knih napsal, že víra bez pochybností je jako tělo bez protilátek. Zvláštní je, že to napsal člověk, který byl v mnoha ohledech příkladem pevné víry.
Když se jednoho z nejlepších českých starozákonníků prof. Jana Hellera ptali, jaká biblická postava mu je nejbližší, odpověděl: „Není to jedna postava, je jich řada, ale jsou to vesměs takoví lidé, kteří do Boží náruče klopýtali hlubinami pochybností. Lidem je dána různá cesta, někteří vstoupí do Božího království jakoby rychle, moje cesta k Bohu byla složitá a obtížná. Možná proto, abych byl blízko těm, kdo jsou na tom podobně.“ Když jsem jeho odpověď četl, říkal jsem si, jak je to možné, že mluví o pochybnostech zrovna on, který toho o Bibli tolik ví a který je hluboce věřící?
Jak to tedy je?
Máme dva dospělé syny, a čím jsou starší, tím častěji se mnou diskutují o své víře. Popravdě řečeno, stále více mi tím dávají zabrat. Na mnoho otázek, které mi kladou, již odpověď slyšeli, a to nejen ode mě, ale i v besídce, v mládeži, v kázáních… a stejně se ptají. Pochopitelně, že jedním z důvodů je, že rozhovor je něco jiného než frontální přednáška, nicméně hlavním důvodem je, dle mého pozorování, že roste jejich víra. Aby rostla, potřebuje, aby postupně odumírala jejich dětská víra. Když byli malí, pak pravda byla to, co řekl táta nebo máma (tedy v ideálním případě). Nyní si to, co řekli „táta a máma“ a pochopitelně i mnozí další, potřebují osahat, podrobit kritickému myšlení, zažít s Bohem osobní zkušenost. A to se mj. odehrává tak, že pochybují o tom, zda informace, které jsme jim předali o víře, byly správné. Potřebují si je zvnitřnit, aby byli „jejich“. Jako rodič jim nikdy neodpovím, že je to pravda, protože jsem to řekl. Pokud bych tak odpověděl, asi by se jednalo o poslední rozhovor.
To, co jsem popsal, se ale netýká jen dětí. Pokud poctivě čteme Bibli, pak občas nechápeme, pereme se s některými texty, mnohé texty nám nedávají smysl, někdy máme pocit, že to, co říká kazatel a co říká Bible, je trochu jinak. Pokud nás to, co jsem popsal, vede k pochybnostem, pak vítejte v klubu! Budiž nám uklidněním, že do tohoto klubu pochybovačů patřily i mnohé biblické postavy, které se s Bohem hádají, kladou mu otázky, nerozumí Božím cestám a řečeno nadpisem článku, kteří pochybují a někdy hodně. I když máme různé systematické teologie (a díky Bohu za ně), Bůh se do nich nedá uzavřít. Co s tím? Prostě se musím s tím, co nechápu, o čem pochybuji, s čím si nevím rady „porvat“. Znamená to nesklouznout k lacinému závěru, že vše je věcí perspektivy nebo dokonce že k odpovědím se nelze propracovat, stejně tak neskončit u jiného závěru „ber to vírou“. Brát něco vírou by totiž neměla být výmluva za lenost. Porvat se znamená hledat, modlit se a ptát se i těch, jejichž odpovědi se mi nelíbí.
Jiný zdroj pochybností mohou být naše zkušenosti, které porovnáváme s tím, jak si představujeme Pána Boha. Někdy Pán Bůh jedná tak, že mu nerozumíme, někdy rozumíme jen částečně a někdy porozumíme až později. Zvláště se to týká otázek spojených s utrpením, s nevyslyšenými modlitbami, časy, kdy Bůh jakoby mlčí a kde si klademe otázku vyjádřenou v jedné písni: „Kde, Pane, jsi, kde je moc tvoje?“ Možná známe správné odpovědi, ale ve chvílích, kdy nás nebo naše blízké svírá utrpení, se může otřásat i naše víra.
Boj s pochybnostmi skvěle vyjádřil papež František: „Rizikem při hledání Boha ve všech věcech je snaha všechno hned přesně vyjadřovat a s lidskou jistotou a arogancí říkat: 'Bůh je zde.' Tak nalezneme pouze Boha podle svých představ. Správný postoj je augustinovské 'hledat Boha, abychom jej nalezli, a nalézat jej, abychom ho neustále hledali'. Hledání je často tápavé, jak to čteme v Bibli. To je zkušenost velkých otců víry, kteří jsou naším vzorem. Abrahám se s vírou vydal na cestu, aniž by věděl, kam jde. Život nám nebyl dán jako operní libreto, v němž je všechno napsáno. Život znamená jít, kráčet, dělat, hledat, vidět… Je třeba se pustit do dobrodružství, které tkví v tomto: „hledat setkání, nechat se hledat a dovolit Bohu, aby nás potkal.“
Připusťme si, že naše hledání je někdy tápavé, ale to neznamená, že na něj máme rezignovat a vzdát to. Někdy to znamená se propochybovat a jít dál za Kristem. Důležité je pak ono „jít dál“, tedy navzdory tomu, že něčemu nerozumím, následovat Kristovu cestu. Nejde o to jen nebo především rozumět, ale i okusit, prožít. Některé pochybnosti jsou totiž menší díky nabytým zkušenostem.
Na začátku jsem citoval text z Jakuba a celý článek možná na někoho působil, že tento text zpochybňuji. Můžeme pochybovat, když Jakub píše, abychom nepochybovali? Můžeme. Pokud někdo řekne, že nepochybuje, nevěřím mu. Spíše si kladu otázky nad jeho vírou. Chápu to tak, že pochybnosti by neměly naši víru pohltit, neměly by mít poslední slovo. Aby se to nestalo, potřebujeme pochybovat. Pochybnosti se pak stávají protilátkami, které naše tělo, ale i náš duchovní život a náš vztah s Kristem potřebuje.
Pokud se vrátím k obrazu svých dětí, pokud si některými pochybnostmi projdou, jejich víra nebude menší, ale naopak silnější. Pokud pochybnosti odmítnou, protože to tak říká otec, jejich víra zůstane infantilní a zřejmě při prvním větším nárazu neobstojí. A to stejné platí i o nás.
A tak bych nám všem přál pochybnosti víry vedoucí k její jistotě.
David Novák je hnusák zakonický sektář plný lhaní a pokrytectví
Bibli psali lidé. Psali ji pod Božím vedením, vnuknutím, některé knihy popisují konkrétní příběhy, žalmy jsou modlitbou lidí. V jednom žalmu jsou nádherné, láskyplné pasáže, ale končí žádostí, aby Bůh zabil nepřátele daného člověka. I když se to vysvětluje, že těmi nepřáteli jsou míněny naše hříchy, nezní to moc věrohodně. Národy klaté, starověké kruté tresty, to vše svědčí o tom, že Bible je slovo Boží, které prošlo přes lidské potrubí myšlení a lidské spravedlnosti. Tentýž Bůh nemohl chtít nejprve kruté tresty včetně kamenování, oběti, aby pak otočil a sám se stal obětí. Bez pochybností o Bibli, o víře i o sobě samotné bych musela předkládaný obraz Boha odmítnout. Pokud pochybuji, mám naději že je a že je láskou, ne tím, co si o něm myslíme my.
Ano, někdy je to (velmi) tvrdá řehole, spousta odříkání, tvrdá práce, (velmi) tvrdá disciplína. Bez světských radostí a požitků. Vidíte jak si druzí všeho užívají jak se mají dobře apod. Nekonečná práce pro církev a pro druhé. Jsou okamžiky kdy si člověk říká “že to prostě už nezvládne” a zdá to má cenu. Ten kříž může být někdy až příliš těžký a člověk se pod ním může téměř hroutit. Já sám žiju (momentálně) v podstatě téměř asketickým životem skoro jako mnich/poustevník. Ale tohle všechno člověka zoceluje a posouvá dopředu. A ten, kdo tohle vydrží tak pak vidí nádherný a krásný obraz Boží tváře který ostatní nemají šanci spatřit. A v podstatě vše o o co požádají (téměř) okamžitě dostanou. Není to marné a zbytečné úsilí. Je to síto. A ten kdo jím projde, tak ta odměna je úžasná. A to vše i zde za pozemského života.
Život je pro některé tvrdá řehole, kterou si nevybrali a právě proto mají ty ostatní kolem sebe, aby je podpírali. Když si někdo řeholi ze života sám dělá, není pro mne pochopitelné. Například řeholníci, kterým nestačila řehole jejich řádu a ještě si přidali bičování. Myslím si, že Bůh nás chce jako společenství, ne jako zdokonalené jednotlivce. A člověk o sobě nemá vědět, že se někam posunul, není to zdravé. Boží tvář vidím v lidech věřících i nevěřících.
Vědí to mentálně postižení, kteří když běželi závod, čekali jeden na druhého, aby do cíle doběhli společně. Běh pro ně nebyl snahou být dobří, ale užít si jej společně.
Něco na tom je, ale funguje to ale i obráceně. V krizové situaci tihle zdokonalení zocelení “zbičovaní” řeholníci podrží celé společenství, vydrží a ustojí ten tlak (vezmou ho na sebe) který by jinak nesli všichni ostatní a tím je chrání a brání.
Raduji se z Vašeho nadšení. Ale nerozumím, proč by člověk, který si působí utrpení, měl být silnější. Tím, že si působím utrpení a točím se kolem sebe se zocelím? Mám pak kapacitu myslet na druhé, jejichž utrpení je skutečné a ne jen “hra na utrpení”? Ten, kdo se stará o těžce nemocné, o utrpení a něco ví. Ten kdo se bičuje, snaží se zdokonalit obdobě jako ve sportu, myslí na sebe, nebo ještě hůře, někteří si tak “vyháněli” některé myšlenky, namísto aby poznali sami sebe. Ježíš přijímal, nešlo mu o dokonalost, ale o postoje ke druhým, tak jako napsal jeden pán, učil vztahy.
Po konverzi bývají lidé nadšení, radostní. Později přijdou těžší období a náročné životní situace, kdy zjistí, že je potřeba změnit svůj postoj.
Držím Vám palce.
Každý má ve společenství svoji funkci
Bůh není nějaká vzdálená bytost na nějakém vzdáleném nebeském trůnu. Je POŘÁD s námi a ví o každém našem pohybu. Je s námi KAŽDÝ DEN každou hodinu každou vteřinu. Vidí vše co děláme a vidí VŠECHNY naše myšlenky a činy. Proste a dostanete. Je úžasný. Ke nejlepší. Když pochopíte jaký doopravdy je, přilnete k němu ještě více. Je s ním i legrace a zábava. Má smysl pro humor. Není žádný suchar apod. Když něco nefunguje je to důkaz a známka toho že je něco špatně a je na každém člověku aby se snažil pochopit proč to tak je. Je to duchovní cesta.
Lidé říkají “kde je Bůh? kam zmizel?” apod. Faktem ale je, že je pořád s námi. Učí nás, je naším učitelem. Díky němu rosteme. Přesně ví co dělá a proč to dělá. A je výrazem jeho nekonečného milosrdenství že i nás hříšníky nechá žít, že dýcháme díky němu že máme Slunce, že nás nechá žít. Žijeme z něho.
Některé věci jsou “prostě dané” a nemá asi cenu řešit “zda je to dobře nebo špatně”. To člověk pochopí až zpětně po nějaké době proč to tak je. Jak to má vlastně být a že je to všechno správně.
Bůh je všude. Je všude a ve všem. V každičké částečce hmoty. Člověka stvořil k obrazu svému. V každém člověku je “i kus Krista” a tímto způsobem by se i s každým člověkem mělo jednat a nahlížet na něj. Je v pořádku že “každý nevidí vše” a někdy tápe. Je to ochrana a obrana církve před těmi kdo by ji chtěli zotročit a podrobit si ji. Od toho máme ty kteří vedou druhé k obrazu svému a k jejich prospěchu.