Ano, toto je můj coming-out. Jsem evangelikál. Jasně, rozumím, asi netušíte, co to znamená. Málokdo na Slovensku to tuší, k evangelikálních církvím se nás totiž hlásí přibližně jen 25 000. Kdyby byla nějaká celoslovenská evangelikální konference, všichni by se asi vešli na Kmotríkov stadión.
Když se mě někdo zeptá, do které církve chodím, tak moje odpověď je, že je to něco jako Církev bratrská, kde je kazatelem Daniel Pastirčák. Daniel je totiž jedním z mála veřejně známých evangelikálů na Slovensku a jsem hrdý na to, že máme alespoň jednoho zástupce mezi slovenskými intelektuály.
Evangelikálové vs. evangelíci
Evangelikálové se rádi vymezují vůči katolíkům a evangelíkům. Je na tom postavena jejich identita. Tak například, evangelikálové nemají Služby Boží jako evangelíci, ale bohoslužby. Stačí vyměnit pořadí dvou slov, spojit je v jedno a už jste jiní. Geniální marketing !!!
Evangelikálové rádi říkají, že mají hlubší vztah s Bohem, protože zažili něco, čemu říkají osobní obrácení. Osobní obrácení znamená, že uvěřili, že Ježíš zemřel ze jejich hříchy, činili pokání ze svého dosavadního způsobu života a zvou Boha do jejich života, aby byl jejich Pánem a vedl je.
Osobně si nemyslím, že důraz na osobní obrácení znamená, že Pán Bůh má evangelikály raději než katolíky nebo evangelíky. Ne, nejsme lepší. Na druhé straně je pro mě osobní víra a osobní vztah s Bohem natolik cenná hodnota, že je to jeden z hlavních důvodů, proč jsem zůstal v jedné z evangelikálních církví. I navzdory všem nedostatkům.
Například, že ne každé kolo musí být kulaté. V evangelikálních kruzích je velmi oblíbené kolo se čtyřmi pilíři křesťanského života: 1. čtení Bible, 2. osobní modlitba, 3. chození do církve a 4. osobní evangelizace – mluvení druhým o obrácení a o životě s Bohem. Z pozorování, které jsem za 39 let života mezi evangelikály učinil, mohu říci, že toto kolo je značně nevyvážené. Na prvním místě je určitě chození do církve – i několikrát týdně a na několik hodin! Pak dlouho, dlouho nic a na druhém místě osobní modlitba (před jídlem, před spaním, nebo uprostřed nemoci). Bible a evangelizace velmi vzácně.
Důraz na zbožný život je jedna věc, ale reálný život je věc druhá. Není pravda, že všichni evangelikálové žijí ideální život. Je to jako všude jinde – ideály jsou pěkná věc, jen prostě ve skutečnosti nefungují. I já jsem měl v životě období, kdy jsem bojoval s tímto konfliktem mezi vysokými požadavky na zbožný život a realitou každodennosti.
Důraz na vysoké ideály může vést k různým úchylkám. V lepším případě evangelikály trápí, že nesplňují nároky na ně kladené a mají tak velmi nízkou sebehodnotu, v horším případě to mají “v paži”. Americký evangelikální teolog Ronald Sider ve své knize “The Scandal of the Evangelical Conscience” dokazuje, že evangelikálové nežijí zbožnejší život než jiní Američané. Američtí křesťané, kteří se hlásí k evangelikálních církvím a k hodnotám křesťanského života, vykazují podobné čísla a data co se týče rozvodovosti, sexuálního života mimo manželství, dávání na charitu, rasismu nebo domácího násilí jako zbytek USA. God bless America!!!
Jsou evangelikálové sektáři?
Víra by se neměla stát kýčem – v tom smyslu, že si hraje na něco, čím není. Evangelikálové by si neměli léčit komplexy, že jich je málo tím, že budou prohlašovat, jak Bůh jde změnit Slovensko … a přitom zůstávají uzavření ve svých kostelích, a když vyjdou ven, tak se bojí, aby je někdo nepoznal. Zatímco katolík nebo evangelík nemá problém říct svým známým, že chodí do kostela, evangelikálové s tím problém mají. Protože mají strach, že je ostatní budou považovat za sektáře.
A už jsme u toho. Asi se ptáte, jestli jsem zažil v církvi manipulaci a vymývání mozků. Asi vás zklamu. Nezažil – ne do té míry, že by to překračovalo běžné praktiky, kterých jsme svědky všude kolem nás, v našich rodinách, v práci nebo jinde. Všude platí, že se jako lidé snažíme prosadit vlastní vidění světa. Důležité je, zda máme svobodu i nesouhlasit a cítit se přitom bezpečně, že nebudeme odsouzeni.
Jeden z důvodů, proč se v souvislosti s malými evangelikálními církvemi hovoří často o manipulaci je ten, že malé společenství vytvářejí jinou skupinovou dynamiku. Většina členů v každém evangelikálního sboru zná osobně ostatní členy, a tyto vazby přirozeně způsobují vyšší míru kontroly. Každý vás zná, většina ví, jak žijete, s kým žijete nebo nežijete, co pijete nebo nepijete… Když se několikrát neukážete v neděli, přichází ona známá nechutná otázka: “A kde jsi byl celý čas?”, Případně podobně vtíravý komentář: “jsem rád, že tě opět mezi námividíme.” Ano, máte pravdu, je to podprahová manipulace, která je způsobena právě přílišným důrazem na účast na bohoslužbách. Ti lidé to nemyslí špatně, pouze to špatně vyzní.
Zde se dostáváme k hlavnímu problému. Účast na bohoslužbách se stala jakýmsi lakmusovým papírkem evangelikální zbožnosti. Když chodíš do církve, vše je v pořádku, i když ve skutečnosti není. Je jedno, že se celý čas na bohoslužbě díváš na fotky na Instagramu, že přes týden žiješ svůj upachtěný konzumní život plný lží a prosazování vlastních zájmů… Důležité je, že v neděli sedíš ve správný čas na správném místě.
Proč jsem zůstal evangelikálem
Proč jsem tedy zůstal evangelikálem? Řeknu vám proč. Je to proto, že si myslím, že důraz na osobní vztah s Bohem je důležitý a že Bible je nesmírně inspirativní kniha, která nutí člověka přemýšlet, kým je, jak a proč žije. A nejen to. Dává člověku výzvy. Chceš změnit svůj život? Pojď a následuj mě, říká Kristus. Snažím se ho následovat už od mala. Ano, vyrůstal jsem v církvi, chodil jsem každou neděli na bohoslužby. Měl jsem i období, kdy jsem s tím chtěl seknout.
Ale Pán Bůh má pro člověka mnohem více milosti, než máme my pro druhé. Nevzdal jsem to. Dnes toho nelituji. Miluji mít intimní čas s Bohem při ranní kávě, miluji rozjímat nad textem z Písma, který mě konfrontuje s vlastním egem. Miluji diskutovat o víře a smyslu života. Miluji to, protože miluji život. Věřím, že s Bohem dává život větší smysl a že díky němu mohu mít lepší vztah se svou ženou, dětmi a lidmi kolem. Vím ale také, že mohu být k Bohu vždy upřímný a říci mu, že dnes jsem to zas po… (že jsem ho dnes zas neposlouchal).
Myslím, že dokážu ocenit přednosti katolické i evangelické církve. Na té katolické se mi líbí, jak dokáže integrovat do sebe různé protichůdné proudy a jak pracuje s Bohem jako s tajemstvím a s osobní spiritualitou jako potřebou naplnit duši Boží láskou. Na evangelické církvi se mi svým způsobem líbí určitý pragmatismus a racionalismus – že učí lidi o víře přemýšlet na základě výkladu Bible jako Božího Slova. Ale i tak zůstávám evangelikálem.
Ne proto, že bych si myslel, že ta moje církev je nejlepší, ale proto, že potřebuji druhé lidí sebe, kteří mě budou posouvat dále. Kteří mě budou povzbuzovat i napomínat, když je třeba. A hlavně proto, že si myslím, že věrnost církvi je fajn věc. Že tak jak mi záleží na zemi, kde žiji a kterou znám, tak stejně mi záleží na církvi, ve které jsem vyrůstal a kterou znám, a zároveň kde se učím být svobodný v tom, že mohu říci lidem z církve, že mám jiný názor (například na LGBT problematiku nebo na evoluční teorii).
Dvě rady na závěr
Ta první je pro vás, milí katoličtí a evangeličtí přátelé. Nedívejte se na své historicky mladší souputníky ve víře přes prsty. Nejsou to heretici, ani nemají vymyté mozky. Vznikli proto, že měli své ideály, a i když ne vždy se všechno daří, přinesli oživení do církve. Snaží se dělat, co se dá, aby byla jejich víra živá. Někdy s větším úspěchem, někdy s menším.
Ta druhá je pro nás evangelikály. Prosím přestaňme si hrát na to, že jsme něco více než ostatní. Nikdo to nevidí, nikdo o nás neví. Tedy alespoň ne na Slovensku. Přestaň si hrát v neděli v kostele na mistra světa, protože přes týden ani nejsi schopen říci svému kolegovi v práci, že v sobotu nepůjdeš večer do města, protože ráno vstáváš do kostela. Raději si vymyslíš nějakou trapnou výmluvu. Přestaňme rozdělovat svět na život uvnitř a život venku, protože jinak vážně vypadáme jako sektáři. Buďme upřímní sami k sobě, i k lidem kolem.
Evangelikálové jsou na Slovensku ohrožený druh. Oni si to sice sami nemyslí, ale čísla je nepustí. Měly by být zákonem chráněni, aby nevyhynuli. Byla by je (tedy vlastně nás) škoda.
Autor: David Kostlán
Zdroj: Autentickaviera.sk
