Publikováno 16. 4. 2018 v Časopisu Brána
Místo modlitebny asfaltový plácek uprostřed kasáren, místo obleku zelená armádní uniforma s nášivkou kříže na pravém rukávu. I tak vypadá pracovní prostředí kazatele Církve bratrské. Toho jediného, který je vojenským kaplanem, Miloslava Kloubka.
Je první únorová středa, půl osmá ráno a teplota klesla pod bod mrazu. Na „buzerplac“ kasáren Posádkového velitelství v pražských Dejvicích se do přesných zástupů vyrovnalo více než sto vojáků. Mají pohov, ale ani jeden si nedovolí byť jen přešlápnout z nohy na nohu a zahřát ztuhlé končetiny. Jediné, co tak i přes ne zrovna příznivé ranní počasí trochu rozmrzá, jsou strohé výrazy na tváři mnohých vojáků. A to ve chvíli, kdy za řečnickým pultem střídá velitele celého útvaru podplukovník Miloslav Kloubek. „Jestli bych měl říct něco hřejivého, zavelím rozchod. Ale já vám ho tak rychle nedám,“ usmívá se vojenský kaplan na své zelené ovečky, jak sám vojákům říká.
Záskok u „svých“
U Posádkového velitelství Praha sloužil čtyři roky. Poslední rok má kancelář o několik ulic vedle. Protože je ale jeho nástupce zrovna na jazykovém kurzu, na pár měsíců za něj zaskakuje. Právě posádkové velitelství je přitom v armádě docela ojedinělým útvarem. Patří pod něj třeba Čestná stráž, kterou lidé vídají při různých protokolárních aktivitách prezidenta, příletech státních návštěv, významných výročích nebo vojenských pohřbech. Vojáci musí umět perfektně pochodovat, správně položit věnce, vzdávat pocty nebo vystřelit salvu ze zbraně všichni zároveň (i těmhle zdánlivě snadným úkonům předchází náročný trénink).
„Vy jste se často dostali na místa, kde jste plnili svoje úkoly a atmosféra tam byla na bodě nebo dokonce pod bodem mrazu. Ale nenechali jste se tím zaskočit.“ A pokračuje: „Chci vás vždycky povzbuzovat, abyste na každém místě, kde bude ta atmosféra spíš mrazivější a tempo složité, tak abyste vy byli nositeli té příjemné nálady, příjemné atmosféry. Abyste roztavili některé ledy, které možná v naší společnosti uvidíte,“ uzavírá kaplan krátký proslov. Už je po nástupu a Kloubek se zdraví s každým vojákem, kterého potká. Na nich je často vidět, jak rádi svého „bývalého“ kaplana vidí. Po nutném zasalutování si srdečně podávají ruce a kaplan všechny oslovuje jménem, „Ahoj Mílo,“ zní pak od většiny vojáků zpátky. „Já jsem měl vždycky otevřené dveře kanceláře, abych mohl kdykoliv vyběhnout na chodbu, nebo naopak aby oni mohli vždy přijít,“ vysvětluje.
„On se taky víc zapojil vojensky,“ chválí Kloubka velitel Posádkového velitelství Praha plukovník Milan Virt. „Nosil třeba při některých příležitostech i uniformu čestné stráže (pozn. ta se v některých detailech od standardní výstroje liší), a to není běžné. K vojákům se přiblížil doslova tělem i duší. A ti se na něj pak často těšili. Teď ho používám jako živoucí ikonu,“ usmívá se Virt.
Jiný útvar, stejné poslání
Z jeho kanceláře si pak společně s Kloubkem procházíme celý areál kasáren. „Tady jste vysadili nějaké nové stromky, to ještě před rokem nebylo,“ všímá si Kloubek. Společně si prohlížíme třeba unikátní kanony, které posádkové velitelství má. V republice žádná taková jiná nejsou. „Teď je připravujeme na inauguraci prezidenta republiky. Osmého března je uslyší celý národ,“ popisuje praporčík Pavel Duben. Právě dejvické kasárny vyměnil Miloslav Kloubek za kancelář o kilometr dál, teď je kaplanem armádní Agentury personalistiky. Jeho zelenými ovečkami tak jsou hlavně lidé v kancelářích, kteří mají na starosti všechny personální změny v celé armádě i nábor nových vojáků.
Nově tak jezdí po celém Česku, protože agentura má rekrutační pracoviště třeba i v Ostravě nebo Olomouci. „Je to diametrálně odlišný způsob práce. Já se vždycky přizpůsobuju situaci. Takže když mám teď vojáky po kancelářích nebo různě po pracovištích v celé republice, tak jsem se tomu přizpůsobil. Vycházím jim vstříc, chodím po kancelářích, píšu jim dopisy, navštěvuju vzdálená pracoviště.“ Kaplan ukáže hlavou k posádkovým budovám: „Tady to bylo jiné v tom, že jsem byl uprostřed všeho dění. Pořád s nimi.“
Ať už duchovní působí u jakéhokoliv útvaru, musí být přístupný. Otevřený problémům svých, i když zelených, oveček. „Kolik času stráví kaplan s vojáky, tolik ho oni budou chtít strávit s ním,“ poodhaluje tajemství Miloslav Kloubek, „Chodí za mnou úplně se vším. Ať to jsou vztahové věci na pracovišti, problematika podřízenosti, nadřízenosti, různé rodinné vztahy – s dětmi, k partnerce nebo partnerovi, finance.“ Jeho práce se od ostatních duchovních výrazně liší i pracovní dobou: od pondělí do pátku.
A třeba kázání mívá jen výjimečně. „Já jsem se opravdu zaměřil na ty rozhovory. Jsem hodně opatrný na evangelizační práci, protože jsme nešli do armády jako misionáři, ale jako podpora. Ale u každého vážnějšího rozhovoru jsme končili modlitbou. Protože to bylo moje jednoznačné řešení každého případu,“ dodává Miloslav Kloubek. Zelenou armádní uniformu teď nosí dvanáctým rokem a na další tři se nedávno upsal. A na otázku, jestli ho práce vojenského kaplana baví, zcela bez zaváhání odpovídá: „Moc“.
Dá se porovnat práce kazatele ve sboru a práce vojenského kaplana?
To je hodně rozdílné. Protože žít s církví, to je jako když je člověk pořád ve své rodině. V armádě je to, jako když je někdy v nepřátelském prostředí. Ale tu rodinnou atmosféru jim musím vytvořit. A oni si na to zvyknou a chodili ke mně do kanceláře často s tím, že jdeme do té oázy klidu a pohody, protože tady na nás dýchne něco úplně jiného.
Jak jsou vojáci otevření službě armádního kaplana?
Snažil jsem se jako hlavní nástroj své služby použít kamarádský, přátelský přístup. A to když jsem dělal, přišlo jim to jako něco úžasného, sympatického a tím mě brali. Kdybych se zavřel do kanceláře a vyvěsil na dveře ceduli, že jsem tady připravený pro jejich problémy, tak věřím, že nikdo nepřijde.
Autor: Pavla Lioliasová
Zdroj: Časopis Brána
