Martin Růžička je podnikatel, filantrop a především producent. Podílel se na vzniku čerstvě oceňovaného filmu Krajina ve stínu, který není jen kronikou lidí z jedné malé vesnice v pohraničí, ale líčí nadčasové záležitosti s velkým přesahem, které jsou aktuální i dnes.
Ještě než padla první klapka, čekal jste vy, nebo váš tým, že film Krajina ve stínu bude mít takový ohlas? Že dosáhnete na zisk sedmi Českých lvů?
Snažili jsme se tomu pomoci volbou scénáristy a režiséra. Bohdan Sláma je za mě asi nejlepší současný režisér a Ivan Arsenjev zase nejlepší scénárista. I když ono se to těžko měří. Do karet nám nehrál velmi silný rok 2020 s filmy jako Havel, Modelář, Šarlatán… Věděli jsme, že to bude velký souboj velkých snímků a ještě je dobré zmínit to, že Krajina ve stínu pracuje s kontroverzním tématem. Takže nebudu zastírat, že nás to mile překvapilo.
Vybíráte si podobná témata, která jsou sama o sobě výzvou, často?
Tady je nutné říct, že Krajina ve stínu byl náš první film (producentem je společnost LUMINAR Film pozn. red.), na kterém jsme začali pracovat před devíti lety, kdy jsem ještě pracoval v justici. Hledal jsem tehdy něco, čím vyvážit celkem technokratické zaměstnání. Tohle téma jsem zaslechl v rádiu v Příbězích 20. století a strašně moc mě to zaujalo. Navíc ten příběh byl od počátku velmi filmový, tak jsem si řekl, proč bychom z toho nemohli ten film opravdu udělat. Pak jsme oslovili scénáristu, režiséra, jezdili jsme na místo činu, dělali rozhovory s pamětníky atd. Takže geneze Krajiny ve stínu je dlouhá a zhruba po pěti letech jsem zanechal své profese a začal jsem se věnovat producenství naplno. Máme už natočený i druhý film, který je naopak taková lehká komedie. A spousta věcí je rozdělaných, jen kvůli covidu máme zhruba rok zpoždění.
Krajina ve stínu otevírá rány, které jak jste zmínil, jsou kontroverzní. Jde především o zběsilý poválečný odsun Němců. Chtěli jste na tohle téma poukázat a otevřít diskuzi nebo byla vaše motivace úplně jiná?
Hlavní motivací bylo, že se jedná o třináctou komnatu naší společnosti. Náš národ si pořád nese určitá tabu a bolavá místa. Je zajímavé, že když si člověk porovná oblasti v ČR, kde je největší nezaměstnanost, nejvyšší počet exekucí, nejnižší volební účast a nejvíc odběratelů dávek, tak tyhle oblasti se skoro v 95 % kryjí s oblastmi vysídlených sudetských Němců. Je to strašně zvláštní a když jsem to viděl poprvé, tak mě to šokovalo. Jestli jste někdy byli v oblasti Sudet, tak ta krajina je i po sedmdesáti letech jaksi divně vykořeněná.
Tak jsem si říkal, jak je to možné? Co se tady vlastně stalo? Vezměte někdy auto a jeďte kolem Hanušovic, nebo kolem Petříkova. Ta krajina je stále po takové době pokřivená. Je to stále aktuální a je to téma doposud pořádně nezpracované. Také je to problém, který nebyl do dneška vyřešen a který si s sebou ta společnost stále nese, překvapivě i po sedmdesáti letech.
V čem ta kontroverze tedy je? Mám totiž pocit, že odsun sudetských Němců nám národu českému nabourává image, že jsme se z obětí najednou stali těmi, kteří za oběti přímo mohou.
My jsme si vždycky říkali, že když byla třeba válka na Balkáně, že to je jasné, to jsou ty horké hlavy, Chorvati, Srbové, Bosňáci…My jsme přece holubičí povahy, nás se to netýká. U nás byli ti zlí Němci a hodní Češi. Najednou zjišťujeme, že ty vzorce jsou úplně jinak, že to není o národnostech, nebo to není o etnikách, ale že to je mnohem komplikovanější.
Krajina ve stínu je zejména o kolektivní vině. Skončila válka, Němci nám ublížili, tak jim uděláme to stejné, že se všem Němcům na revanš pomstíme. To je spravedlivé. Je to ale řešení? Správné řešení by mělo být takové, že budeme nalézat a soudit ty jednotlivé skutečné viníky a ty potrestáme. Ale to je strašně zdlouhavé, nikomu se do toho tenkrát nechtělo. Vnímám tedy, že ta spirála hněvu, není to správné řešení.
Když jsme o tom mluvili s Tomášem Halíkem, tak on říkal, že přesně ti lidé, kteří vyháněli nadivoko Němce, tak ti samí lidé potom realizovali politické procesy v 50. letech. Ten problém se neřešil v malém a následně tak přetekl. Náš filmový Franta Bláha, který střílel vesničany v Tušti, tak následně znásilňoval Lídu Baarovou na Pankráci a byl čelním představitelem STB. Takže je to v tom, že když se to nezachytí hned, tak potom to pokračuje v historii dál.
Soudobá církevní periodika jako Katolík nebo Obzor bezprostředně obhajovaly divoký odsun s tím, že jakýkoliv pozůstatek Němců u nás je pořád rizikem té velké nemoci a morální zkaženosti, která nás Čechy může nakazit…
To je přesně ta kolektivní vina, která se potom aplikuje na to, že všichni Romové kradou, všichni migranti jsou islamisté. To se pořád vrací. Tím filmem se to samozřejmě nevyřeší, ale jedná se pořád o stejné schéma. To znamená, že obchoduji se strachem a musím najít viníka, který je zrovna po ruce. V té době zklamala nejen elita křesťanská, ale i ta elita politická, jako prezident Beneš a další. Například ministr spravedlnosti Prokop Drtina mluvil o vylikvidování Němců.
Samozřejmě, že to byla neuvěřitelně vyhrocená doba, kdy byly stovky tisíc mrtvých u nás, miliony mrtvých po světě, ale přece není možné jednu nespravedlnost nahradit masou jiné nespravedlnosti.
A tím se vracím k té kontroverzi a tomu, že ta věc není za prvé zpracovaná a za druhé jednoznačná. Člověk si na to musí dát určitý čas. Já když jsem po revoluci byl účasten nějaké diskuze o omluvě sudetským Němcům, tak jsem se ptal, za co? Vždyť oni nám strašně ublížili. Ale ti sousedé z Tušti, ti konkrétní lidé, nic neudělali, ti si jenom zvolili jinou národnost.
Další problém, který ten film ukazuje, je, že člověk například něco podepíše. To se dělo i za komunistů. Já něco podepíšu, a pak to ale bude mít strašné důsledky na životy lidí.
Lidé si po válce ohledně Němců kladli otázky, jak takový kultivovaný a vzdělaný národ, mohl způsobit takové zlo, kvůli kterému zemřelo několik miliónů lidí. Jak se mohlo něco takového vůbec stát a mohou třeba křesťané na toto dilema nabídnout odpověď?
Bohužel to často byli i samotní křesťané, kteří dříve působili nejrůznější hrůzy. A přitom to může být jednoduché: Pokud bychom se každý řídili Desaterem, tak by to pro nás mohlo být velkou zárukou bezpečí a svobody. Lidé to často vnímají jako přikázání, či omezení, ale to jsou naopak spíš směrovky ke svobodě. Je ochráněn můj život, můj majetek, moje vztahy. Kdyby toto fungovalo, tak najednou je ve společnosti opravdová svoboda. Samozřejmě občas jsou limitní situace.
Použiji příměr z Krajiny ve stínu: Představte si že před vás nastoupí horda lidí s puškami a samopaly, měl bych já tu odvahu vystoupit a říci, nechte je! Oni tehdy křičeli, kdo je proti, ten půjde na smrt s nimi! V té chvíli je něco takového těžké, vlastně nemožné. Takže se pak člověk musí ptát jakto, že jsme do takového momentu vůbec došli, do toho momentu soudu a střelby. Nejsou to ale jednoduché věci! Pořád se objevují noví diktátoři. Skončil komunismus a objevil se například Putin. A těch výzev je tady nespočet. Přesto ty situace začínají v malých detailech, kdy jsou principy Desatera porušovány.
Přesto má historie tendenci se opakovat a doba, kterou popisujete byla vyhrocená. Teď také žijeme ve velmi napjaté době. Máte obavu, že by se nyní mohlo opět stát něco tak zásadního, co v nás ve společnosti vytvoří šrám, který se nepodaří zacelit?
Jsem bytostně optimista a o tom jsou i celé lidské dějiny. Hitler a Stalin už jsou třeba pryč. Ale ale zajímavé, že když ve třicátých letech došlo v Německu k nástupu nacismu, a někdo Hitlera nechtěl, co s tím mohl nadělat? Já teď taky nechci Andreje Babiše, ale co s tím zmůžu? Když je tady početná voličská základna, která ho chce? Já takového čelního představitele nemůžu jako obyčejný volič jen tak sesadit, i když cítím, jak společnosti škodí. Samozřejmě v žádném případě nesrovnávám Babiše s Hitlerem! To je úplně něco jiného. Ale jde mi o ten princip.
Pokud nadpoloviční většina lidí naskočí na vlnu populismu, je to pak nečekaně obtížné. Kdosi říkal, že o svobodu se pořád musíme bát, že není provždy a definitivně vybojovaná. Všechno se velice snadno může změnit, jako se tomu děje momentálně v Maďarsku a v Polsku. To neznamená, že se toho každodenně bojím, ale to nebezpečí tady je. Pokud se v drobných věcech začnou porušovat pravidla, tak to jednoho dne začne přetékat.
Dodává vám něco naději, že to nepřeteče, že jsme jako společnost mnohem odolnější?
Já nevím, jestli odolnější. Ty věci se pod novými tématy vrací. Co mě dává nějakou naději, tak je víra, že v lidském stvoření je něco dobrého, že v tom jádru je něco, co přetrvá. Holocaust byl příšerný, ale prošli jsme jím, nějak jsme se s ním pokusili vyrovnat. To stejné nacismus a komunismus i všechny ty hrůzy a války v minulosti. Jako lidská společnost jsme neskončili. Pořád tam je nějaký zdravý základ. Pro mě jako křesťana je za tím vším ten dobrý Stvořitel, což je taková má osobní naděje.
JUDr. Martin Růžička je filmový producent v LUMINAR Film (Krajina ve stínu, Jedině Tereza, atd.) a majitel filmové školy Creative Hill College ve Zlíně.
Ptali se: Jan Delong, Václav Radoš
Foto: archiv Martina Růžičky
