Jsou týdny, kdy téma glosy hledám jen těžce. Pročítám zpravodajství na webu, sleduji události, přemýšlím, co je natolik zajímavé a k čemu současně objevuji natolik vhodnou biblickou reflexi, aby to stálo za zpracování – a dlouho zůstávám s prázdnýma rukama i hlavou. Nikde nic. Jindy se témata hlásí o slovo sama. Jako teď. Cožpak je možné nemluvit o povodních?
Opět přišly nikým nepozvány a zanechaly za sebou nemalé škody. Jako před pár lety. Dobře si pamatuji ty první velké, o kterých se už veřejně mluvilo, protože přišly už za doby demokratického státu, v roce devatenáct set devadesát sedm. Všechny nás tenkrát zaskočily. Jejich nechvalným symbolem se stala zničená ves Troubky. Já byl v tu dobu v lese kousek od Dářka, déšť nás zastihl na každoročním putování, které jsme provozovali s dcerou, v tom roce třináctiletou. Chodili jsme bez stanu, spali pod kusem igelitu. Když jsme tenkrát leželi ve spacácích už dva dny a dvě noci a stále pršelo, rozhodli jsme se vrátit se domů. A zjistili, že to nebude tak snadné, cesty byly pod vodou, z potůčků se staly docela dravé říčky.
O rok později jsme to zažili znovu, v Orlických horách, bouře s kroupami nás zastihla v noci na Suchém vrchu. Šli jsme pak ještě nějakou dobu na severozápad, dolů pak scházeli až obcí Deštné. A viděli podemleté a rozbořené domy, zničené cesty. Šel z toho všeho strach.
Tehdy to bylo naprosto nečekané. Nikdo si nedovedl představit, že by se něco takového mohlo stát. A to i navzdory skutečnosti, že už v tom roce devatenáct set devadesát sedm mělo naše území za sebou jenom za období samotného dvacátého století takových velkých povodní osm. Ty ovšem přišly ještě za totality, veřejně se o nich nemluvilo a do všeobecného povědomí se nedostaly. Nejsmutnější na tom ale bylo, že s nimi nikdo nepočítal ani o pár let později, v roce dva tisíce dva. To jsme byli opět zaskočeni. Jako bychom byli všichni nepoučitelní.
Letos to ale bylo jiné. Snad poprvé se stalo, že struktury našeho státu nás občany varovaly. Že jsme z médií slyšeli zprávy o blížícím se nebezpečí i rady, jak se zachovat. Mohli jsme vidět a vnímat, že odpovědným lidem skutečně záleží na co nejlepším řešení situace, na maximálním zmírnění následků už neodvratné katastrofy. Přišlo mi to důležité a byl jsem za to vděčný.
Katastrof se nikdy úplně nezbavíme. Pravda, rozsah povodní posledních let je především důsledkem zásadně špatného hospodaření na polích a v lese: obrovské lány, meliorace, napřimování vodních toků, zákonem vynucená obnova lesa, tedy likvidace starých lesních porostů, zbytečné hnojení průmyslovými hnojivy, která zabíjejí půdu, nadbytečná aplikace pesticidů, které působí stejně. Něco se už pomalu daří napravovat, něco dělají zejména velké zemědělské a lesní podniky stále stejně a ničivé povodně tím vlastně vyvolávají. I kdyby toho ale nebylo, s občasnými katastrofami je třeba počítat.
O připravenosti mluví Bible velmi často, hojně používá termín „bdělost“. Výzvy k připravenosti jsou nejčastěji spojené s přípravou na konec světa. To ovšem může být docela aktuální. Ne že bych se snažil datum konce světa vypočítat, nejsem ani přesvědčen, že nutně musí přijít v nejbližších dnech, za podstatnější pokládám jinou perspektivu. Z pohledu jedince je jedno, kdy skočí svět, klíčové bude, kdy skončí ten můj. A to může nastat kdykoli.
Memento mori, pamatuj na smrt, připomínal si středověký člověk. Dobře si to připomínal. Člověk, který svůj život žije s perspektivou věčnosti, žije většinou lépe.
Za Rádio 7: Petr Raus
