Od chvíle, kdy začala platit směrnice o připevněných víčkách, si je pokaždé po otevření láhve raději oddělím. Ano, občas se při tom říznu a trochu si zanadávám. Ale pak si vzpomenu na apoštola Pavla a na jeho výzvu nést břemena druhých. Možná právě takové drobnosti ukazují, jak vypadá ohleduplnost v praxi – i když to zrovna nedává moc smysl.
Vzpomínám si, co se v jednom z mých minulých zaměstnání odehrálo kolem pružné pracovní doby. Bývaly časy, kdy jsme si tam hlídali jen celkovou odpracovanou dobu za měsíc; pracovní den měl 24 hodin a kdy jsme byli v práci, záviselo pouze na skutečné potřebě provozu. Na nás bylo si práci zorganizovat a zajistit, aby se nic nezaseklo. Pokud šlo o čas, splnit jsme museli pouze měsíční penzum odpracovaných hodin.
Ideální stav, všichni jsme byli spokojení a práci jako takové to jen prospělo. Za nějakou dobu se ale ukázalo, že existují jednotlivci, kteří této velkorysé nabídky vedení začali zneužívat. Nevím přesně jak, ani kolik jich bylo: jeden, dva, maximálně tři. Když se na to přišlo, vedení celý systém zrušilo a zavedlo pevnou část pracovní doby, kdy museli být na pracovišti všichni. Pružné zůstaly pouze okrajové hodiny pracovního dne.
Byli jsme naštvaní na vedení, že místo aby potrestalo provinilce, změnilo systém všem. Když se nad tím ale člověk zamyslel, pochopil, že systém byrokratické správy tak prostě funguje. Volí postup, který nejméně zatíží úředníka a který se dá snadno popsat i vykázat. Výjimky jsou nežádoucí; jestli předpis porušuje jeden, nebo všichni, je vlastně jedno. Představa, že by se volnost pracovní doby zrušila jen provinilcům, byla nemyslitelná. Jednak kvůli administrativní složitosti (vyžadovalo by to úřednickou práci navíc), jednak by to mohlo být chápáno jako diskriminace a narušení provinilcových práv, a to už tenkrát nepřicházelo v úvahu.
Ten způsob trestat všechny za provinění jednotlivců zdárně přežívá dodnes. Prý existují podivné existence, které recyklují pouze samotné PET lahve, jejich víčka vyhazují do černých popelnic. Aby se jim v této podvratné činnosti zabránilo, předložila Evropská komise návrh směrnice, která byla následně přijata Evropským parlamentem i Radou Evropské unie a vstoupila v platnost. Víčka musejí být s PET lahvemi pevně spojena!
Nevím, jak vy, já jsem ale začal od okamžiku, kdy tato směrnice vstoupila v platnost, víčka odřezávat. Jakmile láhev poprvé otevřu, víčko uvolním; při manipulaci s tekutinou z láhve totiž velmi překáží. Samozřejmě je pak vyhazuji do recyklačních kontejnerů, nevidím žádný důvod, proč víčka házet do směsného odpadu. Házím je tam ale samostatně.
Už jsem se při tom odřezávání víček párkrát poranil, tak jsem byl na evropské vedení pěkně naštvaný. Jenže pak se mi vybavil text dopisu apoštola Pavla do sborů v Galacii. Psal v něm: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. Jestli si někdo myslí, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe.“
Přiznávám, zdálo se mi, že bych takhle hloupou směrnici nikdy neschválil. Jenže, je to tak? Nefandím si příliš? Nevím nic o skutečných okolnostech jejího přijetí, veškeré informace mám jen z webových zpráv, a to je skutečně příliš málo. Netuším, jaké a čí zájmy hrály při schvalování směrnice roli, do jaké míry byly oprávněné a do jaké zlotřilé. V běžném životě se obojí neustále míchá. Takový je tento svět.
Co je ale podstatnější: evidentně mezi námi žijí lidé, kterým nerecyklovaná víčka způsobují trauma. Nesou je jako břemeno. Ano, není to logické, zatěžují si svědomí i život v podstatě zbytečně, evidentně je to ale trápí. Mě sice připevněná víčka rozčilují, v zásadě se ale s nimi dovedu srovnat. Sám pro sebe je z láhve oddělám; poslední dobou to už zvládám i bez zranění, a tak proti této podivnosti nijak neprotestuji. Jsou horší věci než přidělaná víčka, ta nebudu řešit, přinejmenším po tu dobu, dokud je někdo bude považovat za významný příspěvek ke zvýšení kvality svého života. Ponesu je jako břemeno kvůli těm, které tato směrnice alespoň trochu uklidňuje. A chci to tak dělat i u jiných drobností, které zaplevelují náš svět. Pokud v zásadě o nic nejde a někomu to ulehčí život, proč bych mu nepomohl.
Ještě jeden biblický text mne v této souvislosti napadá, upozornění apoštola Pavla, že „podoba tohoto světa pomíjí.“ Je mnoho věcí, které nás dnes rozčilují, ale za pár let si na ně už nikdo ani nevzpomene. Je dobré vážit, co za co stojí.
Za Rádio 7: Petr Raus
