Není biblické postarat se o ty, kteří to sami nezvládnou?

Už je to sice pár dní, co jsme vstoupili do nového roku, tu novost ale stále ještě prožíváme. Stále se ještě ptáme, co nám rok dva tisíce dvacet pět přinese. Mnozí do něj vstupují s obavami. Očekávají další zhoršení životních podmínek, další zdražování a další komplikace. Proč nemůže všechno zůstat tak, jak to bývalo? Proč se všechno pořád mění? Jak to Pán Bůh může dopustit?

Budeme-li číst Bibli poctivě, brzy zjistíme, že on to nejen dopouští, on to nejednou sám působí. On rozvrací staré pořádky, je to on, kdo všechno neustále mění. „Všecko tvořím nové,“ říká sám o sobě ve vidění, které viděl Jan. A ještě nám zpochybňuje, že by minulost bývala kvalitnější. Ústy biblického Kazatele nás napomíná: „Neříkej: ,Čím to je, že dny dřívější byly lepší než tyto?ʽ Není to moudré, ptáš-li se na to.“

Není moudré, ptát se na důvody, kvůli kterým byla minulost lepší než současnost? Proč by to nemělo být moudré? Inu, protože to není pravda. Každá doba má své výhody a své nevýhody. Někteří z našich spoluobčanů vzpomínají na minulý režim, jenže zapomněli, že prakticky všechno základní zboží, i to dnes tolik diskutované máslo, bylo tenkrát v porovnání s průměrnou mzdou násobně dražší než dnes, mnohdy pokud vůbec bylo k dispozici. Ano, levnější bylo třeba bydlení, navíc ho stát nějak zajistil všem. Tady je ovšem na místě ptát se po spravedlnosti takového přístupu. Je to v pořádku, že někdo investuje svůj čas a síly do produktivních aktivit, snaží se a namáhá, aby zabezpečil nejen sebe, ale i své blízké, zatímco jiný se nestará ani nesnaží, a všechno potřebné mu spadne do klína?

Někdy míváme pocit, že je v moci státu poskytovat věci a služby zadarmo, nebo alespoň levně, vlastně pod cenou, a všem. A že je to tak nějak jeho úkolem. I to je ovšem klam. Zadarmo není na tomto větě nic, všechno musí někdo zaplatit. Pokud to platí stát, znamená to, že potřebné prostředky někomu jinému vezme, protože stát jako takový nevyprodukuje nic. A když říkám „vezme“, znamená to vlastně, že je ukradne, protože vzít něco příkazem, tedy násilím, je vždycky krádež, i když ji, třeba v případě daňového systému, všichni nějak snášíme.

Nepatří ale k biblickým principům, postarat se o ty, kteří se sami o sebe postarat nemohou nebo neumějí? Patří, a jde o jeden z nejzákladnějších důrazů Bible! Jenže ten biblický princip se od toho současného státního zásadně liší. Bible nelegitimizuje krádež, vybízí k milosrdenství. Nikde neříká, že by člověk, který se neumí sám o sebe postarat, měl na pomoc druhých nárok. Učí ale ty, kteří se o sebe postarat mohou a umějí, aby potřebným dávali. A aby dávali štědře.

Apoštol psal: „Kdo kradl (a tady můžeme rozumět: kdo žil na úkor druhých), ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.“ Z takového dávání pak roste radost. Nejen na straně obdarovaného, ale i na straně dárce, bez ohledu na velikost daru. Něco takového právo a nárok poskytnout neumějí. Optika takové radosti nám pak pomůže pochopit, že právě přítomnost, naplněná vděčnou a radostnou štědrostí, může být mnohem lepší než minulost, se kterou už nic nového neuděláme.

Ničím z toho, co zaznělo, ovšem nechci říct, že by se nikdo nemohl dostat do situace, kdy opravdu nemá z čeho dávat. Takových je ale podle mé zkušenosti mnohem méně, než těch, kteří si to o sobě jen myslí. To by ale bylo na další povídání. Dnes chci jen upozornit, že rezignace na srovnávání s druhými, přiznání si vlastních omezení i limitů, respektování vlastních možností a jim přizpůsobené očekávání i tužby, větší investice do vstřícných vztahů s druhými lidmi než do soutěže s nimi nebo do vlastní kariéry, štědrost a důvěra v Boha, který se umí postarat, opravdu může každého z nás dovést ke spokojenosti i ke štěstí. I v roce dva tisíce dvacet pět.

Za Rádio 7: Petr Raus