Je na čase, abychom se začali učit od křesťanů z jiných částí světa

Z našeho evropského pohledu to vypadá, že je křesťanství na ústupu, jenže opak je pravdou. Západ je sice stále sekulárnější, ale zato svět jako celek stále náboženštější. Pochopitelně nevidíme do srdcí lidí, nevíme, jak je víra druhých hluboká, ale soudit není na nás. Sekularizace části společnosti tedy nevede ani tak k ústupu křesťanství, jako k ústupu děděné víry. A to je jedině dobře.

Po posledním sčítání lidu v Česku to vypadá, že pravdu měli ti, kdo prosazovali tzv. sekularizační tezi, která razila myšlenku, že náboženství potažmo křesťanství je na ústupu. Z celosvětového měřítka je naše země ale pouze výjimkou potvrzujícím pravidlo. Většina sociologů náboženství se dnes shodne na tom, že sekularizační teze, podle níž náboženství ustupuje, se ukázala být empiricky mylnou.

T. Keller ve své výborné knize Dává Bůh smysl? uvádí studium společnosti Pew, podle níž bude počet ateistů, agnostiků a nábožensky nezařazených pozvolna, ale neochvějně klesat, až za čtyřicet let klesne ze současných 16,4% na 13,2%. Keller se odkazuje na knihu profesora Londýnské university E. Kaufmanna (Zdědí Zemi nábožensky založení?), ve které upozorňuje na „krizi sekularismu“ a zdůrazňuje, že nevyhnutelný je také ústup liberálnějších forem náboženství. Přičemž vychází ze statistik z USA a uvádí dva důvody, proč tomu tak je. Leckteré jeho závěry mohou být inspirací i pro nás.  

V Americe, stejně jako v Evropě stoupá procento mladých lidí bez vyznání. Kaufmann ukazuje, že téměř nikdo z nově nábožensky nezařazených nepochází z konzervativních náboženských skupin, ale ze skupin liberálnějších. Sekularizací je podle něj „erodován především vlažný umírněný typ víry, který těží z toho, že je mainstreamový a etablovaný“. Proto s největší pravděpodobností nepřežije tato „liberální, umírněná“ forma náboženství, o níž si lidé obvykle myslí, že má jako jediná naději přežít.  Keller tvrdí, že liberální náboženská uskupení budou nadále ztrácet členy, čímž se budou navyšovat početní stavy skupin sekulárních a bez vyznání, zatímco tradiční náboženství posílí.

Konzervativní náboženské skupiny totiž vykazují velmi vysokou věrnost víře, neboť se děti těchto lidí častěji obracejí na víru, než se od ní odvracejí. Druhým zásadním důvodem, proč je náboženství ve světě na vzestupu, je ten, že nábožensky založení lidé mívají podstatně více dětí. Čím je populace méně nábožensky založená a sekulárnější, tím méně se v ní vyskytuje sňatků a tím méně početnější jsou její rodiny. 

Zobrazit příspěvek

Jakkoli je naše minulost těžká, nemusíme být jejími otroky

• David Novák
• 20.1.2022

Zobrazit příspěvek

Sdílet

Postupující sekularizace podle Kellera nutně nevede k ústupu křesťanství, ale k ústupu děděné víry, tedy té, do níž se člověk narodí. K tomu nelze než dodat, že je to jedině dobře. Luterána z člověka neudělá, když je Nor, katolíka, když je Polák, reformovaného, když je Maďar, ortodoxního, když je Rus. Pokud bereme vážně, že víra je osobní rozhodnutí a vztah, pak ji nelze dost dobře spojovat s etnicitou nebo národem.

V podobném duchu píší P. Norris a R. Inglehart. V knize Sacred and Secular tvrdí, že navzdory sekularizaci Západu je dnes ve světě více lidí s tradičním náboženským přesvědčením, než dříve a tito lidé tvoří stále větší podíl světové populace. Výsledkem tak je, že Západ je stále sekulárnější, zatímco svět jako celek je stále náboženštější.

Z našeho pohledu to vypadá, že křesťanství je ústupu, jenže opak je pravdou. Růst křesťanství v posledních letech je ohromující. Od roku 1970 do roku 2020 rozrostl počet křesťanů ve východní Asii z 1,2% populace na 10,5% populace. V roce 1910 tvořilo křesťanskou komunitu v Africe pouze 9% populace, do roku 2020 je to již 49,3%. Minulou neděli bylo v každém z následujících států – Nigérii, Keni, Tanzanii a JAR – více příslušníků anglikánské církve, než kolik bylo příslušníků anglikánské a episkopální církve v celé Británii a USA. I na základě těchto čísel E. Kaufmann odpovídá na otázku, zda zdědí zemi nábožensky založení lidé, na konci své knihy jednoznačným ano.

Jak vidno v celosvětovém měřítku se žádné odpoledne křesťanství nekoná. Pochopitelně nevidíme do srdcí lidí, nevidíme, jak je víra druhých hluboká, ale soudit není na nás. Možná bychom měli mít víc pokory a začít se od křesťanů z jiných částí světa učit. Pravděpodobně by nás mnozí z nich dovedli k závěru, že hlavním úkolem církve je misie, že charismata neskončila s první církví.

Mám za to, že výše uvedená data a čísla nám jednak mohou dát naději, že to s křesťanstvím v celosvětovém měřítku není až tak zlé, zároveň můžeme přemýšlet, kde a od koho brát inspiraci. Ano, žijeme ve svých kulturních kontextech, ale máme dost rozumu na to, abychom dokázali oddělit podstatné od nepodstatného a následně zkusit něco dělat jinak, protože na mnoha místech světa to křesťané dělají nejen jinak, ale i dobře.

Korektura: Sára Kolomazníková
Foto: pexels/Ron Lach