Jak se v tichu kostelů rodí nové příběhy starých děl

Restaurátorka sakrálního umění Anna Bradnová nás nechává nahlédnout do světa, kde se historické dědictví setkává s moderními technologiemi. Vypráví o fascinujících momentech, kdy po staletích odkrývá krásu dávno zapomenutých děl, i o výzvách, které obnáší boj s červotočem či plísní.

Práce restaurátora či konzervátora je, zdá se, věčná. Co vás přivedlo k téhle profesi?

Volba byla vcelku jednoduchá. Můj otec ak. soch. Jan Bradna je sochař, restaurátor. Profesi se věnuje od roku 1970, takže se u nás doma o památkách a restaurování hodně mluvilo a pro mě byla tahle profese v podstatě jasná volba. Dokonce i mé sestry vystudovaly podobné obory, jen náš bratr se věnuje zcela odlišné profesi.

Zachránit či uchovat umělecké dílo, zvlášť to sakrální, musí přinášet velké uspokojení. Je něco, před čím jste jako restaurátorka stála v němém úžasu?

V němém úžasu jsem před památkami v podstatě neustále, celý můj profesní život. Ale představte si ten moment, kdy začínáme pracovat na nové zakázce. Před vámi je restaurování celého mobiliáře, třeba katedrály v Plzni, kostela Přešticích či v Plasech… Vy sedíte ve ztichlém kostele… Jen sedíte, posloucháte to ticho, vnímáte šero a chlad… Hlavou vám v tu chvíli běží spousta myšlenek… Těšíte se, máte strach, jste hrdí… Jdete absolutně do neznáma.

Pak dostaví lešení před prvním oltářem, vy vylezete nahoru a v tu chvíli prožíváte asi nejkrásnější momenty. Vidíte to zblízka, můžete si sáhnout na něco, co už minimálně celá desetiletí (spíše déle) nikdo neviděl.

Občas si s kolegy na lešení při práci u nějakého oltáře povídáme o tom, kdo byli ti, kdo tuhle práci dělali před námi a jejichž podpisy a záznamy občas někde nahoře nebo ze zadní strany najdeme. Co to bylo za lidi, jaké měli podmínky ke své práci, jak si třeba tam na místě tenkrát svítili, jak byli oblečení, když jim byla stejná zima jako nám... 

Je to zvláštní pocit nadšení, lásky, pokory, vděčnosti, který soustavně prostupuje moji práci. Je to ale i kontinuita, zodpovědnost a radost.

Působení vlivu počasí, času a lidských zásahů spolu s lidským kutilstvím se někdy na památkách, obrazech či mobiliáři kostelů dost podepíše. Jaký úkol byl ve vaší dosavadní praxi pro vás nejtěžší?

Každý restaurátorský úkol je náročný. Obzvlášť konkrétně v restaurátorském oboru, ve kterém působím já. Děláme především restaurování oltářů a veškerých sakrálních mobiliářů. Tedy hlavně zlacení a polychromii na dřevě.

Je jasné, že dřevo a jeho povrchové úpravy v průběhu času velmi snadno podléhají nejrůznějším škodlivým vlivům, jako je vlhkost, dřevokazný hmyz, nejrůznější houby a plísně.

Před nedávnem jsme se podíleli na restaurování mobiliáře v klášterním kostele v Plasech. Tam mě, musím přiznat, přepadala občas beznaděj a zoufalství, protože tak extrémně zničené věci jsem nikdy předtím neviděla. Rozsah „sežrání“ červotočem a dřevomorkou byl extrémní. Nakonec jsme ale i zde všechno zvládli a kostel je opět nádherný a v plné kráse.

Restaurátor musí být odborníkem v řadě technických oborů a také svého druhu umělec, jistě však člověk s citem pro umění. Jaké umění máte vy sama nejraději?

Mým nejmilovanějším oborem je sochařství. Často si uvědomuji, jak nádherné je moci žasnout nad uměním a schopnostmi našich předchůdců. Nad jejich viděním světa, duchovna, nad schopností zachytit okamžik a atmosféru.

Zažívám opravdu velkou radost v okamžiku, kdy si uvědomím, že já díky mé práci mohu být tohoto součástí.

Jak se do průzkumu díla propisují moderní technologie a jak moc se liší vaše práce od vašich kolegů před padesáti a více lety?

Moderní technologie jsou dnes nedílnou součástí práce restaurátora. Je úplnou samozřejmostí, že dnes používáme moderní počítače, fotoaparáty či rentgen a počítačový tomograf.

Ale celkem novinkou v oboru, která přináší spoustu užitečného, je čištění povrchů laser nebo 3D scanování.

Říká se, že postavit dnes barokní chrámy by bylo finančně téměř nemožné. Přesto se daří opravovat památky jako katedrála Notre Dame. Co máme dnes oproti tehdejším stavitelům navíc a co nám naopak chybí?

S trochou nadsázky by se možná dalo říct, že restaurování je práce jako každá jiná. Se všemi radostmi i strastmi, které tento obor přináší. Tím, jak člověk dělá v oboru dlouho, už často bere mnohé z toho, co přichází jako rutinní záležitost, jako běžnou součást té práce. Snažím se ji dělat vždycky skvěle a na co nejvyšší úrovni, ale občas je to úmorné, občas mě to štve, dokonce si občas představuji, že dělám úplně jiné zaměstnání.

Pak ale přijde okamžik, kdy si zase znovu uvědomím, že já při mé práci mohu „neustále žasnout“ nad vší tou krásou. Nad schopnostmi našich předků, nad hloubkou jejich zbožnosti a víry, nad veškerým Božím působením v umění a nad celým světem.

To je myslím přesně to, co naši předci měli, velmi často to ve svých výtvorech otiskli a nám to občas chybí.

Každé umění či umělecký styl je tvořen určitou symbolickou mapou, obrazy, postupy, tvary, barvami, výrazy. Kde je hranice, kdy starobylé sakrální umění přestane mluvit k dnešnímu člověku, protože jeho symbolicitě nerozumí?

Jsem přesvědčená o tom, že sakrální umění nebo umění obecně může stále velmi dobře promlouvat i k lidem dnešního světa. Jde jen o to se zastavit a chvíli v klidu vnímat. 

Přinejmenším jsou všechny památky a umění úžasným dokladem toho, jak schopní, zruční a mnohdy naprosto nedostižní byli naši předci. V podmínkách, které tenkrát měli, s nářadím a pomůckami, které tenkrát měli, vyrobili něco, nad čím my jen v tichosti žasneme.

Představte si jen, že neměli běžně k dispozici dioptrické brýle, lupy a mikroskopy jako my dnes. Osvětlení jejich pracovišť bylo také bídné, a přesto vytvářeli dokonalá a precizní díla.

Když jen trochu chceme, můžeme si dovolit krásu sakrálního umění vnímat, můžeme si dovolit nechat ji na sebe působit, můžeme si dovolit nechat se jí ovlivnit a nechat ji působit ve svém životě.

To, že jsou sakrální památky často neskutečně veliké, neskutečně zdobené, zlaté a daleko přesahující lidské vnímání, není podle mého názoru nějaké nabubřelé dokazování moci církve. Vnímám to tak, že umělec, který toto dílo vytvořil, dával najevo svůj údiv a žasnutí nad Boží přítomností a velikostí ve světě, nad tím, co ho dalece přesahovalo a co nebyl schopen tenkrát jinak ztvárnit.

Ano, dnes můžeme říct, že nám pro vyjádření zbožnosti ve 21. století stačí úplně holé, jednoduché a prosté prostory. Ale je to opět to přenesení naší doby, naší každodennosti do toho, co vnímáme jako „Božské“, tedy toho, co se nám v našich životech dnes zoufale nedostává – klid, jednoduchost, řád a ticho.

Některá umělecká díla již nejdou zachránit tak, aby mohla dál obývat liturgický prostor. Přesouvají se proto do muzeí a galerií. Namísto nich se pořizují kopie. Je možné říct, zda je lepší pořídit kopii díla nebo dát prostor umělci současné doby?

Často v oboru restaurování narážíme na to, že musíme hledat hranici mezi přísnými zásadami oboru restaurování. Mezi etickým přesahem toho, co je ještě v oboru restaurování přípustné, a toho, co si žádá živý liturgický prostor – kostel, kde se odehrává každodenní život církve a praktikování víry. Ta hranice je tenká a má svoje limity. 

Občas tedy musí dojít ke kompromisům a občas je prostě rozumnější originál díla umístit do zabezpečeného depozitáře a do živého prostoru osadit kopii, nebo dokonce i moderní dílo. Vše je myslím především o dialogu a rozumné dohodě.

Při restaurování mě vždycky fascinovalo to pomalé plynutí času a pokora, s níž se dobrý restaurátor sklání k dílu svých předků. Můžeme si z jejich práce vzít něco pro svůj každodenní život bez ohledu na naši profesi?

Velmi důležitou vlastností restaurátora je pokora. Restaurátor není ten, kdo má do díla vnášet svoje ego, nějaké svoje představy o kráse, o tom, jak by mělo dílo působit na diváka, nebo co by si o něm měl myslet. Úkolem restaurátora je přenést část historie zase kousek do budoucnosti. Pomoci tomu, aby se i další generace mohly z památky radovat a žasnout.

Někdy to ale vůbec není snadné… Někdy to chcete udělat dokonalejší, jasnější a technicky zvládnutější… „Takhle já bych to nikdy neodevzdal“… To je ale přesně to, co nesmíte… Přes vaše ruce, přes váš mozek a vaše srdce musí ta památka projít tak, aby o ní mohl někdo takhle přemýšlet za dalších sto, klidně i dvě stě let.

Vzpomínám si, jak kunsthistorici vyčíslovali, kolik bylo před r. 1989 a po něm z této země ukradeno a vyvezeno sakrálních památek, a přesto jsme v tomto ohledu zůstali bohatí. Jaká pamětihodnost či dílo je v Česku vašemu srdci nejbližší?

Úplně první věc, která mě napadne, je staroboleslavské Palladium. Palladium země české je úchvatným dokladem naší historie, všech souvislostí vyplývajících ze Svatováclavské tradice a obrovské Mariánské úcty a zbožnosti, která se k tomuto reliéfu váže. Samozřejmě nelze opomenout jeho nezměrnou uměleckohistorickou hodnotu, ale pro mě ani rodinnou tradici a úctu, která se u nás předává po generace. V okamžiku, kdy jsme před pár lety v mém ateliéru restaurovali ozdobný rám, ve které je Palladium vystavováno, jsem si opět s velkou vděčností uvědomila, že se před kopií Palladia modlila rodina mojí pratetičky, když v domě v Praze, kde bydleli, probíhal zátah Gestapa a v poslední chvíli byli vojáci odvoláni a v jejich bytě nenašli lidi, které ukrývali. Stejně tak slib mojí babičky, která často konala poutě do Staré Boleslavi, aby poděkovala za své uzdravení a uzdravení členů rodiny.

Tohle jsou prostě věci, které vás ovlivní a které si velmi intenzivně uvědomíte právě v okamžiku, kdy jste tak blízko a kdy si na tuhle „svatou památku“ můžete při práci sáhnout.