Letošní předávání státních vyznamenání, poprvé pod taktovkou prezidenta Petra Pavla, doznalo řady drobných i větších změn. Hlava státu do sálu přicházela společně s manželkou a řady pozvaných rozšířili především blízcí oceněných, díky nimž nepůsobil ceremoniál pouze jako elitářský večírek. Namísto urputného propichování šatů metálem jsme viděli úsměv a projevenou úctu.
První ceremoniál předávání státních vyznamenání ve funkci prezidenta Petra Pavla je už delší dobu za námi. Dozněla slova kritiků a pochvaly podporovatelů. Dokonce některé změny vyšly docela mile. Za zvuku fanfár nepřicházel do Vladislavského sálu pan prezident sám, ale spolu se svou ženou. Ke každému oceněnému přistoupil, nesnažil se mu vehementně propíchnout šat špendlíkem od metálu, ale podal ruku a na jeho úsměvu i jednání byla vidět projevená úcta a čest, kterou toto vyznamenání přináší. Dotýkal se duší.
Dalo by se popsat více očividných změn. Ale je čas na střízlivá slova hodnocení a poděkování. Především organizačnímu týmu za spolupráci při výběru oceněných vyznamenáními. Je totiž zřetelně znát, že prezident a jeho lidé snaživě splácejí dluhy, které zůstaly po letech služby jeho dvou předchůdců. Vyznamenali ty, kteří pro své stáří a nemoci už nečekali a nepotřebovali metál. To proto, že jim život dostatečné zadostiučinění už poskytl. Jejich každý další den bude úplně stejný jako ty před tím. Za vyznamenání si více rohlíků nekoupíme. Ale celá země i oni budou mít pocit, že se na dobré věci nezapomíná.
Celý tým si může připsat také pochvalu za to, že se všemožně snažil, aby se oceněné osobnosti a jejich blízcí mohli cítit dobře, aby měli pocit přátelského přijetí a zájmu. Omezení počtu zákonodárců, z nichž někteří byli jen na recepci, je službou komfortu těch, pro něž se večer připravoval, a celá akce tam nepůsobila jako elitářský večírek pro VIP.
Obecně se přes Hrad přehnalo za poslední půlrok pár bouřek a dosud se občas blýská. Nicméně je jasné, že prezidentský úřad bude nejméně pět let veden střízlivě a uváženě. V tom je úleva, že po létech kontroverzí, skandálů a neustálých překvapení je prostě jistota a klid, protože všechno podstatné je v provozu a funguje. Nebo se k tomu směřuje, byť i třeba silou práva.
Připomínek a díků těm, kteří odváděli obyčejnou práci, je vždy málo. Kdo si všímá, ten vidí, že se stíhá i to nemožné. Nejde jen o to, že se například v Jelením příkopu vysadil strom Olgy Havlové, ale především o to, že se ti nejbližší, kteří tu dobu pamatují z osobní zkušenosti, setkali. Že mohli být spolu.
Na jedné z takových akcí jsem si všiml muže, který rozvážně popíjel pivo a usmíval se. Ani jsem se nemusel vnucovat, obyčejný člověk se vždy s druhým, stejně tak obyčejným, lehko domluví. Jeden příběh za všechny. Starý pán Hubert Pánek jezdil na začátku Občanského fóra jako řidič, vozíval poštu i samotného Václava Havla. Prostě tehdy přišel do Špalíčku a řekl, že má auto k dispozici. Vyrobil si malou průkazku s podobenkou pořízenou Polaroidem a bylo to. Je fakt, že u toho piva s ním nediskutoval žádný z pamětníků intelektuálů, ti se družili u dalších stolů. Ale usměvavý Hubert Pánek je mým objevem, který mi pomohl dýchat v těžkých chvílích.
Za nejpodstatnější jev Pavlova dosavadního úřadování je možné vzít to, že se u prezidenta a ani u žádného z těch, na které se občas díváme po jeho boku, nenašla vážná choroba ztotožnění s mocí a možnostmi, které ta moc nabízí. Ba naopak, je znát pokora na každém kroku. Víme o ochotě domluvit se, ustoupit a hledat řešení, i když se někdy hledá opravdu těžko.
