Tak nám začal advent! Společnost mimo církev ho už, myslím, příliš nevnímá, protestantské denominace, ke kterým patří i ta moje, jsou na tom podobně. Ne že by advent také neznaly, stal se jim ale jen předstupněm Vánoc, obdobím přípravy na nejkrásnější svátky roku. Stejně jako většinové společnosti, která už žije bez církve a jejího přístupu k svátkům a slavnostem. Bez porozumění jejich smyslu.
Je to škoda. Škoda obecně, svátky a slavnosti církve mají svůj krásný obsah i účel, který člověku prospívá. A je to škoda i v případě adventu. Ten nám totiž připomíná konec, který se blíží, a který je současně i začátkem. Ne každý závěr má to štěstí, aby mohl být současně i počátkem něčeho nového. Advent takový je. Ukazuje k velkému přerodu, k obnově všeho, k završení času a k naplnění smyslu. To mám rád.
Já si ale dnes dovolím udělat stejnou chybu, jakou dělá většina lidí, a zůstat u adventu jako u času přípravy na vánoční svátky. K adventu jako takovému se možná ještě do Vánoc někdy dostaneme. Ta předvánoční příprava totiž získává docela obludné rysy. Její hnací silou je tradice. Přebujelá tradice domácí pohody, vykoupené vybičovaným stresem, soupeřivou závistí a touhou po neobyčejném zážitku. Po vybočení ze všední šedé normality. Přitom Vánoce dovedou být neobyčejné i s prostým stolem a s dárky za pár korun. Jenomže takové Vánoce dnes vyžadují hodně odvahy. Znamenaly by vystavit se útrpným pohledům přátel a povýšeného soucitu. Toho se bojíme.
Někdy máme za to, že za vánoční tlak, který na padrť rozbíjí naši adventní pohodu, mohou obchodníci. Ano, jejich nabídka živí naši fantazii, touhu i závistivost, oni ale nejsou primárním zdrojem problému. Oni jen reagují na naši ochotu utrácet nesnadno vydělané peníze, často bez rozmyslu a za zbytečnosti. To my sami otevíráme dveře jejich neblahému působení, které pak překračuje meze střízlivosti a ničí nám nervy i domácí ekonomiku.
Občas potkám člověka, který je předvánočním shonem natolik znechucen, že by celá Vánoce nejraději škrtl a prohlašuje je za svátky v podstatě pohanské. Přitom samotné vánoční zvyky, a teď nemyslím na lití olova, krájení jablek či pouštění lodiček z ořechových skořápek. Myslím na ty skutečně vánoční tradice, jako dávání dárků a dobré jídlo, mají své hluboké biblické, ještě předkřesťanské kořeny. Myslím na biblickou knihu Nehemjáš, ve které je po slavnostním čtení znovuobjevené knihy Božího zákona vyhlášena slavnost a místodržící společně s knězem vybízejí lid: „Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte dárky těm, kdo nemají nic připraveno. Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu.“ Naše Vánoce probíhají ve stejném duchu.
Jen jeden rozdíl je tu patrný. Tehdy se lidé skutečně radovali z Hospodina. Důvodem dnešních Vánoc je radost z mesiáše, Božského zachránce lidí. Lidem se toto poznání, toto vědomí ztratilo. Ba co víc, oni sami se v té záplavě vánočních nabídek ztrácejí. Sami sobě i Pánu Bohu.
Před mnoha lety jsem psal pro náš sborový časopis malý cyklus básní inspirovaných kalendářem. Ta prosincová vyjádřila naše dnešní téma zkratkou, jak už to básně dělávají. Dovolím si jejími slovy dnešní Glosu ukončit:
Zběsilý pokoj vpad do mých dní.
Zas městem zní radostná zpráva,
zas lidem dávánaději.
Oni by raději měli své jisté.
Ježíši Kriste,
zatím se spokoj s místečkem u dveřídomu,
kde soupeří obchodníci o úspěch,
o podíl na krajíci.
U hypermarketu,
u hlavní brány, potkal jsem chlapce.
Na rukou rány,
v očích lesk sametu…
V pletené čapce
jakoby nevnímal nákupní horečku.
V náručí ovečku,
ztracené stádo hledal.
Za Rádio 7: Petr Raus
