Nevinné vyšlapané cestičky na trávnících odkrývají víc než lenost – ukazují naši touhu po svobodě bez omezení. Co nám vlastně říkají pravidla a proč je důležité je dodržovat?
Když jezdím veřejnou dopravou z města domů, jedu tramvají na konečnou a předsedám na autobus, který mne doveze až na kraj města, kde bydlíme. Tramvaj na konečné odbočí z hlavní komunikace, překříží chodník a zajede do smyčky. Cestující vystoupí, a pokud chtějí pokračovat autobusem, musí se vrátit na chodník; zastávka leží pár kroků za tramvajovou smyčkou.
Prostor uvnitř tramvajové smyčky je vyplněn trávníkem, doplněným několika keři přímo za autobusovou zastávkou; tuším, že tam rostou šeříky a kalina. Protože koleje nemohou zahýbat v pravém úhlu, vytváří trávník mezi chodníkem a kolejemi jakýsi cíp, překážku, která leží v cestě přesedajícím cestujícím. Brání jim v přímém přechodu od konečné tramvaje k zastávce autobusu.
Jako křesťané říkáváme, že člověk je tvor hříšný. Na rozdíl od běžně zažité představy podstata lidské hříšnosti nijak nesouvisí se sexualitou, ale se sobectvím, s primárním zaměřením na sebe, většinou na úkor jiných. Nejen jiných lidí, ale i věcí, prostředí, principů. Prostě já na prvním místě, a teprve potom cokoli ostatního. Trávníky nám tuto lidskou vlastnost demonstrují víc než názorně. Jakkoli je hodnota zelené plochy ve městě nevyčíslitelná, protože právě zelené plochy město ochlazují a čistí jeho atmosféru, lidská sobecká lenost nutí šetřit kroky a zkracovat si cestu právě přes trávník, pokud mi leží v cestě.
Kousek trávníku, o kterém mluvím, mi ale nabídl ještě další vysvětlení lidského nutkání zkracovat si cestu. Správa komunikací totiž po určité době tu vyšlapanou plochu, která z původního trávníku zbyla, vyasfaltovala. Člověk by si řekl, že lidské potřebě šetřit kroky bylo učiněno zadost, přestupující cestující budou moci chodit po asfaltové ploše a trávník radostně poroste na sice menší ploše, už ale nijak nepoškozován lidskými kroky. Ono se tak ale nestalo. Lidé si začali cestu zkracovat ještě o něco víc a znovu chodili trávníkem. Dokud plocha cípu nebyla vyasfaltovaná, stačila jim menší zkratka, po úpravě povrchu už ale ne. Proč? Stali se najednou ještě línějšími?
Nemyslím. Spíš bych řekl, že tu vůbec nešlo o lenost a potřebu šetřit kroky. Spíš lidem vadilo, že jim něco leží v cestě, že si nemohou jít, jak je napadne, že něco vnějšího omezuje jejich aktivitu. Jakási podivná dětinskost, která lidem zůstává až do vyššího věku, a možná až do smrti. Ano, dítě cítí samo sebe jako střed světa a je to tak potřebné a dobré. Dospělý člověk by ale měl jednat jinak, měl by své pocity i své jednání řídit, ovládat. Nejednat podle toho, co právě cítí, ale podle toho, co poznal jako správné. Takové jednání označujeme za rozumné. Kdysi jsme si ho cenili.
Trávník v cestě je jako pravidlo, které bych měl dodržet. Ano, musím jít trochu delší cestou, vím ale, že to je správné, že cena toho trávníku je mnohem vyšší než hodnota pár mých kroků. Lidská přirozenost, a já bych řekl, hluboce zakořeněná lidská dětinskost se ale pravidlům brání. Naivně věří, že teprve život bez pravidel je tou pravou svobodou. Život bez pravidel je ale anarchií, která v posledku vede ke smrti. Bible si naopak pravidel cení. Když Mojžíš kdysi rekapituloval Boží Zákon, který dal Hospodin jeho prostřednictvím izraelskému národu, říkal: Dnešního dne ti Hospodin, tvůj Bůh, přikazuje, abys dodržoval tato nařízení a právní ustanovení. Budeš je bedlivě dodržovat celým svým srdcem a celou svou duší. A prorok Ezechiel mnohem později cituje Boží slova: Vydal jsem jim svá nařízení a seznámil je se svými řády, skrze něž má člověk život, když je plní.
Ježíš Kristus potom tento požadavek poslušnosti pravidel posunul ještě trochu dál, vlastně vysvětlil. Ukázal, že Pánu Bohu ani tak nezáleží na tom, co děláme, ale proč to děláme. Že je užitečné respektovat pravidla, protože bez nich se život rozplizne. Že ale má smysl respektovat je z lásky, z úcty, na základě vztahu. K Bohu, k lidem, ale třeba i k tomu trávníku.
Za Rádio 7: Petr Raus
Souhlasím s Vaší argumentací. Oceňuji, že se vždy snažíte své názory odůvodnit, předložit argumenty, vysvětlit proč je obhajujete. V tomto případě si ale myslím, že je zde ještě silnější argument než je to, že člověk nutně potřebuje chápat smysl a oprávněnost příkazu či zákona aby je poslouchal. Je to jiná motivace, je to motivace láskou a vírou. Nemusíme ještě plně rozumět všem Božím radám a požadavkům, ale na základě toho, co jsme již o Bohu poznali, získali jsme k němu důvěru, začali jsme ho milovat a nechceme dělat nic, co by jej zarmoutilo, zklamalo. S touto motivací je spojena i touha více a lépe mu rozumět a naše porozumění tak poroste. Izraelity Bůh osvobodil z otroctví, staral se o ně po všech stránkách při cestě po poušti, poskytl jim i krásnou zem k životu. Měli mnoho důvodů mu věřit a milovat ho. Dal jim zákon, který byl obsáhlý a náročný a ne hned bylo asi možné všemu porozumět, proč to nebo ono Bůh vyžadoval. Ale láska a víra v jejich Boha byla motivací, aby se tohoto zákona poctivě drželi a přemýšleli o něm. To je nakonec mělo přivést ke Kristu a získat tak svobodu od Zákona. Víra a láska jsou nadřazeny, protože dokáží vykonat mnohem více než zákony. Je to síla, která působí proti našim sklonům ke hříchu. Dokáží vytvořit spravedlivého ducha, který vychází ze srdce. Eva s Adamem v ráji věděli proč nemají jíst ze zakázaného stromu, věděli že následkem je smrt. Jejich jednání je neomluvitelné.
Opravdu by žili Adam s Evou věčně v ráji pokud by nezhřešili? Smrt je na tomto světě jedinou jistotou. Možná ,že by Adam a Eva stejně umřeli ,ale nevěděli by o tom , protože by neměli poznání, že jsou smrtelní . Je ,ale poznání hříchem?
Z bible to tak jednoznačně vyplývá (viz 1.Mojž. 2:17). Zvířata zřejmě smrti podléhala, takže Adam a Eva věděli co je smrt. Poznání toho, co je dobré, užitečné, budující jistě není hříchem. Ale poznat co je zločin zasluhující smrt tím, že se ho člověk úmyslně dopustí, je nenapravitelné.
Z objektivního hlediska s Vámi souhlasím. Je pravda, že Boží záměry s námi přesahují naše poznání a některé věci mají důvod, který v této chvíli nemůžeme znát.
S ohledem na subjektivní stránku si přesto myslím, že člověk ke svému jednání potřebuje (subjektivně) dostatečný důvod, důvod, který pociťuje jako dostatečný. To ovšem neznamená, že by tento subjektivně dostačující důvod objektivně vyčerpával celý Boží záměr s námi.
A pokud nemáme dostatečný (vnitřně, subjektivně dostatečný) důvod Boží Zákon dodržet, tak nám pokušitel dá dostatečný důvod jej porušit.
Nepokouším se hřích Adama a Evy omlouvat, ale vysvětlit psychologický proces, který k němu vedl. Pokud Eva nedokázala uvést žádný jiný důvod než „ovoce ze stromu uprostřed zahrady jíst prostě nesmíme“, satan ji oklamal a přesvědčil ji, že zlo je dobrem. Stejně je to v našem životě.
Hezky to vyjadřuje, co říká Kristus v Jan 15,14-15: „Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví (οὐκ οἶδεν, v kontextu bych spíše přeložil „nechápe, nenahlíží“), co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli (φίλους), neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“
Činíme-li, co Kristus přikazuje, jsme Jeho přátelé, ne poskoci, kterým se jen říká „tohle přines, tohle podrž a na nic se neptej“ – chce, abychom věděli, co dělá, proč to dělá, a proč od nás žádá to, co od nás žádá.
Prostě bychom měli chodit tak jak nám archuitekti od stolu narýsují cesty. Ale lidský morek je naprogramován jít co nejkratší cestou. Jen nad tím trochu zauvažovat. A ne jen pravoůhlé cesta. Už ve škole jsme se učili, že přepona je kratší jak dve odvěsny.