„Babičko? Kdo je to pamětník?“ ptala jsem se někdy v půlce osmdesátých let, když nás televizní hlasatelka pozvala ke sledování filmu Eva tropí hlouposti.
„No, to jsem třeba já, protože už si toho hodně pamatuju,“ řekla babička a začala plést.
Babičce bylo tehdy čtyřicet sedm let, jako matce čtyř dětí jí zbývalo sedm let do důchodu. Připadala mi tehdy opravdu stará a optikou tehdejší společnosti skutečně byla.
Mně je čtyřicet čtyři, mám syna ve třetí třídě a připadám si také stará, ačkoliv mi do důchodu zbývá ještě hodně, hodně let a společnost mě řadí k lidem v produktivním věku.
Když ale sleduji a poslouchám tu dnešní mládež, mám pocit, že už jsem dost za zenitem. Vůbec jí nerozumím. A není divu. Moje dětství a dospívání bylo tak jiné, lepší…
Někdy v letech 1986–1987 jsem v sobotu ráno dostávala od mámy korunu, se kterou jsem pak šla do trafiky u školky. Po naučené formulce „Rudý právo nebo něco s programem“ jsem dostala Rudé právo a vrátila se domů dívat na jeden ze dvou programů Československé televize. Jak jsem milovala Studio kamarád, Televizní klub mladých nebo Triangel, které tehdy nešly pustit zpětně! Za pěkného počasí jsem obešla pár paneláků a s dětmi, které z nich vyběhly, jsme na pískovišti se železnými herními prvky hráli hru Ble, ble, už jdu.
Jeden z nás zavřel oči a pak se snažil po slepu najít železnou zeměkouli nebo oblouk, na kterých jsme se ukrývali, osahat nás a poslepu identifikovat. Nevím, jestli by podobná hra dnes prošla. Když se setmělo, hráli jsme si na Hitlera. Jakmile ze zatáčky vyjelo auto, zařvalo vybrané dítě „Hitler!“ a my se všichni vrhli hlavou z kopce do roští tak, aby nás auto nevidělo. Cílem hry bylo… už ani nevím, ale nás to bavilo. Vlastně nechápu, proč jsme si hráli zrovna na Hitlera, když v Televizních novinách pořád říkali něco o Iráku, Íránu a Husajnovi.
V roce 1988 jsem složila slib Jisker. Řekla jsem: ,,Slibuji dnes přede všemi, jako jiskra jasná, chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná.“ Pak jsem musela dodat, že ráda zpívám a sbírám pohlednice, na to jsem dostala nějakou knížečku a šli jsme se dívat do školní jídelny na pohádku. Koncem roku jsem se rozloučila s jedním z plyšových medvídků, kterého jsem poslala letadlem do Arménie, postižené zemětřesením. Aspoň tak to říkala soudružka učitelka.
Rok 1989 mě dost překvapil. Hned na jaře jsme se odstěhovali do Prahy. Ten den, kdy jsem přišla do nové třídy, měl pohřeb spolužák, kterého jsem už nemohla poznat. Soudružka učitelka na uvítanou řekla: „Dneska má pohřeb váš spolužák Péťa. Zazpíváme mu jeho oblíbenou písničku. A tady máte novou spolužačku, Pavlu. Buďte na ni hodní, je z Brna.“ Byli na mě hodní. Jen občas někomu ruply nervy: „Neříkej nám děcka!!!“
Dalším překvapením byl podzim téhož roku. Hluk z naší ulice pod vyšehradskými hradbami nás donutil otevřít okno. Slyšeli jsme výkřiky „Svobodu! Pojďte s námi!“
„Karle! Nikam nechoď! Bude se střílet! Zase přijedou Rusáci!“ volala na odcházejícího otčíma uslzená máma. Otčím se vrátil, a když jsem za tři neděle přišla domů v pionýrském šátku (nikdy přece nemůžete vědět, jak to dopadne), řekl mi, že si aspoň budu mít čím čistit boty. Jak jsme se radovali, když jsme za pár dní mohli díky absenci několika centimetrů textilu obdivovat nablýskanou obuv našeho nového pana prezidenta!
Po pomlčkové válce přišla puberta. Kinobox, Hry bez hranic, večery s VHS kazetami. Že se vy mladí v tomhle ztrácíte? Netušíte, o čem to ta paní jako píše? No, počkejte, však na vás taky jednou dojde.
Boží článek !!!!