„A ty máš nové auto?“ ptá se stará paní, která šouravým krokem vychází z domu s pečovatelskou službou. Otáčím se, abych zachytila, s kým se baví. Muž středního věku, hezky oblečený, jde o dva kroky před babičkou.
„Mám, mami, mám. Je to…“ usměje se spokojeně muž a začne popisovat technické podrobnosti. Podle babiččina výrazu vidím, že jsme na tom stejně – ztratily jsme se po pár slovech. „Tak hlavně že to má klimatizaci a dobře se ti v něm jezdí. Barva je taky pěkná,“ konstatuje nakonec paní a zářivě se usměje. Což ovšem její syn nevidí, protože jde stále dva kroky před ní.
„Zpomalte, pane,“ chce se mi na něj zakřičet, ale vím, že takhle volá jen mé nitro. Navenek zůstávám tichá, s úsměvem tuhle dvojici míjím a jdu si dál po svých. Nakoupit do nedalekého supermarketu, donést nákup, umýt nádobí, uklidit v bytě, možná převléci peřiny anebo jen tak sedět na posteli a hladit po hlavě. To je teď ten nejčastější úkol. Ovšem dorůst až sem, tedy na místo, na kterém jsem právě tohle přijala jako nejlepší část celého oddílu s nápisem „rodiče stárnou“, to dalo dost práci.
Každý z nás prochází životem nějakým tempem. Maminky malých dětí by mohly vyprávět, jak dlouhá umí být jedna obyčejná procházka, jejíž součástí je obdivování každého kamínku, kytičky a žížaly, která si to šine přes chodník. Jiná je energie dospívajícího, vysokoškoláka i mladého dospělého vstupujícího do života. Perspektiva středního věku se liší od pohledu člověka na prahu důchodu, jinak to vidí ten, kdo náhle onemocní a jinak tatínek rodiny, jehož základním bojem je zajistit dostatek financí na běžný chod domácnosti. A možná by se o rytmech jednotlivých životů či životních etap dalo mluvit terminologií, kterou používají hudebníci, když studují novou skladbu.
„Zpomalte, paní,“ říkávám občas sama sobě, když si uvědomuju, že chci po okolním světě, aby běžel stejně rychle jako já – a přitom by to mělo být naopak. Život není sled problémů, které je třeba odbavit, a až člověk dojde na konec seznamu, může konečně úlevně vydechnout a spokojeně odpočívat, protože je splněno. Někdy je třeba po životních stezkách běžet allegro, a někdy dokonce presto. Ovšem je dobré nezapomínat, že když se potkám s někým, kdo právě kráčí tardo, nebo dokonce grave, těžko se on bude přizpůsobovat mému rytmu.
Když jsem pozorovala babičku z domu s pečovatelskou službou a jejího syna, přála jsem tomu muži, aby uměl ubrat dva kroky. Aby se znovu podíval do tváře své maminky a zachytil zářivý, spokojený úsměv, který u ní vyvolalo jeho nové auto. Byl sice na svém místě, se svou maminkou, kterou se chystal někam odvézt, ale vlastně jako by nebyl. Být o dva kroky napřed znamená mnohé minout.
A když jsem se propřemýšlela až sem, došlo mi, jak často takhle „běhám před Bohem“. Jsem jinde – možná jen o dva kroky, ale nevidím na jeho tvář. Jsem možná moc rychlá, málo vnímavá, mám v hlavě svůj seznam toho, co je třeba odbavit, vyřešit a udělat. Pak, pak se zastavím a podívám se na Něj. Otázkou zůstává, zda Ho „pak“ ještě zahlédnu, když Bůh je „jsem, který jsem“, a je tedy „tady a teď“.
